Starší příspěvky

Na kolejích stával dům
z prázdných vagonů černých koní
z prázdných snů ještě loni
voněl po láskách
voněl po ohni

Zvonil telefon.
„Prosím,“ pronesla jsem do telefonu.
„Dobrý den, tady Skupa. Mohla byste dnes dorazit na poradu? Ve dvě hodiny?“ „Samozřejmě, budu tam,“ odpověděla jsem.

Slunci hrajou pohřební

však není to konec dní

ještě můžem tancovat! …

„Auuuuu,“ zavyji na měsíc a vracím se do lesa. Je úplněk – chvíle, kdy se ze mě stane něco magického. Ano, jsem vlkodlak. Každou noc se měním, i když nechci. Nebolí to – je to jako když si svlékáte oblečení. Trvá to chvíli, ani ne minutu a je to. Přála bych si být normální, ale nemohu.

Není cesty z toho místa, kam jsem došla za pár let,
nevěřím, že se odsud dostanu, že se vrátím někdy zpět.

Má duše se rozplývá, mysl se ztrácí,
strádám realitu, ale démon duši nenavrací.

Povídání o jedné velké lásce.

Příspěvek do soutěže My rádi básníme...

Štědrý den se pomaličku vkradl i k jezeru a pod vrbou se objevilo několik překrásně zabalených dárků. Pojďte si je rozbalit.

Anonymní vánoční dárek pro nebelvírskou kolej.
Pro úžasnou kolej, která mi tento rok hrozně moc pomohla. Touto básní bych chtěla vyjádřit, jak moc je mám ráda, jak moc si jich vážím a jak jsou pro mě všichni členové mé koleje moc důležití

Vánoční dárek od Penelopy Peacock pro Zendaera Amattise.