Tak co, už máš dárky?
Drabble Tak co, už máš dárky? Nejběžnější věta, která nás pronásleduje během adventního času. Nejen, že se lidé v tuto zvláštní dobu přestávají ptát, jak se máme a jak se daří, ale navíc přechází do ofenzívy. Je to ryze útočná, nebezpečná věta. Naprosto naruší náš klid a pohodu, protože v daný okamžik zjistíme, že dárky nemáme a nebo že nám nějaký pro nám drahou osobu chybí, a co hůře, vůbec nevíme, co bychom jí měli pod stromeček nadělit. To v nás vyvolá paniku. Na nejbližší osobu proto vypálíme bez varování: „Tak co, už máš dárky?“ (Ne, nemá. Je to v suchu.)
Červánky
Spí, či bdí? Zvednou oči k obloze? Vnímají vůbec mou práci? Mou snahu zpříjemnit jim každé ráno? Nezbývá než doufat, že ano. Věřit tomu. Že jsem pro někoho inspirací, že někomu vykouzlím úsměv na rtech, přestože ho čeká těžký den plný chmur. Po obloze kráčím za úsvitu. Odívám slunce do šarlatových závojů. Když nebeská oblaka zdobím zlatem, nadýchaní beránci se rdí tváří v tvář novému dni. Lidé vzhlíží k obloze, ještě rozespalí, hledí na pomíjivou krásu. Tanečním krokem mými nebeskými barvičkami maluji červánky na nebeskou klenbu. Jsem ta, která vykouzlí na nebi čarokrásnou fantazii pro potěchu duše. Jsem Červánková víla. Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel...
Pro Alexu
Vánoční dárek od Gity Hrdličkové pro Alexu Spiderwickovou.Maluju, maluješ Protáhnu se a vezmu do ruky štětec. V hlavě mi víří nápady jeden za druhým, moje fantazie jede na plné obrátky. Náhle přijde ta pravá myšlenka, kouzelná síla inspirace uvede vše do pohybu. Konečně si vyberu to, co by měl můj obraz vyprávět. Dobře provedené obrazy totiž člověka osloví a promlouvají k němu. Není to vyloženě jeden souvislý příběh, spíš tisíc různých střípků ukrytých v emocích toho, kdo si obraz prohlíží. To všechno vplétám do svého díla, do odstínů jednotlivých barev, do každého tahu štětcem, do samotné struktury a podstaty malby. Barvy jsou mým životem. Tak maluju. Maluju, protože...
Moje stará basa
Brum. Brum. Brum. Bručela si moje stará basa v koutě. Dělala to vždycky, když jsme osaměli. To zvláštní bručení jsem slyšel jenom já, bylo to spíš takové vibrování na vnitřní straně lebky, které se ke mně přikrádalo z nočního ticha. Měl jsem ten pocit rád, přicházel těsně před spaním a příjemně šimral v mozkovně. Víte, ona basa má hlavu, krk i tělo dočista jako skuteční lidé, a tak mi vůbec nepřišlo divné, že jednou na mne moje stará basa promluvila lidským hlasem. „Zahraj něco…,“ zavrněla do ticha mého pokoje. „Spím,“ zněla má strohá odpověď. „Nelži,“ ona na to. Přetáhl jsem si polštář přes hlavu, ale brnění v hlavě jsem se nezbavil. „Zahraj něco. Zahraj něco. Zahraj něco!“ Nedala mi pokoj a nedala. Spát jsem...
Říkali jí Louis
Gita Hrdličková Říkali jí Louis, prý pocházela odněkud z Lille nebo Termoilles, ale málokdo o ní věděl něco víc. Introvert, řekla by moje maminka zkažená časopisy o psychologii, ale podle mne na ní víc sedělo „pošahanej cvok.“ Alespoň ji tak titulovali moji drazí spolužáci. Vážně, člověk může mít smůlu na telecí nebo slepičí třídu, ale soukromá škola pro děti bohatých byla v tomhle ohledu vyloženě kanál.A tak bylo docela záhadou, co tam dělala Louis. Povídalo se, že je její táta velké zvíře v podsvětí a že ji k nám uklízí, aby byla stranou a nepletla se mu pod nohy, ale na druhou stranu: taky se povídalo, že své prachaté rodiče (povoláním pohřebáky) odkráglovala a žije si na vysoké noze, protože jako jediná dcera všechno dědí. Telecím a slepičím...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
