Magič

Co se stane, když magie najednou přestane fungovat, váš jediný pomocník je neurotický pták, zamiluje se do vás chomáček plísně a na vás zrovna vyjde řada se zachraňováním světa?

V jedné vzdálené zemi, tak vzdálené, až by mohla být klidně i fiktivní, se dělo něco zvláštního. Zatím ale nikdo nevěděl co. Ve skutečnosti nikdo ani nevěděl, že se něco děje. Všichni si žili své bezvýznamné životy jako obvykle. Sedláci se starali o pole a dobytek, měšťané otvírali krámy a podniky a čarodějové se, jako ostatně vždy, flákali. A že se uměli flákat. Po téměř stoleté válce, ve které se kouzelníci vyznamenali jako neocenitelní pomocníci v boji, najednou neměli do čeho píchnout a celé Bratrstvo si užívalo roky zahálky a nic nedělání.

„Frede?“

„Uhhmmm?“

„Mám hlad.“

„A co já s tim.“

„Dáš si taky?“

„A co budeš jíst?“

„Nooo… plameňáčí jazýčky… nejspíš.“

„Tak já si teda taky dám.“

Mladý čaroděj v černém sametovém plášti lehce mávl rukou a vedle něj se objevil tácek s kouřícími jazýčky. On i kouzelník jménem Fred se jimi začali líně cpát.

„Frede?“ zeptal se černě oděný čaroděj podruhé a mírně zvedl hlavu, aby se podíval na svého rudě ustrojeného druha..

„Cho haz?“ S pusou plnou vína a jazyků exotických ptáků se mluví poněkud obtížně.

„Nezdá se ti, že se něco děje?“

„A co by se mělo dít?“ opáčil Fred a přivolal jednoho z noviců Bratrstva s velkým vějířem z pštrosího peří, který se ho hned jal zuřivě ovívat.

„No… s Magií… nějak mi to nešlo… jako kdyby jí už bylo málo.“ V hlase černého čaroděje byly znát obavy.

„Blbost. Jsi vožralej… Koukni,“ a začal mávat rukama před sebou, ale nic se nedělo. „To je divný… asi jsem taky maličko přebral,“ a zle se zadíval na pohár s vínem, jako kdyby on za to všechno mohl.

„Nemůžeš čarovat? Protože já nemůžu.“

„Řikám ti, že jsi namol, Richarde. A já taky… Nebylo by to poprvé ani naposledy.“

„Du se zeptat Ferguse a ostatních.“ Richard se rychle zvedl z brokátových podušek, spěšně si do úst nacpal hrst zbylých jazýčků a kvapně vyběhl z komnaty. Byl překvapen, když zjistil, že na chodbě už stojí hlouček různobarevně oblečených čarodějů a vzrušeně diskutují. Jeden ze starších senilních kouzelníků dokonce mlátil hlavou do zdi. Bylo dílem okamžiku, než k Richardovi doputovala ta informace, která způsobila pozdvižení. Magie došla. Všechna a všude. Výkřiky jako „Magie nemohla dojít, dneska jsem chtěl prát prádlo.“ nebo „Jste vožralý, jako vždycky!“ plnily chodby celého paláce, ve kterém se Bratrstvo usadilo. Markytánky a drůbež, uprchnuvše z kuchyně, pobíhaly po komplexu a přispívaly k všeobecnému chaosu.

„Musíme vyslat posla zkontrolovat krystal Magie!“ vykřikl čarodějník v plášti barvy slonové kosti. Dojem čistoty kazilo několik flíčků od vína a lanýžové omáčky. Ať byl ale jeho plášť jakkoli špinavý, dokázala ta prostá větička upoutat pozornost všech. Z hloučku zaznělo halasné „Umřeme,

Umřeme!“, poté nastalo úplné ticho.

„Pošlete Richarda!“ ozvalo se za kouzelníkem v černém. Brzo tomu hlasu přisvědčil celý dav.

„A proč já?“

„Protože jsi z nás nejmíň na mraky!“ zněla jednoduchá a logická odpověď.

*****

Shluk magičů stál před otevřenou bránou paláce a všichni svorně zírali do deště. Richard stál v čele, s kouzelnou (nyní nefunkční) holí v jedné a pytlíkem se zásobami v druhé ruce. Byla to zoufalá situace. Nikdo nevěděl, co dělat.

„Ale normální lidi přece chodí za deště ven, nebo ne? Jak to dělají?“ vykřikl jeden čaroděj z hloučku.

„Třeba mají něco na způsob vodu-odpuzujícího kouzla…“ ozval se další hlas

„Jasně! Třeba se něčím namažou a pak to necítí!“

„Jako třeba sádlem, myslíš?“ ozývalo se ze skupiny dál.

„No to by vysvětlovalo ten jejich smrad…“

„Noo…“protáhl jeden z kouzelníků, „nás teď chrání před deštěm střecha, ne?“

„Takže si mám vzít s sebou střechu?“ zeptal se mírně popletený Richard, jehož rychlost rozhodnutí poněkud vyvedla z míry. „To ale bude pršet na vás!“ Kolem čarodějů suverénně prošla kachna, určená původně na pekáč, a vydala se do deště vstříc svobodě.

„No to zas ne!“ ozvalo se několikahlasně z hloučku. A Richard byl nemilosrdně vystrčen z brány paláce do silného deště. Zaradoval se, protože silný sametový plášť nepropustil vodu. Po několika krocích ale zjistil, že ho nějaká zvláštní síla nutí klesat na kolena, což nebylo kvůli absenci Magie možné. Rozhodl se proto tajemnou sílu ignorovat a hrdinně jí vzdoroval. A tak se odvážně, v předklonu, plazil blátem dále a jeho sametový plášť velice zábavně nabíral další a další vodu a úměrně tomu těžkl a těžkl. Kachna provokativně procapkala kolem, dávajíc tak na odiv svou rychlost. Ať se magič snažil, jak chtěl, nemohl tu drzou kachnu dohonit.

Když přestalo pršet a začalo svítit sluníčko, Richard zjistil, že se mu jde čím dál tím lépe. Už se nemusel ploužit téměř po čtyřech ani vymotávat ztěžklý plášť z různých křovisek, mladých stromků a podobných zlovolných nástrah Matky přírody. Bylo to vlastně poprvé, kdy byl mladý čarodějník nucen cestovat po svých. Ano, PO SVÝCH. Už jenom představa putujícího čaroděje byla absurdní. Nejdelší cesta, kterou Richard za posledních pár let vykonal, vedla tam, kam i elfové, králové a ti největší zlosyni jeho světa chodí pěšky. Což je mimochodem taky jediná oblast života, kterou magičové nedokázali nějak upravit nebo zpohodlnět. Z jistě poutavého hloubání o trávicím traktu ho vytrhlo náhlé zašustění v křoví po jeho pravici. Richard se celý napnul a rychle v duchu přebíral obsah své mošny a snažil se vyhodnotit, co by byla v případě potřeby nejlepší zbraň. Přetáhnout možného útočníka cennou holí se přece jen neodvažoval. Nakonec se po dlouhém rozhodování mezi šiškou výběrového slámu a pštrosím vejcem rozhodl pro ptačí ovulační produkt. Vytáhl vejce zvící hlavy menšího dítěte z pytlíku a zeširoka se napřáhl. Šustění v křoví dále sílilo. Richard se napřáhl ještě o trochu víc. Křoví se rozhodlo nezůstat pozadu a zašustilo také o něco hlasitěji. Čaroděj natáhl ruku s vejcem tak daleko od těla, jak mu to jen dovolovaly klouby v jeho rameni. Křoví to už evidentně nebavilo a tak se rozhodlo, že se rozestoupí. Rozhrnulo se tedy a v mezeře mezi větvemi se ukázala malá lysá hlava, po které následovalo ještě menší tělíčko. O jeho lysosti si Richard nemohl udělat představu, protože bylo zahaleno do cáru vybledlé modré látky. Magič v šíleném leknutí vrhl po stvořeníčku obrovské ptačí vejce. Hnědý žmolek, který Richard nadneseně nazýval živočichem, ho ale bez námahy zachytil těsně před svým obličejem.

„Jejda! Děkuji ti! Nestává se často, aby mi pocestní darovali své věci.“ Tvoreček začal okolo Richarda zběsile pobíhat a neustále si něco mumlal.

„Vážně né moc často. Většinou popadnou hole a klacky a děsivě křičí a ječí. My šotci jsme vážně znevýhodněná rasa. A přitom jim nic neděláme. Jé, to je ale hezký pytlík! Mohl bych se na něj podívat? Jejda! Něco ti z něj upadlo, to je ale divné…“ Richard ani nestačil sledovat pohyby malé hnědé skvrny, která najednou za hlasitého zvolání „Pá pá, čaroději.“ zmizela v křoví, odkud vylezla. Kouzelník ještě chvíli konsternovaně stál, než zjistil, že jeho mošna se zásobami je fuč a z dolního lemu pláště mu kdosi odpáral dobrý metr zlaté niti. Chvíli zoufale dloubal do křovin koncem hole, ale ani dlouhé pátrání nepřineslo žádné výsledky. Tak se vydal po lesní cestě dál. Tentokrát se mu šlo o hodně lehčeji, jeho plášť stačil uschnout a šotek mu obětavě ulevil od těžkých zásob na dlouhou cestu. Otázkou zůstávalo, jestli zvýšení magičovy průměrné rychlosti stálo za dlouhé večery o hladu, ale jelikož se jiná možnost nenabízela, Richard usoudil, že stálo. Po několika dalších desítkách minut chůze se les začal mírně projasňovat a řídnout. Na obzoru Richard zahlédl mohutný nízký hnědý domek, z jehož komína se kouřilo. Když přišel blíž, všiml si, že na vývěsním štítu je vyobrazena useknutá kančí hlava, na kterou tekla zlatá tekutina z objemného sudu. Čaroděj, vychovávaný odmala za zdmi Paláce Bratrstva, se nikdy nesetkal s tímto druhem zařízení, ale už o nich několikrát četl. Tohle musí být putyka. Tak dlouho o ní snil, tak dlouho se jako malý hošík snažil dostat za brány paláce, aby mohl nějakou navštívit,… a teď před jednou z nich stojí. Nadechl se a s posvátnou bázní a očima doširoka otevřenýma vstoupil do toho nádherného stavení.

BUM! Z rány, kterou jeho nosu uštědřil tabákový kouř, hromadící se zde už snad po několik generací, cítil Richard téměř fyzickou bolest. Když jeho oči uvykly šeru, rozhlédl se po špinavé místnosti. Dětské idealistické představy byly nenávistně mučeny a vražděny krutou realitou. Nacházel se v tmavé světničce, ozářené několika svícemi, přestože venku byl bílý den. Richard chvíli hloubal na tím, co způsobuje až nepřirozenou temnotu v těchto prostorách. Když ovšem jeho zrak padl na několik uzounkých oken, která byla tak špinavá, že pouhý pohled v něm vyvolával nutkavou a neutuchající potřebu koupele, rozhodl se stočit svou pozornost jinam. Na každém stole byla snad centimetrová vrstva mastné špíny a opilec v rohu spal tak tvrdě, že už musel být součástí inventáře. Jedna až nepěkně bujná květina se už pijanovi nenápadně sunula po rameni, v zoufalé snaze ho buď uškrtit nebo zadusit, zapustit do něj své kořeny a získat tak alespoň nějaké živiny navíc. Z hrstky hlíny, ve které bivakovala, jich věru mnoho neměla. Opatrně přešel k jednomu z čistších stolů, snaže se vyhýbat hromadám odpadků na zemi. Od pultu se ozval hrubý hlas hostinského.

„Á, helemese, copak nám to sem přišlo? Vždyť to vypadá jako holka, ale prsí se to jako holub!“ Richardovi trvalo hodnou chvíli, než mu došlo, že se mu ten ohavný mužský posmívá a halasně se veselící společnost ho v tom svým divokým smíchem jen podporuje. Nejdřív chtěl přeměnit špinavce v brokolici (neznal nic horšího než brokolice), ale nakonec si se smutkem uvědomil, že k přeměňování buranů na zeleninu už nemá prostředky. Tak na něj jen mírně kývl a snažil se předstírat, že takovouhle situaci už zažil snad stokrát. Přece není poleno, aby nedokázal povečeřet v hostinci. Místo majitele ale přikvačila obtloustlá sešlá ženština se zplihlými vlasy.

„Co si pán bude přát?“ („Pán? Spíš děvčátko, ani vousy tomu nerostou,“ ozvalo se tlumeně zezadu.)

„Něco k jídlu a k pití.“

„Takže polívku a pivo, jako všichni,“ řekla unaveně hostinská a chystala se k odchodu. Richard ji však ještě zachytil na rukáv.

„Měl jsem na mysli spíš nějakou pečeni a rulandské šedé, kupříkladu.“

„Ruland-co?“ Po spatření ženina vyjeveného výrazu si to přece jen rozmyslel a objednal si polévku a pivo. Čekání si krátil pozorováním souboje na život a na smrt mezi stolem a plísní. Houba už tu byla na takové úrovní evolučního vývoje, že se Richard několikrát pokusil navázat s ní rozhovor, plíseň ale jen přihlouple pomrkávala a stravovala další kusy stolu. Konečně přicapkala ženština s talířem čehosi a korbelem piva. Richard obhlédl obsah talíře. Po zralé úvaze usoudil, že ty zábavné pohybující se zelené věci v něm musí být příbuzní jeho staré dobré kamarádky plísně, která obsadila stůl. Ochutnal tedy první pivo. Alkohol, kterým byl kojen snad už od kolébky, mu příjemné prohřál tělo a zbystřil smysly. Až teď si uvědomil, že cesta nebyla tak trpná kvůli počasí, ale možná spíš kvůli solidnímu absťáku. Když dopil a dojedl všechny poživatelné části jeho oběda, (Včetně malé části stolu. Houba se totiž ukázala být celkem hovornou společnicí, když se jí nabídla trocha jídla. Richard prostě neměl to srdce odmítnout nabízený dárek.) chvíli se rozvaloval a pak se rozhodl odejít. Uklonil se plísni, která se mírně začervenala, a vydal se směrem ke dveřím.

„Mladej! A platit bude kdo?“ Svalnatá ruka ho pevně popadla za loket. Platit? Platit? Měl dojem, že tohle slovo už někde četl.

„Slyšíš, chlapečku? Peníze! Naval prachy!“ Richard nechápal, proč po něm ten halama chce nějaký prach, když ho měl na stolech, podlaze, dokonce i na manželce tuny.

„Hostinskej?! Kde je to pivo! Pán nechce čekat!“ ozvalo se od zadních stolů. Mužova tvář se hned proměnila a s úslužným úsměvem běžel čepovat pivo. Ještě před tím se mu podařilo zamknout hlavní dveře, takže Richard neměl kudy uniknout. Když si měl vybrat mezi oknem a hostinským, rozhodl se radši riskovat rvačku s mohutným mužem. Okno, nebo spíš to, co na něm žilo, by ho totiž mohlo klidně zabít, obalit pavučinou a vycucat. Ještě chvíli si hleděl s obrovským pavoukem, usazeným na okenním rámu z očí (dvou) do očí (mnoha), ale nakonec se rozhodl, že se bude snažit hledat pomoc jinde, přece jen přesvědčit pavouka ke spolupráci by mu dalo nejspíš spoustu práce a kdo ví, jestli není podnikovým bodyguardem. Od zadního stolu se ozýval lomoz a rytmické povzbuzování jako „Pij – pij – pij – pij!“. Nejdřív zauvažoval nad tím, proč se kvůli normální části mužského těla strhl takový poprask, pak ho trklo, že půjde o jemu dobře známé soutěže v pití. Konečně něco, co znal a v čem byl dobrý. Richardova játra ztratila pud sebezáchovy už někdy v jeho deseti letech. Přišel blíže ke stolu, kde zrovna jeden z honosně oblečených pánů vyzýval ostatní k dalšímu kolu. A Richard se bez bázně a hany přihlásil. Hostinský, vida ho sedět mezi opilými muži, se usmíval jako sluníčko a o penězích už nepadla ani zmínka. Však se taky nezávodilo v systematickém vraždění svých jater jen tak a Richard se brzy stal hrdým majitelem průměrně naplněného měšce. Jedinou věcí, kterou měl na paměti, byla jeho duchovní svěžest. Nesmí se opít, aby mohl pokračovat co nejdříve v cestě.

„Glo glo glo, glo glo glo, glóóóriááááá, jak se to pivečko pííívává…“ halasil celý stůl, Richarda nevyjímaje. Naštěstí byl jeho metabolismus uzpůsoben k likvidování obrovských porcí alkoholu, takže si Richard po pár hodinách tvrdého spánku na klíně jednoho z velmožů zase klidně vykračoval po stezce. Chvíli sice objímal nádhernou dívku, ze které se po vystřízlivění vyklubal strom, ale jinak na něm opilecká euforie nezanechala vážnější následky. Pokojně si ukrajoval z cesty další a další kilometry, míře pořád na východ, kde se má nacházet posvátný krystal Magie. Jeho rozjímání o nesmrtelnosti chrousta však bylo náhle přerušeno jakýmsi zvukem.

„ČIŘIKI čiřiki kurňa, no to snad neni čiřiki pravda, todlecto,“ ozvalo se někde kousek před Richardem. Šel tedy přímo za peprnými poznámkami, až v křoví našel malého modrého ptáčka. Pískle sotva odrostlé hnízdu bezmocně viselo v trní a nadávalo o sto šest.

„Čiřiki,co na mě vejráš? Netrefíš snad za nosem? Táhni čiřiki vodsaď, blumo jedna čiřiki nedozrálá, nebo na tebe vlítnu!“

Navzdory nepřetržitému přívalu obhroublých slov a čiřikání se Richard jal ptáčka vyprošťovat, až se mu to po několika minutách povedlo. Vyndal poslední malý trn zabodnutý do drobounkého modrého peříčka a ptáka postavil opatrně na větev blízkého stromu.

„ČIŘIKÍÍÍ… eh, no… díky… parde,“ zatřepotal se ptáček. „Čiřiki, čemu vděčím za záchranu svého čiřiki modrého ptačího pozadí?“

„Ničemu. Tenhle týden zachraňuju ptáky zdarma.“ Richard pomyslel, že v podstatě nelže. Plameňáčí jazyky i ta nenápadně nakopnutá kachna se odehrály v sobotu a dnes už je pondělí. „Jak se jmenuješ, pernatče?“

„No, čiřikí, chceš celý jméno, nebo jen čiřiki křestní?“

„Stačí ‚čiřiki‘ křestní.“ Richarda začínalo ptáčkovo neustálé čiřikání poněkud unavovat.

„V tom případě: Těší čiřiki mě. Jmenuji se Čimčřřiiimčimčimřimčimřim. Já vím, je to nepěkné čiřiki jméno,“ dodal, když uviděl Richardovu čelist, která se někde v půlce ptáčkova jména odporoučela někam do prachu cesty.

„Ale,“ pokračoval ptáček ve štěbetání a neustále nervózně poskakoval, „jsem velmi vzácný ptačí druh! Tak čiřiki vzácný, že mě ještě nikdo čiřiki nepojmenoval. Tak si tak soukromě čiřiki říkám Malus drobnus ptáčkus s červenus skrvnkus na šošolkýris. Myslím, že to zní dost vědecky.“ Richard přisvědčil, že to rozhodně vědecky zní, neboť podle jeho názoru je vědecké vše, čemu nikdo nerozumí, ale všichni s tím souhlasí. No a řekněte, jde malému roztomilému Malus drobnus ptáčkus s červenus skrvnkus na šošolkýris odporovat?

Ptáček se evidentně rozhodl, že bude cestovat s Richardem, protože se nezdálo, že by se pokoušel nějakými komplikovanými cestami opustit jeho rameno. A magičovi to také nebylo nějak zvlášť proti mysli, vždyť cestovat sám až do širokého dalekého Někde je vcelku nudná záležitost. Cesta tedy ubíhala v klidu, krácena neustálým povídáním s malým ptáčkem. Ne že by se cestě nějak zvlášť zamlouvalo, že je krácena, naopak, všechny cesty mají rády, když jsou dlouhé, nebezpečné a heroické, naše cesta tudíž nebyla se svými vykonavateli nijak nadšena. Cesty ale nekomunikují na rovině našeho chápání, čili musela takříkajíc držet pusu a krok.

„…jak by se ti něco mohlo stát v hnízdě?“

„Na ptáčátka čeká čiřiki spousta nástrah. Do hnízda se ti čiřikííí klidně čiřikí kočka vyškrábe. Jednoho mého čiřikí bratrance sežrala čiřikí kuna. Pak jsou tu paraziti. Nedostatek čiřikí potravy. Nebo čiřikíí kukačka…“ poskakoval ptáček nervózně po mágově rameni a kloval do jedné z utržených zlatých nitek.

„Kukačka? Co to je?“

„No ty neznáš kukačku? To je takový velký pták…“

„Proč by ses měl bát jiného ptáka?“ Skočil mu do řeči Richard.

„Noo… protože je obrovskej! Hnědej a nelítostnej! Má… má obrovský zubiska a strašně čiřikííí velikej ocas… eee… taky chrlí oheň! Ta čiřikíí kukačka!“ Ptáček nechtěl před čarodějem vypadat jako strašpytel, když se bojí kukačky. Přitom to nejhorší, co mu mohla udělat, je vystrčení z útulného hnízda na zem, kde by ho čekala pomalá smrt vyhladověním, žízní či sežráním všemožnými tvory.

„Vážně? To je tak hrozivá? Nikdy jsem o ní neslyšel.“ Richard byl teď maličko vyděšen. Během celé poslední části jejich rozhovoru postupně zpomaloval, až se teď zastavil úplně. Opatrně nakoukl za strom vedle nich. Ptáčkova hlava se sunula hned s tou magičovou.

„Na co čiřikí vejráš?“

„Ee… na nic… Jdeme dál.“

A tak šli. Z lesa už dávno vyšli a teď procházeli zemědělskou krajinou. Na obzoru byl muž, který se pod posledními paprsky slunce snažil přesvědčit starého býka k orbě. Nutno dodat, že tak nečinil zrovna slušnými prostředky. Většinu slov, co při argumentaci použil, Richard ani ptáček dokonce ani neznali. Podle mužova výrazu by však pro normálního člověka bylo patrné, že s býkem nekonverzuje zrovna o tom, jaký dopad bude mít letošní horké léto na obsah cukru v řepě, ale že mu celkem jadrně nadává. Ale hrdinové tohohle příběhu nejsou normální lidé. Ptáček dokonce nebyl ani člověk. A tak Richard jen nezaujatě prohlásil:

„Podívej, ten má taky mluvící zvíře, jako teď já. Ale tohohle bych nechtěl nosit na rameni.“

„Jo, ale ten čiřikí člověk nevypadá právě čiřikí mile.“

A pokračovali dál. Prošli několika vesnicemi. V jedné z nich způsobili malé pozdvižení, když se pokoušeli konverzovat s býkem, který byl přivázán ke stromu na náměstí. Richard se ho kultivovaně zeptal, jestli neví, kudy k věži magie, kde je schovaný krystal. Pak začal být trochu nepříjemný, když mu býk neodpovídal a jen hloupě přežvykoval trávu. (To už se začínal scházet šuškající dav.) Jaké bylo ovšem překvapení všech, když býk polkl, zvedl jednu z předních noh, ukázal s ní za hlavy davu a pronesl:

„U tří borovic doleva a pak už se doptáteebbůůů“

A tak jejich další cesta vedla ke třem borovicím. Svědomitě zahnuli doleva a vykračovali si po pohodlné široké cestě. Byla dokonce tak pohodlná a široká, že si Richard nevšiml koster, povalujících se v různých pokroucených polohách a seskupeních u krajnice. Některé kosti byly spálené na uhel, jiné jen do zlatava ožehnuté. Magič ale koukal stále jen před sebe a kostí si ani nevšiml. Myslel totiž na jeho životní lásku… Už tak dlouho… tak dlouho nepozřel ani kapičku alkoholu. Pak ho ze snění o skotačení s malým slůnětem, kterému z chobotu stříká rulandské šedé, vytrhl podivný zvuk. Připadal mu podivný, protože pod nárazem tlakové vlny, která zvuk doprovázela, se mladá borovička rozhodla, že si trochu uleví, a spadla Richardovi přímo pod nohy. Což jistě podivné je. Mágovi připadal zvuk povědomý. Koukal na špičky svých bot a snažil se ho zařadit. Byl spíš burácivý, než ječivý. Byl dokonce pořádně burácivý. Když v tom ho to trklo! Rosomák!

„Dědo!“ vykřikl najednou ptáček a odlétl z čarodějova ramene směrem ke slušně rostlému tvoru s kožnatými křídly a mordou plnou zubů. Takže ne rosomák. Kukačka! Tohle je ta kukačka, o které mu povídal ptáček!

*A tak čarodějník potkal nejmagičtějšího tvora všech dob a světů a nazval ho kukačkou.*

„Ptáčku, uleť! Zachráním tě!“ a začal zuřivě mávat magickou holí před sebou. Drak to sledoval s neskrývaným zájmem.

„Ty ho znáš, Čimčřřiiimčimčimřimčimřire?“ zeptal se drak ptáčka.

„Jo, je to můj kamarád… dědo“ a ptáček zase spořádaně sletěl k Richardovi na rameno

„Přestaň mávat tim klackem“ šeptl tak, aby to jeho dědeček neviděl. Richard chvíli uvažoval nad tím, jaké geny má asi jeho modrý společník ve své výbavě. Neodolal a zeptal se, ale bylo mu rychle vysvětleno, že se přece ptáci vyvinuli z plazů a Čimčřřiiimčimčimřimčimřikův dědeček je prostě tak starý, že přežil miliony let evoluce.

Rozhovor s dědečkem byl fascinující. Richard byl mimo jiné obeznámen s původem kostí všude okolo. Drak si jen z ulovených poutníků vyextrahoval kosti a jemně ožehnuté seskládal do podoby nápisu „Byl jsem tady, přijdu zas“. Hovor probíhal čile celé dopoledne.

„…a tak musíme zjistit, co se s tím proklatým kamenem stalo,“ dokončil své sáhodlouhé povídání magič.

„A já jsem si říkal, proč už Zlatonoska nenese,“ ukázal spárem na malou krvavou hromádku peří vedle něj, „kdybych věděl, že magie došla, mohl jsem jí ušetřit spoustu šťourání.“

„Dědo! Čiříkíí to je nechutný! Chudinka slepička, čiřikí teď nebudeš mít zlatá čiřikí vejce, když si jí zabil!“ zapištěl ptáček.

„Znáš ty moje kutilský sklony. Chtěl jsem ji opravit sám, ale moje pařátky byly moc hrubý na tak jemnou prácičku.“ Richard musel přisvědčit, že jeho pařátky velké jako dům opravdu byly hrubé na tak jemnou prácičku. Nakonec ale den s krvelačnou příšerou přinesl nějaké ovoce. Dědeček slíbil, že je odnese k Věži Magie, kde je schován zdroj všech zmatků.

Když celý rozlámaný seskočil z drakových zad, prohlédl si tu slavnou Věž. Tu Věž, za kterou se celou dobu trmácí. Pěšky. S ptáčkem. A na zádech draka. Ta slavná Věž vůbec nebyla věží. Vypadala spíš jako malý kutloch, nízký, trapný a špinavý. Nadechl se a s ptáčkem na rameni vkročil dovnitř. Málem upadl na úzkých točitých schodech, které začínaly hned za vchodem. Začali tedy sestupovat. Sestupovali tak dlouho, že ztratili pojem o čase, a důkazem, že opravdu ještě sestupují a že nechodí jen tak nazdařbůh po pohybujících se schodech, byla pouze klesající teplota. Konečně dosáhli paty schodů a Richard musel chtě nechtě užasnout nad obrovskými rozměry sálu, který se před nimi rozprostíral. V dálce u konce sálu zahlédl magič malou zlatou tečku a protože neměl lepší nápad, vydal se tím směrem. Natáhl nohu a prošlapaným sandálem se dotkl jedné z mramorových dlaždic na zemi. V tu ránu se pro něj stala tato konkrétní dlaždice nesmírně důležitou. Dokonce životně důležitou. Stala se totiž jedinou existující překážkou mezi ním a pádem do hlubin propasti, která se na místě sálu náhle vytvořila. Všechny ostatní podlé dlaždice se nečestně a nesportovně propadly do hlubin hned, jak se špinavá bota dotkla té první. Ze sálu se ozvalo zívnutí.

„Bojte se smrtelníci,“ pronášelo cosi velmi znuděným hlasem, „bojte se, protože přichází vaše záhuba a tak dále a tak dále. Prostě ke krystalu se nedostanete a šmitec. Jděte pryč.“ Zase jedno protáhlé zívnutí. Čarodějníkovi se podařilo identifikovat zdroj zvuku. Byl to jeden velmi staře a opravdu VELMI otráveně vypadající chrlič připevněný na stěně. Jeho kamenná tvář kdysi mohla být snad děsivá, teď ale stvoření vypadalo, že nejvíc touží po houpacím křesle a kostičkované dece.

„Dlaždice… dlaždicee… dlaž…. dlaž…“ koktal vyděšeně Richard, který v sobě objevil novou fobii ze stání nad nekonečně hlubokou propastí na jedné mramorové dlaždici. Naštěstí ptáček nebyl zmizením podlahy tak vyveden z míry jako magič.

„Ale my tam čiřikíí musíme! Proč nás tam nechceš čiřikíí pustit? Čiřikí!“

„Zkrátka se tam nedostanete a basta. Nikdo tudy neprošel už myriády let. Já bych to totiž nikomu nedovolil, jsem tu dost důležitý, víte? Ledaže byste…“ zasvítilo chrliči v jeho kamenných očních důlcích.

„Čiřikí ledaže? Co ledaže?“

„Dlaž… dlaž… dlaž…“ třásl se Richard.

„Ledaže byste si se mnou zahráli lízaný mariáš! Ale no tak, chlapče, přestaň se klepat… Tak co, zahrajete si?“

„Čiřikí, bezva! Tu hru umím! Učil mě ji ještě čiřikí dědeček, budu ale potřebovat tvoji pomoc, sám čiřikí kartu nezvednu… Richarde?“ podíval se ptáček udiveně na čarodějovo ucho. (Jiný výhled se mu z mágova ramene ani nemohl naskytnout.)

„Dlaž… dlaž…. dlaždice… dlaž…“

„Zahrajeme, čiřikí!“ obrátil se ptáček na chrlič.

„Výborně!“ Zahalekal kamenný tvor.. „Už jsem nehrál ani nepamatuju. Kdysi jsem mastil karty támhle s Bertem… ale ten už to má za sebou.“ Ukázal na hromadu suti na podlaze kousek pod chrličem. Ptáček si všiml, že kameny prostě jen tak leží ve vzduchu. Jsou to možná velmi hloupé kameny.

„Přestaň se klepat, synku!“ zahulákal chrlič. „Celá ta podlaha je jen iluze, klidně se posaďte, lehněte si nebo co to vy mobilní vlastně děláte.“ Obludnost se zaskřípěním natáhla tak, že vcelku pohodlně dosáhla až k podlaze.

Když Richard uslyšel tu novinku o zemi, staly se dvě věci. Zaprvé to otrávilo jednu novou fobii, která už si potřásala rukou se slečnou Klaustro a Arachno (obě vypadaly velice příjemně, s těmi bohatými šaty a kulaťoučkými těly) a těšila se na přijetí mezi místní honoraci. Když ale není fobie pravidelně živena, zmenšuje se a zapomíná se na ni, a tak ubohá nová a Richardem ještě nepojmenovaná fobie klesla před slečnami natolik, že se už neobtěžovaly s ní mluvit a natočily své ohrnuté nosíky směrem k bodrému panu Alkoholismu, který v tomto těle platil za tu nejvyšší smetánku.

A zadruhé mágova mysl přestala najednou žonglovat s několika verzemi testamentů, posledních přání, mnoha variantami vyslovení slova „dlaždice“ a pár kusy modliteb v různých jazycích. Což ovšem mělo za následek, že čarodějův mozek omdlel vysílením, v důsledku čehož Richard několik minut zíral na prasklinu ve zdi s otevřenými ústy a skelným pohledem.

„Tak hrajem!“ ozvalo se najednou z velké, velké dálky. Richardův mozek se s trhnutím probudil a začal normálně fungovat.

Hráli poměrně dlouho, ale velmi neúspěšně. Ptáček se snažil, jak mohl, ale kamenná obluda byla pro něj až moc silným protivníkem. Když po pěti dnech a čtyř nocích začal pernatec ozobávat žaludy na kartách a nadávat „to sou letos ale tvrdý třešně“, uchýlil se Richard ke krajnímu řešení a omráčil chrlič svou magickou holí. Sice do něj mlátil zhruba půlhodiny, ale nakonec se mu povedlo tvrdým dubovým dřevem sochu udolat. Zcela vyčerpaní se ploužili přes širokou síň ke zdroji světla. Čím byli blíže, tím zřetelněji mohli slyšet směsici zvuků, která odtamtud vycházela.

„A zelení mají míč, mají ho, střelec utíká proti bráně a… a střílí! Ale né! Dává branku! No to se nám snad zdá…“

Richard si rychle spojil zvuky z místnosti s komentáři jedné velmi oblíbené míčové hry zvané Brankovaná. Princip hry spočíval ve snaze vyhnout se všem brankám a dostrkat míč do jediného volného místa na druhé straně hřiště. Vzhledem k tomu, že branky byly očarovány, to nebyl vůbec lehký úkol. Když na vás vyskočí solidní kovová branka, vydává zvuku jako „BOO!“ a snaží se vám nacpat svou síť pod nohy, jen málo lidských jedinců udrží chladnou hlavu a nohy ve správném úhlu k tělu. Nicméně přítomnost právě takového komentáře mu vůbec pro věhlasnou Věž nepřipadala vhodná.

Připlížil se opatrně k otvoru, který by se u normálního stavení dal nazvat dveřmi, kdyby neměl nespočitatelný počet rohů, a nenápadně nahlédl dovnitř. Naskytl se mu věru neobvyklý pohled. Podivné dveře vedly do malého krcálku šedivé barvy s jedním stolkem a jednou pohovkou a opravdu úctyhodnou hromadou odpadků. Na stolečku stál fialovým světlem zářící šestiboký krystal a z jeho špice vycházel proud světla, který se ve výšce deseti centimetrů nad jeho vrcholem rozkládal v přenos brankovaného utkání ve velmi vysoké obrazové kvalitě. Ke krystalu byl také připojen snopeček velmi povědomě vypadající zlatých vláken, zřejmě ve funkci provizorní antény. A na špinavém gauči seděl hnědý žmolek zahalený do vybledlého modrého hadru zuřivě se potýkající s obrovskou porcí míchaných vajec. Richard si při tom pohledu vzpomněl na svou milovanou pštrosí ovulaci a začínal pomalu vidět rudě.

„ŠOTKU!“ zaburácel hlasem, o kterém si myslel, že vzbuzuje respekt. Stál v neobvyklých dveřích jako pravý bůh pomsty, do impozantního obrazu se momentálně nehodil infantilní modrý ptáček na magičově rameni, se kterým vypadal spíše jako hlavní postava knihy Kapitán Trumpetka a piráti. Malá hlavička, vykukující nad okrajem pohovky se zachvěla a poté se pomalu otočila. Dvě šedá očka se rozeběhla po místnosti a hledala nějaký únikový východ, ale když šotek zvážil všechny možnosti, rozhodl se, že tu radši zůstane a bude Richardovi vzdorovat, než aby opustit tak skvělý pelech s těmi úžasnými poklady, které sem natahal. A tak se jen usmál tím nejlepší způsobem, co uměl a milým hláskem řekl:

„Vejce?“ a podával plný talíř žlutavé klepající se hmoty magičovi.

„Můžeš mi prosím tě vysvětlit,“ cedil Richard pomalu mezi zuby, „jak se malý zlodějíček jako ty ocitne v posvátné Věži magie s míchanicí ze pštrosího vejce a s přenosem brankovaného utkání chytaného na krystal Magie?“ Celou větu zvyšoval hlas a poslední slova zaječel vysokou, nepřirozenou fistulkou. Šotek se rychle ohlédl.

„Tamten šutřík?“ mávl šotek vidličkou směrem k fialové zářícímu kameni. Čaroděj chvilku konsternovaně otvíral a zavíral ústa jako kapr na suchu, než ze sebe pořád stejně vysokým přiškrceným hlasem vyloudil:

„Ano, myslím tamten nekonečně mocný šutřík, který ovládá veškerou magii na světě!“

„Hopla,“ proneslo stvoření s výrazem, že to vysvětluje všechno a nepotřebuje to už žádný další komentář. Když ale slyšel zvuky skřípějících čarodějníkových zubů, přece jen měl pocit, že by měl ještě něco dodat.

„Ovládá magii? To znamená, že má velkou moc a je obrovitánsky vzácný? To znamená, že by za něj někdo skvěle zaplatil? Já samozřejmě hovořím pouze hypoteticky…“ dodal rychle, když si všiml rychle rudnoucích Richardových uší. Malý ptáček slétl z magičova ramene a začal se živě zajímat o nějakou věc na špinavé pohovce. Když se čarodějovi projasnilo vidění a zbavil se obrovských červených kol vzteku, které se mu zábavně zvětšovaly a zmenšovaly před obličejem, všiml si, že to, co dříve považoval za ostrůvek plísně na gauči, je skutečně plíseň, ovšem Plíseň s velkým písmenem. Ta Plíseň, se kterou rozsáhle debatoval na různá témata v hostinci. Sjel šotka pohledem, o kterém si myslel, že hovoří za vše, a prošel okolo hromádek lesklých předmětů až k pohovce, kterou okupovala nyní radostně výskající houba. Pokusila se Richardovi skočit kolem krku, ale bohužel jí v tom její kořínky zabránily, za což byl magič neskonale vděčen. Chvíli spolu vedli zdvořilostní rozhovor, během kterého musel čaroděj třikrát vstávat a chytat utíkajícího šotka, který se při návratu vždy vymlouval na věci, jako bolavé zuby či plný močový měchýř. Během rozmluvy se Richard dozvěděl, jak se Plíseň potkala s šotkem v hostinci, kde se snažil krást maskován za sochu s talířkem na tuzéry, což se mu moc dobře nevedlo. A když byl hostinským nevybíravě vykopnut, houba se prostě jednou ze svých chapadélek přichytila na šotkův oděv. Něco ale stále vrtalo Richardovi hlavou. Ten chrlič u vchodu („Dlaž… dlaž…“ pronesl magičův mozek jen tak ze zvyku) přece říkal, že tu už nikdo celá století neprošel…

„Šotku, jak jsi se sem dostal?“ otočil se na hnědé pozadí, které se skvělo v rohu místnosti, protože se stvoření právě snažilo prokopat se na povrch pomocí stojanu od lampy a zlomené lžíce. Když uslyšel, že na něj Richard mluví, bleskurychle se otočil.

„Já? Zadníma dveřma…“ a ukázal na osvětlené dveře, nyní zajištěné řetězem, na kterých visela tabulka s nápisem „Emergency exit“, ať to znamenalo cokoli, protože s takovýmhle jazykem se magič ještě nesetkal, ale co čekat na tak chaotickém místě jako je Věž?

„…pak jsem je drobínek zajistil,“ pokračoval šotek, „protože se sem na mě dobývali nějací pánové s holemi, nevím proč byli tak nadurdění, já jsem za to vážně nemohl, ten hrad měl evidentně narušenou statiku…!“ Richard si pomyslel, že kdyby JEHO hrad měl najednou narušenou statiku, postaral by se vlastnoručně o to, aby bylo šotkovi narušeno něco mnohem prozaičtějšího.

„Takhle to dál nejde. Kde stál ten krystal předtím?“

„EEE… myslíš, takový ten pěkný blýskavý podstavec, posázený mnohokarátovými skvěle vybroušenými drahokamy, vytepaný z pravého zlata a v naprosto skvělém a bezchybném stavu?“ Richard začínal něco tušit. Jestli ta maličká zrůdička podstavec prodala, aby se mohla nerušeně koukat na nelegálně chytaný přenos a cpát si teřich, bylo celé jeho putování k ničemu.

„Přesně ten jsem myslel.“

„Tak z toho jsem udělal mísu na brambůrky.“ A nedbale mávl k jedné hromadě blízko pohovky, na jejímž vršku se tyčila omaštěná, špinavá, ale na první pohled drahá věc, plná brambůrků a z bůhvíjakého důvodu s připevněným malým porcelánovým jelenem. Evidentně se snažila zmobilizovat poslední zbytky své magické síly, protože nenápadně světélkovala do rytmu morseovkového SOS.

„Dobře. Takže já teď vrátím krystal na místo a konečně tuhle trapnou záležitost ukončíme.“

„Počkat, počkat, počkat,“ pronesl šotek důležitě. „Ne že bych si nevážil tvé jistě úžasně obdivuhodné snahy zasadit ten kamínek zpátky do mé misky na brambůrky, ale nehodláš to doufám udělat před koncem Brankovaný, že ne?“ Richard se pomalu otočil.

„No tak to teda hodlám!“

„ČIŘIKÍÍÍÍ!!! MIMÓÓ! NETREFIL SE! JUPÍ!!“

„Šust šust šust!“ Zašustila Plíseň euforicky.

Magič se s výrazem, který jasně říkal I-ty,-ptáku? Podíval na pohovku, kde se právě ptáček i Plíseň snažili vytvořit jakous takous mexickou vlnu. Nutno dodat, že Plísni to šlo o mnoho lépe a vlnila svými spórovými paličkami ostošest. Nakonec, Brankovaná obvykle trvala okolo šesti hodin, co by se mohlo stát, když magie nebude ještě chvíli fungovat? Vždy celý svět od ní byl odříznut teprve několik dní. A tak si sedl, snaže se přitom nedotýkat pláštěm Plísně, která se ho s koketním šustěním snažila obejmout, a zadíval se na přenášený obraz.

*****

Co ovšem Richard nevěděl, bylo to, že Krystal v jejich světě ovládal magii úplně všude ve všech známých realitách. A tak se ani nedozvěděl, že těch šest hodin navíc velmi vadilo jednomu malému čaroději, který byl nucen vyzvat Lorda Voldemorta na souboj v páce. Rovněž tím trošku narušil plány pár stovkám bojovníkům dobra i zla v tomtéž světě, kteří si místo horečného pobíhání po poli s křičením nesrozumitelných a zkomolených latinských slov dali radši soutěž v přetahování lanem. Naštval taktéž mnoho superhrdinů, kteří utrpěli ošklivá zranění, když se snažili použít schopnosti, které najednou neměli, ale protože jich je většina z Ameriky, vyřešilo se to několika žalobami a měsíci debat s psychoterapeuty. Ale úplně nejvíc Richarda proklínal jeden malý žlutý prsten, jehož básnička nějak přestala lidi děsit. A jedno šedé stvoření, které se zbavilo moci prstenu, si najednou uvědomilo, že nechce infantilně šišlat, požírat syrové ryby a žít v jeskyních, a tak odešlo do nejbližšího lidského města a stalo se učitelem tance.