ŠKM – Porcelánové slůně

Magdaléna vzala do ruky porcelánové slůně. Prohlížela si ho často, nikdy ji nepřestávalo fascinovat. Bylo drobounké, nemělo snad ani tři centimetry na výšku, ale co mu chybělo na velikosti, nahrazovalo detailností. Bylo vykreslené mistrovskými tahy drobného štětečku. Magdaléna sice živého slona nikdy neviděla, ale byla si jistá, že vypadá přesně takhle. Slůně bylo drobné a křehké, delikátní a pozoruhodné stejně, jako žena, která ho vyrobila a od které ho dostala.

Poprvé ji potkala na jaře roku 1746 ve Versailles. Ludvík XV. ji často zval na nejrůznější plesy a Magdaléna je ráda navštěvovala, když ji povinnosti pustily. Řadu dvořanů dávno znala, ale Jeanne-Antoinette tam musela být nová. Ano, musela, protože ji přehlédnout prostě nešlo. Ale kolem Ludvíka se točila, jako by se znali odjakživa. Oproti Magdaléně to byla malá holka, ale stejně ji fascinovala. Toho dne se přímo nesetkaly, ale rozhovory s ostatními dvořany potvrdily její domněnku – Ludvík má novou milenku. Magdaléna nevěděla proč, ale na tu dívenku nedokázala přestat myslet. Vypadala něžně a křehce, ale chovala se jako pravá aristokratka, jako by se u dvora snad narodila, a měla kolem sebe i nepopiratelnou auru inteligence. Dokonce i královna Marie o ní mluvila příznivě, v rámci možností samozřejmě, na rozdíl od předchozích milenek svého manžela a krále. To byla snad největší pocta ze všech. Jen několik dvořanů ji kritizovalo, zejména kvůli jejímu měšťanskému, neurozenému původu. Ale na tom Magdaléně tolik nezáleželo, na některé dvorní mravy prostě tolik nedbala.

Oficiálně se seznámily až na dalším plese, který navštívila v roce 1748. Tou dobou už Jeanne-Antoinette nebyla pouhou milenkou, královým posledním výstřelkem. Byla ženou s politickou mocí, kterou neměla ani královna Marie. Nebo jakákoliv jiná žena v celé Francii. Během plesu ji sám Ludvík představil královně Magdaléně a ony si okamžitě padly do oka. Napříč veškerému protokolu a díky jejím znalostem dvora se jim podařilo nepozorovaně vyklouznout do parku, kde neutichající konverzací strávily celou noc. Magdaléně bylo skoro dvakrát tolik co Jeanne-Antoinettě, ale věk bylo to jediné, co je dělilo. Obě se hluboce zajímaly o politiku svých zemí, ale i o divadlo, filosofii a umění. A obě milovaly porcelán. Magdaléna do té doby jen sbírala zajímavé kousky, ale Jeanne-Antoinette ji motivovala k tomu, aby začala aktivně financovat oblíbené umělce. Ano, Magdaléna byla první, kdo otevřeně začal podporovat umělecké rytce a kreslíře na sklo a porcelán, které dnes byly jedním z největších exportních artiklů jejího království.

Magdaléna se musela ten den hned ráno vrátit za svými povinnostmi a nestihla se rozloučit, ale za týden dostala od Jeanne-Antoinetty dopis. První z mnoha, které si v následujících necelých dvaceti letech vyměnily. Vlastně i tohle slůně dostala od kurýra. Převalovala ho v rukou a chvíli jen pozorovala, jak se lesklo ve večerním světle. Jeanne-Antoinette byla i umělkyně, výborná umělkyně, ne jen mecenáška. Byla jí taková škoda. Lidi jako ona by neměli umírat tak mladí.

Na slůně ukápla slza. Zdaleka ne první a nejspíš ani poslední. Nejvíc slz na něj napršelo, když si Magdaléna přečetla ten dopis, ke kterému bylo přibalené. Jeanne-Antoinette věděla, že umírá, bojovala s tuberkulózou dlouho a statečně. Ale prohrála, a to jí bylo jen 42. Aspoň se stihla rozloučit. Dopis byl velmi krátký, bylo to jedno jediné slovo, ale víc jich nebylo třeba. Stálo tam:

Nezapomeň.

Neboj, pomyslela si Magdaléna, neboj. Na tebe se zapomenout nedá. Otočila slůně vzhůru nohama. Na jeho dolní straně byl nádherným rukopisem mistrně vyrytý podpis její drahé přítelkyně. Jeanne Antoinette Poisson, markýza de Pompadour.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.