Víla

Betelgeuse Orionis

„Stála tam mezi námi a snad se usmívala, v rukou držela to, co snad kdysi bylo dívčí tváří žijící na obraze – avšak úsměv se nesmál. Oči vyhasly, duše nedržela pohromadě. Pohled do očí té dívky skýtal trpké porozumění. Byl to obraz jí samé, který zničila.“
Srdce se mi sevřelo nevýslovnou bolestí. Tak až sem jsme vše dovedli. Bolest střídal vztek. Vztek na nás, vztek na osud, vztek na mě samého. Jak jsem to jen mohl dopustit? A jak s tím budu moct žít?

Kdysi jsme žili sami, klidně, smutně, neradostně. Opuštěni celým světem, v našem hradě, v zimním kraji. Listí stromů dávno opadalo a lemovalo všechny cesty našich kroků. Měli jsme jen jeden druhého – dva bratři předčasně dospělí, dva synové v paláci z alabastru, kde krása a třpyt štěstí zastínily, odkud láska utekla již před staletími.

To já se vzbudil jednoho rána s neurčitou nadějí, která by nás dva snad spasit mohla, uchránit nás před prokletím sta pokolení našich předků. Té noci jsem měl sen – snad sama Prozřetelnost mi ho pod víčka vetkla -, sen o dívce žijící v obraze, o dívce bez tepla krve v těle, jež zapovězena nám navždy byla, o dívce s duší a jasem v krásných očích. Když jsem se bratrovi se svým snem svěřil, nadchl se pro můj nápad a již hned druhý den, sotva se bledé slunce nad ledové hory vyšplhalo, stáli jsme oba před bílým plátnem, s barvami v rukou, a nesmělými tahy chvějících se dlaní kreslili jsme něžnou vílu. Černé vlasy a jasné oči, tvář spanilé krásy plnou, mírný úsměv v laskavé tváři. Kreslili jsme celý den a celou noc – a ve chvíli, kdy ranní hvězda na rozbřesku druhého dne vyšla, vdechla život bledým rtům, svou září zažehla světlo v očích. Obraz ožil. Víla procitla.

Jak nevídané bylo cítit její teplo, jak neuvěřitelné bylo stát u jejího zrodu! Bratr zamiloval se v mžiku do její krásy – stejně jako já se zamiloval do jejích očí. Jak u vytržení jsme tam stáli a neschopni slova hleděli jsme na své dílo. Jaké bylo naše překvapení, když víla, hvězdnou mocí procitlá, vykročila z plátna obrazu a stála vedle nás, snad jen o trochu bledší, snad o trochu nehmotnější než obyčejný smrtelník, ale stejně živoucí a hlavně šťastná, bez chladu v naší zemi tak samozřejmého.

Od té doby žili jsme všichni tři ve štěstí tak nesmírném, že jej ani vylíčit nemohu. Byla sluncem našich dní, byla teplem našich zmrzlých srdcí. Byla nám sestrou, kterou jsme neměli. Přesto, že jsme ji milovali, nikdy bychom se jí ani dotknout neodvážili. Jakobychom se báli sáhnout na sen ze strachu, aby se pod tíhou reality nerozplynul. Jakoby něha v našich srdcích ten dotek sama zapovídala. Bylo úlevou pro naše choré, prokleté duše slyšet její smích, vidět její radost, pozorovat během bezměsíčných nocí slabou hvězdnou záři vycházející z jejího těla. Občas, během svítání, v okamžiku, kdy ranní hvězda vycházela, tato záře zesílila natolik, že přes světlou pokožku krásné tváře bylo možné zahlédnout alabastrové sloupy na pozadí místnosti. V takových chvílích se ona nejvíce podivovala svému „daru“, jak jsme její nadpozemskost nazývali. Mnohokrát se od nás pokoušela zjistit podstatu tajemství svého původu. My však byli neoblomní. Báli jsme se, že by prozrazení její „účelnosti“ změnilo vše, co bylo mezi námi. Báli jsme se, že by od nás odešla, že by náš hrad, nyní již tak prohřátý, považovala za kruté vězení. Její obraz jsme proto v obavách hned po jejím zrodu ukryli v nejvyšší a nejchladnější věži, která korunovala náš hrad. Do nejzazší místnosti ho bratr odnesl, uzamkl před světem, ve snaze zakrýt jeho existenci. Tato lež nám vždy trochu kalila naši radost, obzvláště v chladných, větrných nocích, ovšem ve dne, kdy nám slunce zářilo přímo v paláci, bylo vždy tak snadné zapomenout!

Když rok se s rokem sešel, uklidněni jsme již natolik byli, věčnou přítomností víly si tolik jisti, že jsme již nehlídali její kroky. Ona bezstarostně po hradu teplo roznášela, v ženské všetečnosti do všech koutů nahlížela a smíchem svým je naplňovala – bez obav, že najít by zde mohla cosi zlého. Vždyť zde byla doma.
Jednoho dne tak až do nejvyšší věže zašla, do nejzazší místnosti, odkud chlad přímo čišel. Zcela přirozený a logický byl tento krok, který nám osud nachystal. Jak by se mohla tomuto místu vyhýbat navěky? Nalezla svůj obraz, zlatým plátnem přikrytý, obraz dívky s chladem v očích. S chladem, který jí do tváře vtisklo poznání lži jí nejbližších.

…

Byla pouhou vílou, chlad když vstoupil do nitra její duše, rozerval ji na střepy. Nemohla zabránit svému údělu, neboť zrada lásky bývá tou nejkrutější, tou jedinou, kterou bytost hvězdami stvořená přežít nikdy nemůže. Svět zhroutil se jí poznáním, chlad místnosti ji zcela pohltil. V tu chvíli pukl její obraz – a víla přestala být vílou.

A pak zde stála, stále stejná, a přitom již jiná. Stála zde prokletá kletbou hradu z alabastru – navždy chladná, smrtelná. Nyní již jen listí stromů, které dávno opadalo, mohlo lemovat její drobné kroky.

Redakční úpravy provedla Channah Cohen.