První…

Jedno krajně letní odpoledne si Fred Peterson poposedl hlouběji do své židle, která námahou zaúpěla. Rozhovory s jeho otcem, panem Josephem Petersonem, byly vždycky nepříjemné, tohle byl ale jeden z těch Rozhovorů. Otec vždycky uměl zvolit slova po kterých nabyl Fred dojmu, že i tropické žáby v jeho pracovně mají lepší perspektivu než on. Joseph byl velmi schopný podnikatel v oblasti lodní dopravy, mecenáš lokálního umění, oblíbený společník na velkolepých firemních akcích, filantrop, jak s oblibou sám říkal, a také otec jediného obtloustlého dítěte s nevalnou inteligencí, kterému bylo k dnešnímu dni bezmála třicet let, a bydlelo stále pod jeho střechou a za jeho peníze.

Peníze nebyly problém, zatím. Joseph ale trpěl utkvělou představou o tom, že svůj podnik jednoho dne předá svému jedinému synovi, a jeho odkaz bude pokračovat i po jeho smrti. O té přemýšlel Fred často. Nepředstavoval si přímo ten akt, kdy otec naposledy vydechne, zvolá adieu nebo něco podobně intelektuálního a natáhne pověstná brka, jako spíš sled událostí, které nastanou poté. V jeho představě stál on sám ve velkém leopardím kabátě, ronil falešné slzy, a vedle něj dvě až tři mladé slečny v elastickém oděvu, taktéž s leopardím vzorem, a před domem jeho vlastní zaparkované Porsche. Představa se měnila skoro každý den, hlavní změny nastávaly především ve volbě oblečení nebo barvě a značce auta.

Rozhovor se odehrál při rodinné oslavě, která probíhala každý rok stejně, a Fred se těšil pouze na tučnou obálku, kterou spolu s dalšími věcmi pravidelně dostával do svých tučných prstů. Matka obvykle slavila už od rána, a to po celý rok. Přesto byl Fred stále jediným členem rodiny, který nenaplnil ani nejmenší kousek očekávání svého otce. Od matky Joseph vyžadoval jediné – doprovod na společenské akce, reprezentativní vystupování a zhruba jeden večer v měsíci bez alkoholu. Byl to vlastně paradox, vzhledem k tomu, že obvykle se lidé chodí jeden večer v měsíci opít a po zbytek doby bývají střízliví. Matka ale znala dobře svůj účel a uměla jej naplno využít. Matčino popíjení ovšem nemělo pranic společného s Fredovým momentálním rozpoložením. Rozhovor proběhl stručněji než obvykle, a na rozdíl od ostatních Rozhovorů jej nešlo zajíst, což byl obvyklý postup Fredova poRozhovorového počínání. Kromě darů a obálky dostal letos nečekaný dárek, otcovo ultimátum. Nelze mluvit o obvyklých planých výhrůžkách, které člověk slýchá od rodičů poměrně často, nýbrž o naprosto nepohyblivém a tvrdém ultimátu. Pokud si do konce roku nenajde solidní práci, už nebudou žádné tučné obálky, ba ani ty hubené, a dokonce nebude ani střecha nad hlavou. Obří střecha, na kterou byl zvyklý, kterou měl rád, a ke které se tak rád vracel s tučným jídlem zakoupeným za tučný plat jeho otce.

V předchozích letech otec při Rozhovorech říkával motivační proslovy, za které by se nemusel stydět ani profesionální životní kouč: „Musíš si najít něco, co tě naplňuje. Něco, co tě baví, a na co se každý den budeš těšit. Tvoje životní poslání. Potom stačí jen chytnout příležitost za pačesy a trhnout vzad.”

Tohle byl jeden z těch dřívějších Rozhovorů. S postupem času nabírala slova na důraznosti, motivace ubývalo a s ní ubývalo i očekávání. Otci by stačila i stabilní práce v korporátu. Tak moc přestal doufat v to, že se ten velký uzlíček tuku zvládne prosadit ve velkém dravém světě. A to Freda rozčilovalo. Vlastně cítil něco takového úplně poprvé a neuměl s tím naložit. Namísto toho, aby zajedl jeden Rozhovor, přehrával si v hlavě všechny Rozhovory od dob, kdy byl ještě úplně malé – no, zase tak úplně malé ne, už tou dobou byla váha to jediné, v čem byl opravdu konzistentně dobrý – dítě. Co ho naplňuje? Po čem se cítí šťastný? Na co se každý den těší? Zjistil, že má hlad. A poté, co obešel několik fast foodů v okolí, zjistil, že je to jídlo. Jídlo ho bezesporu naplňuje. Po jídle se cítí šťastný a na jídlo se těší každý den, dokonce i po jídle…

Všechny tyto události se staly přesně před třemi lety. Nelze v tomto případě hovořit o mávnutí motýlími křídly, šlo by spíše o plácnutí gorilí tlapou nebo ploutví plejtváka obrovského. Důležité ale je, že všechny cesty někam vedou. Ta před třemi lety vedla obvyklou trasou mezi stánky a obchody s rychlým občerstvením a Fred si uvědomil, že zná jejich sortiment, zná jejich polohu a dokáže vyjmenovat všechny fast foody v Manhattanu. Geniální mysl jménem Fred Peterson zrodila ve své obří hlavě plán, který pramenil pravděpodobně hlavně z jeho nejlépe pěstované schopnosti, kterou je lenost. Tučná obálka od otce, zbytky z předchozích tučných obálek a kapesné od matky stačilo Fredovi na zaplacení prostoru a lidí, kteří za něj odvedli velmi slušnou práci. Netrvalo dlouho a na frekventované ulici stál nový malý podnik s originálním názvem F.O.O.D. Fungoval na jednoduchém, a přitom geniálním principu – díky smlouvě s největšími fast foody v okolí se v zázemí Fredova podniku vyskytovalo několik pracovních ploch pod různými franšízami, na nichž denně vznikaly čerstvé verze největších tučných trháků z původních fast foodů. Díky Fredovi jste nemuseli objíždět tři různé podniky, abyste sehnali nejoblíbenější omáčku, nejkřupavější hranolky a nejlépe upravený burger, nebo se sáhodlouze dohadovat s přítelkyní, jestli si dáte oběd s recepturou vousatého staříka se stickmanovským tělem nebo strašidelného klauna s balónky. Mohli jste jít prostě sem, do ráje tučného a nezdravého jídla. Fred Peterson vlastně za ceny tučnější než samotné jídlo, prodával pohodlí a čas. Dvě komodity, které si lidé koupí vždy a za jakýchkoli podmínek. Peníze, které neprojedl, investoval do další, větší pobočky. A pak ještě větší. A pak ještě několik menších v Evropě. A v Asii. S tím, jak rostla popularita řetězce F.O.O.D., narůstala i váha Freda. A nejen jeho, takřka celý svět čelil už před příchodem velkého Freda Petersona problémům s narůstající obezitou a s po Fredovi se situace ještě zhoršila. Je to možná poměrně symbolické, že nyní, kdy Fred slaví své třiatřicáté narozeniny, se přepisují dějiny, a lidé z postapokalyptického světa budou možná datovat věk lidí na „před Fredem” a „po Fredovi”. To ráno se nekonal Rozhovor. Otec neměl důvod a Fred si uvědomil, že mu Rozhovory chybí. Nevěděl, zda je na něj otec pyšný a nevěděl to nejspíš ani otec sám. Vlastně se toho kromě absence rozhovorů mnoho nezměnilo. Matka popíjela od včerejšího rána, otec vedl debatu o tom, jak obtížné je vést vlastní podnik, Fred do sebe soukal čerstvý burger z prvního podniku s jeho jménem v roli majitele, a umpalumpové v oranžovém triku s nápisem F.O.O.D. na hrudi i na zádech rozváželi zlaté nugety do domu Mikovi, Helen nebo Mirkovi. Ono je to jedno, můžete si vybrat.

Mike právě přemluvil maminku, aby mu zvýšila kapesné. Bral to jako největší úspěch (ne neprávem) za celých svých čtyřicet let. Systematicky pozotvíral všechny čtyři omáčky, do kterých postupně namočil všechny části kuřete, které jdou obalit a usmažit. Hranolky, nově v ženském rodě (což by mu mohlo připadat sexy, kdyby nebyl cizinec), dostával do úst již polo studené, tvar držící.

A pak se to stalo.

Plnoštíhlá Helen čekala na svůj let. Po přečtení pobuřujícího článku o podobně plnoštíhlé paní, jež byla vyvedena z letadla kvůli nadváze, si připravovala plamennou řeč, ve které rozcupuje vedoucí aerolinek, pokud by se zrovna jí mělo stát něco podobného. V hlavě měla tolik různých scénářů, že když vymyslela další, opustil ji jeden z původních, čímž si vytvořila prostor pro to jej znovu vymyslet. To jí dodávalo sebevědomí, které jí tolik chybělo. Myšlenka na to, že jí chybí sebevědomí, v ní vyvolala sebelítost a ta sebelítost probudila hněv v nyní skoro až hubené Helen, který všechen směřoval k vedoucí aerolinek, ať už to byl kdokoli. Ohlásili její let. Odbavili zavazadlo. Prošla letištní kontrolou, nastoupila do letadla, a když letadlo vzlétlo, přišlo jí to v podstatě líto, že ze scénářů, v nichž bojuje za práva všech plnoštíhlých žen, se neuskuteční ani jeden. Pak si uvědomila, že se tvářila odhodlaně, zřejmě natolik, že to na ni ani nezkusili, neb se báli. Tak je to. Uspokojena racionálním vysvětlením nahlásila stevardce svou sloní objednávku (stejně už letí, tak co) a vyčkávala. Trvalo to déle, než chtěla, takže se nyní již vyzáblá Helen pustila do jídla.

A pak se to stalo.

Mirek přišel z práce, poplácal po zadku manželku a nechal ji, ať mu naservíruje teplý bůček, který si po tvrdé šichtě zaslouží. Dnes se nepohádali, takže na stole stálo i pěkně vychlazené pivo. Spolkl první sousto a chtěl ženu upozornit na nedostatek pepře, ale už to nestihl.

Protože pak se to stalo.

Fred Peterson si utřel umaštěné tváře do ubrousku a trávil. Během tohoto procesu obvykle cítil mírný tlak v sedací části, dnes byl ale intenzivní a neodbytný. Pod bytelným křeslem, které svého pána dokázalo hostit předlouhých pět let, což je na křeslo Freda Petersona úctyhodný výkon, se vyskytla prasklina. Fred na ni chvíli díval a zdálo se mu, že se zvětšuje.

Mike cítil nejprve takové šimrání. Nebylo nepříjemné, ale ani příjemné. Než dokázal vyhodnotit, na kterém místě škály příjemnosti se nachází, zapadl až po kotníky do země.

Letadlo začalo klesat. Helen nestačila ani dožvýkat poslední sousto, když ucítila, že z klesání se stává volný pád. Mirkovy nohy provrtaly dlaždice v kuchyni. Kdybyste se na Freda, Mika, Helen, Mirka a dalších pár miliard lidí podívali z družicové perspektivy, viděli byste, jak se Země postupně mění v golfový míček. A pak v masážní míček. A pak se to stalo. Potrubní poštou a silou gravitace, tlaku a zřejmě i boží poťouchlosti těchto pár miliard olejem nasáklých kuliček udělalo skutečnou díru do světa. Zemské jádro má proměnlivý tvar, což je dáno tím, že neustále rotuje a rychlost rotace se navíc mění. Díky obrovskému tlaku je jádro rozžhavené a dosahuje teploty až 5 100 °C. Ve chvíli, kdy se tato ohromně vysoká teplota setkala s několika miliardami olejem nasáklých kuliček, nastalo to, čemu se v nové době bude říkat Velký třesk.

Na počátku bylo světlo.

A friťák.