Příběh (ne)obyčejného galeonu

Na počátku byla obyčejná hromádka kamení – nic zvláštního, ale prací mnoha skřetů a kouzelníků vzniklo něco zcela výjimečného – obyčejný galeon. A toto je jeho zcela neobyčejný příběh, který vám bude vyprávět.

Ihned po vydolování jsem byl přebrán a přeprán. Dračím ohněm jsem byl roztaven a společná práce skřetů a kouzelníků mě slila a vyrazila. Ihned po ražbě jsem byl pečlivě zkontrolován. Deset skřetů mě postupně prohlédlo a konstatovalo, že jsem zcela čistý a bez jediné vady. I proto jsem mohl být po pečlivé dokumentaci předán do centrálního trezoru u Gringottů. Jsem galeon s číslem 657-232-105. Na mém čísle není nic výjimečného, a tak bohužel nepatřím mezi elitu.

V centrálním trezoru se nás nachází tisíce. Mnoho z nás je čistých a bezchybných, ale i zde se najdou tací, kteří pošlapávají dobrou pověst všech galeonů. Jsou špinaví, poškrábání či dokonce mají nehezké vrypy. Tvrdí, kolik toho zažili a jak je svět venku zajímavý. Nám normálním se tihle podivíni hnusí a nebavíme se s nimi.

Je úžasné být tady – všechen ten lesk a zář. Je tu krásný klid a nádherné prostředí. Nic nám tady nechybí. Obdivujeme jeden druhého a hledáme sebemenší chybičku na sobě i ostatních. Každou volnou chvíli trávíme srovnáváním našich lesků, kvality ražby i použitých kovů. Jednou jsme poznali, že galeon s číslem 780-230-230, který byl považován za elitu díky svému krásnému číslu, je zmetek. Bylo na něj použitou o několik zrnek zlatého prachu méně, než by mělo být. Od té doby byl vyvržen na okraj společnosti. Nechutné zmetky mezi námi nemají, co dělat!

Ale ne! Je to tady – můj nejhorší den v životě. Právě jsem byl vyzvednut z centrálního trezoru a předán na pokladnu v Gringottově bance. Je nás tu na přepážce asi stovka. Navíc se tu povalují i podřadná platidla – nějaké srpce a scvrčky. Představa, že se nějaké stříbrné nebo bronzové plíšky vyrovnají nám zlatým galeonů, je naprosto směšná. Žádný počet těch nesmyslů se nemůže rovnat nám. My jsme bohové financí.

Tak je to tady – přišel jistý kouzelník a spolu se mnou dostal dalších jedenáct galeonů. Tísníme se v malém váčku, a navíc nás míchá s těmi otravnými srpci a scvrčky. Nemá k nám ani trochu úctu. Galeonu s číslem 937-680-107 se rozhodl odejít. Podařilo se mu to, když se kouzelník přemisťoval. Nenápadně si vyskočil z váčku a těsně před přemístěním vyskočil na zem. Od té doby jsme ho nikdy neviděli. Nás ostatní si přinesl kouzelník domů a vysypal nás na stůl. U stolu stál nějaký mladý člověk – jmenoval se Peter.

Kouzelník, jenž nás přinesl, mě a dalších pět galeonů posunul k Peterovi se slovy – tohle jsou peníze na tvojí novou hůlku. Peter byl první člověk, který na nás koukal s patřičnou úctou. Opatrně nás sesbíral a odnesl do svého pokoje. Zde měl připravenou krásnou dřevěnou truhličku s pohyblivými výjevy, jež znázorňovali krásy světa. Otevřel ji. A tam hrůza! Hromada smetí! Takového harampádí jsem jaktěživ neviděl. Tu byl nějaký neopracovaný kámen, tu nějaký lesklý plíšek a hromada stříbrných srpců a bronzových scvrčků. Ten uličník nás všechny vložil do tohoto smetí.

Jsme v tom harampádí již skoro týden. Za tu dobu přibylo v chlapcově skrýši několik stříbrných mincí, další kámen a nějaká fotografie. Poté úděsné době chlapec vše vysypal na postel a následně naházel do připraveného váčku nás galeony společně s menšími mincemi. A opět jsme vyrazili na cestu. Chlapec vyrazil se svým otcem do Příčné ulice koupit novou hůlku. Zamířili k Ollivanderovu krámku. Zde chlapec vybral jistou hůlku a obsah váčku vysypal na pult. Pan Ollivander zkušeným pohledem přejel mince a bleskurychle je spočítal a shrnul do své pokladny.

Trvalo několik dní, než jsem se opět vydal na cestu. Ollivander vzal mě a další čtyři galeony do kapsy a vydal se k prodejci kotlíků. Bohužel nevím, za co platil, ale všechny nás předal panu Cauldronovi, který daný obchod vlastní. Pan Cauldron na nás shlížel s láskou a střežil nás, jak se na zlatý poklad sluší.

U pana Cauldrona jsem se moc dlouho neohřál a neužil si jeho péči, protože ještě večer toho dne nás musel dát jistému Trevoru Zlopánovi. Nebyl to zrovna dobrovolný převod, protože pan Zlopán tasil hůlku a nebohého pana Cauldrona povalil na zem. S mojí maličkostí ihned zmizel pryč z Příčné ulice. Nevybral si však zrovna bezpečnou skrýš. Sotva vstoupil do krčmy s názvem U Uřvané mandragory, vrhli se na něj dva kouzelníci. Později se ukázalo, že šlo o dva bystrozory v přestrojení.

Jeden z bystrozorů sebral panu Zlopánovi hůlku a druhý jej prošacoval, tak jsem se dostal do rukou bystrozora Lea Vrtáka. Spolu se mnou měl v hrsti ještě dalších dvanáct galeonů a množství srpců. Letmo nás spočítal a hodil do váčku, na kterém byl vyšitý znak Ministerstva kouzel.

Tak jsem se poprvé dostal až na Ministerstvo kouzel. Když jsem byl z váčku vysypán, skláněl se nade mnou jistý Alexandr Hnítko. Později jsem se dozvěděl, že to je nadřízený pana Vrtáka. Pan Hnítko mě pečlivě zkontroloval a zapsal si mé výrobní číslo do svého notesu. To učinil se všemi mincemi, které byly vysypané po stole. Po dlouhé době jsem si připadal opět jako doma v bance. Tam se o nás také pěkně starali. Bohužel vzpomínky nevydrželi dlouho, protože jsme byli opět vhozeni do ministerského váčku.

Bystrozor Hnítko nás dopravil opět do Gringottovi banky. Vysypal nás na pult před skřeta Bagrama Dlouhovousého. Ten nás postupně vzal, zkontroloval a zapsal výrobní čísla a dělal poznámky o stavu. U mě si zapsal: Galeon č. 657-232-105 bez viditelného poškození. Radoval jsem se, že jsem konečně doma, a navíc bez úhony. Budu moct jít mezi ostatní do trezoru. Bagram vydal panu Hnítkovi potvrzení a začal brát jednotlivé mince a dělil nás na dvě hromádky.

Bohužel se ukázalo, že jsem byl umístěn na špatnou hromádku. Zůstal jsem na pokladně u skřeta Bagrama. Zde jsem se několik hodin vyhýbal tomu, abych byl dán zpět do oběhu. Bohužel neunikl jsem. Chvíli před zavírací dobou se objevil zvláštní kouzelník. Na hlavě měl naražený kovbojský klobouk. Přišel k Bagramovi a přátelsky ho pozdravil. Znali se již z minula a dali se do řeči. Nakonec mě Bagram předal proti mé vůli příchozímu a já se nedobrovolně vydal na dobrodružství ve váčku proslulého odeklínače Gilbertha Badgecharmera.

Poprvé jsem se z váčku pana Badgecharmera podíval v Káhiře, kde se mnou chtěl zaplatit jisté paní Čaročkové za podivný starý pergamen. Ona však peníze odmítla. Políbila pana Badgecharmera, předala pergamen a odešla. Pan Badgecharmer mě tedy opět schoval do váčku a vydal se na cestu. Při každé příležitosti jsem se snažil dostat ven na vzduch, aby mě zdejší písčité bouře krásně vyleštily. Bohužel ani jednou se mi to nepodařilo. Nakonec jsme se dostali k cíli profesorovi cesty.

Bylo to zvláštní místo, protože z obrovského suchého tepla nás najednou obklopil studený a vlhký chlad. Pan Badgecharmer mě vyndal z váčku a nejspíše pro sebe si mumlal: “Aha, tak oni chtějí za vstup zaplatit, tak to zkusíme nejdříve takto.” Položil mě na místo v nástěnné malby, kde měla mít sfinga oči. Ještě jsem se nestihl místa ani dotknout, když se ze stínu vedle pana Badgecharmera, vynořila opravdová sfinga a hrůzostrašně zašeptala: “Kdo ruší klid tohoto posvátného sídla?”

Pan Badgecharmer mě leknutím upustil, ale po chvíli opět nabyl ztracenou sebejistotu. Dál se sfingou do řeči a postupně odpověděl na její záludné otázky. Čekal jsem, že mě zvedne, ale on nic. Rozsvítil svou hůlku a vydal se do temnoty, kde ještě před chvílí stála sfinga. Tak čekám v temnotě a možná zde budu muset zůstat deset nebo sto let. A hele – brouk Scarabeus. Paráda nebudu tu sám. Třeba by mě mohl odnést ven. Nebo raději ne.

Už to vypadalo, že se tu budu válet na věky, když se ozvaly zvuky. To se vracel pan Badgecharmer. Ihned jsem vložil a veškerou svou vůli a sílu do své schopnosti zářit. Rozzářil jsem se jako nikdy předtím. Pan Badgecharmer si mě všiml a vzal si mě do kapsy. A já se vydal opět na cestu. Opustili jsme pyramidu a vydali se k nejbližší osadě. Zde pan Badgecharmer koupil létající koberec a vydali jsme se dál. Poprvé v životě jsem letěl, a ještě na létajícím koberci – držel jsem se jako škrkna. Už žádné ztracení! Nechci se nikde válet desítky let!

 Na létajícím koberci jsme se dostali až do Benátek. Zde jsem se dvakrát vyhnul placení a pěkně se schoval na dno váčku. Ještě abych skončil v nějaké cizině. Pochopil jsem, že jsme navštěvovali přátelé pana Badgecharmera. Postupně jsme se dostali až do Francie. Cíl cesty byl dán – měli jsme namířeno na sraz zaklínačů do Valios.

Konečně jsme byli opět v civilizovaném světě. Pan Badgecharmer se účastnil srazu zaklínačů nové Valios. Byl jedním z přednášejících. Jeho hlavní přednáškou byla představa o způsobu egyptského zaklínání. Ukázalo se, že je slavným odborníkem, který je uznávaný po celém po světě. Dokonce jsem posloužil jako předváděcí předmět. Vyndal mě z váčku a použil na mě postupně několik zaklínadel.

Normálně bych se zlobil, že mě někdo zaklíná, ale pan Badgecharmer si mě získal hned prvním zaklínadlem, které mě navždy chránilo před nečistotami a poškozením. Postupně mě zkoušel zaprášit sazemi, polít olejem, mazacím lektvarem, poškrábat diamantovým rydlem či roztříštit kletbou Bombardo – to jsem se opravdu bál. Nic z toho na mě nezanechalo stopu.

Dalším zaklínadlem, které na mě vyzkoušel, bylo zaklínadlo bránící mé sebrání ze země. Když se mě pan Badgecharmer nebo kdokoliv jiný pokusil sebrat ze země, ihned jsem magickou silou byl přesunut o několik stop dále. Navíc mě nebylo možné přivolat ani zaklínadlem Accio.

Posledním zaklínadlem, které na mě pan Badgecharmer předvedl bylo zaklínadlo věčného přilnutí k majiteli. Kdy se mě následně pokusil pan Badgecharmer vyměnit za jiný galeon někoho jiného, ale kouzlo mi nedovolilo jej opustit. Mohl mě položit na stůl nebo zahodit, ale jakmile mě chtěl vzít někdo jiný – ihned jsem se magicky vrátil k panu Badgecharmerovi.

Pan Badgecharmer slavil na sjezdu obrovský úspěch a já jsem mohl být také spokojený, protože jsem byl opatřen několika šikovnými zaklínadly. Poté jsme se přemístili na Příčnou ulici a pan Badgecharmer se vydal do Gringottovi banky.

Zde má pouť nabrala zcela nečekaný směr. Když jsem konečně začal pociťovat lásku ke světu a toužit po dobrodružství, byl jsem navrácen zpět domů. Zde si mě převzal skřet Vangr – pečlivě mě prozkoumal, do zápisu uvedl, že jsem poškozen kouzly a odnesl mě do trezoru pana Badgecharmera. To byl konec všech dobrodružství, ale rozhodně to zatím není nudný život. Pan Badgecharmer má ve svém trezoru uschované nejrůznější poklady ze svých cest a je zajímavé s nimi sdílet své zkušenosti a zážitky.

Po nějaké době vstoupil do trezoru jiný ze skřetů od Gringottů, aby vybral peníze za vedení účtu a poplatek za trezor. Bohužel mezi těmi nešťastníky, které skřet odnesl jsem byl i já. Mým domovem je centrální trezor u Gringottů a jsem vyloučen na okraj kolektivu. Přestože krásně zářím a nezanáším se, ostatní se se mnou odmítají bavit.

Tím pro zatím končí můj obyčejný příběh, ale doufám, že bude opět pokračovat. Snad se jednou opět dostanu do světa a poznávat nové věci.