Věneček smrti

Anna po ukončení týdenní dovolené procházela kolem exponátů v muzeu jako obvykle, ale z ničeho nic se musela vrátit o dva kroky zpět. Dívala se na starý věneček z pampelišek, který ležel na stříbrném podnosu. Bylo na tom něco, co ji nenechávalo v klidu. Seschlé květiny vypadaly opravdu staře a vysušeně, ale nějakým způsobem si držely svou sílu – nebyla na nich vidět žádná známka opravdového rozpadu. Věneček vzbuzoval pachuť tajemství, ze kterého jí po těle vyrašila husí kůže.

Městečko, ve kterém žila, bylo obklopeno hustými lesy a poli. Sychravé listopadové počasí dodávalo tomuto míst

u tajemnou esenci, což se skvěle mísilo s pověstmi a legendami, které Zátočinu provázely už od nepaměti.  Anna to zbožňovala, a i proto vždy toužila po tom pracovat v místním muzeu jako kurátorka, aby mohla vše zkoumat pěkně z blízka.

Pampeliškový věneček ji pořád přitahoval, a tak se rozhodla prozkoumat jeho původ a historii. Díky starým kronikám, ke kterým měla ze své pozice přístup, brzy zjistila, že o tomto artefaktu existuje více než jedna pověst. V jedné z knih našla informaci o používání věnce v tajných obřadech starověkého kultu, v další se zase psalo o spojitosti s několika tajemnými a neobjasněnými úmrtími.

Cítila, jak jí buší srdce a na dlaních raší kapky studeného potu. Zdálo se, že je věneček něčím víc než jen zachovalým svazkem květin. Očividně všechny, kteří se věnečku dotkli, skončily tragicky. Zarazila se. Tento artefakt byl do muzea zařazen před pár dny a muž, který ho do výlohy instaloval, měl ten večer smrtelnou autonehodu. Udělalo se jí nevolno. Chtěla se projít na čerstvém vzduchu, ale měla dojem, že fyzicky nemůže odejít. Nohy jí přestaly poslouchat a vnímala jakousi magnetickou sílu, která jí nedovolila se vzdálit. Úzkost ji svírala hrdlo a tělo zaplavilo strach.

Z ničeho nic se jí za zády objevil kolega a ve chvíli, kdy na ni promluvil, nadskočila málem půl metru nad zem. Vytrhlo ji to z transu a vyběhla ze dveří. Ten den už do místnosti nevkročila. Ihned po práci se vypravila do kostela na kraji města, na který odkazovala jedna z legend. Na lavici v zadní řade seděl farář. Došla k němu a šeptem pozdravila.

„Pane faráři, nezaznamenal jste ve vašich kostelních záznamech nějakou informaci o jakémsi věnečku z pampelišek? Možná je to pro vás zvláštní ot…,“ nestačila se ani dokončit větu, protože farář ji přerušil.

„Jak o něm víte?!“ zeptal se se zděšením v hlase. Anna začala líčit detailní popis toho, co dnes v muzeu prožila.

Duchovní muž se sklíčeně podíval směrem k oltáři před nimi, pokřižoval se a se strachem v očích pohlédl zpět k Anně: „Ano, i v našich knihách, z nichž některé jsou i několik set let staré, se o tomto předmětu píše. Člověk by to pomalu bral jako pohádky, které kolovaly v dobách, kdy se lidé obviňovávali z čarodějnictví. Avšak to, co mi tu popisujete, přesně koresponduje s mými texty.“

Anna se později dozvěděla, že prý jen ten člověk s čistou duší může věneček přemístit a ukrýt tak, aby ho nikdo nenašel. Alespoň zase na pár let. Rozhodla se, že to udělá. Cítila se trochu naivní, ale odhodlání převyšovalo veškeré obavy. Chtěla se ho zbavit, nemít ho na očích. A už vůbec netoužila po tom, aby začali umírat lidé, které si kdysi krásné žluté pampelišky zavolají.

Jednu věc si však neuvědomovala. A to tu, že její odvaha možná nebyla odvahou. Že její pocit dobroty byl možná jen zástěrkou toho, že se věnce chtěla dotknout a být tak něčím speciální. Možná si ani neuvědomovala, že už své činy dávno neovládá ona, ale že má nad ní moc něco zcela jiného.

Sejmula skleněný poklop a dotkla se starého stonku. Tělem jí projel temný chlad. Pocítila absolutní prázdnotu, a to takovou, že její srdce z té úzkosti puklo bolestí. Bezvládná Anna se s bezduchým pohledem sesunula na podlahu a se stenem na rtech naposledy vydechla. Věneček smrti upustil jedno ze svých chmýříček. Vzduchem doletělo až na mrtvé tělo, kde vítězoslavně usedlo.