Máte rádi básně vyjadřující city jednoho člověka k druhému? Pak se vám bude líbit báseň od pana Alexe. Bobříkovi veršů přišla kouzelná!
-*-
Náhoda tomu přispěla,
potkali jsme se jednoho dne
v malé pražské kavárně,
jiskra přeskočila.
Nervozita musí stranou,
když na Petřín stoupáme.
Navzájem se poznáváme,
hodiny nám plynou.
Schovaní jsme ve tmě
a ve světle měsíce
nejsou vidět rudé líce.
Přitul se blíž ke mně.
Srdce mi buší,
když tě beru za ruku
bez jediného zvuku,
dívám se ti do očí.
Stačí jeden polibek,
hlava se mi točí,
jak na kolotoči,
chci další tvůj dotek.
Noc to byla dlouhá,
doma až v pět ráno
však nikde není dáno,
kdy se končit má.
Takhle jsme se poznali,
na Petříně na lavičce,
odhodlal jsem se políbit tě,
takhle jsme se zamilovali.
A co se dělo dál?
Směju se každý den,
je to jako sen,
ten nejúžasnější dar.
Vždy na první Máj
na Petřín si vystoupáme,
na lavičce pusu dáme.
Je to jako ráj.
Komentáře
Zatím tu žádný komentář není. Buďte první, kdo autorovi napíše!