První kapitola – Střetnutí

Často bez rozmyslu bloumáme městem. Prohlížíme si stará známá místa s novým zaujetím. A když máme štěstí, tak vidíme i to, co jiní lidé přehlížejí a považují to za zbytečné. Je naprosto zbytečné vyprávět někomu ty úžasně zajímavé postřehy. Třeba, že v téhle ulici mají nádherně zbarvenou kočku, že z tohoto domu každý den v 6:15 vyhlíží starý pán nebo že tahle paní jezdící na vozíku občas hlídá svého vnoučka, kterého vozí na klíně. Vaše okolí tu jedinečnost nepochopí. Nepřipadá jim to důležité. Jsou to většinou takoví ti lidé, kteří mají jednu cestu, kterou chodí do práce nebo do školy, a nedokáží ji změnit stejně jako svůj oblíbený ranní hrnek nebo televizní pořad. Jsou to průměrní lidé, často bez názoru, ale stoprocentně odpovídající požadavkům naší společnosti. Někdy si říkám, proč nejsem stejná jako oni, ušetřilo by mi to spoustu starostí.

Bylo to někdy na jaře minulého roku. Šla jsem ze školy na svoji pravidelnou zkoušku swingového orchestru začínající v půl sedmé a končící v devět, tedy, pokud někdo neslavil, to se většinou zkouška protáhla klidně do desáté. Po zkoušce jsem vždy vyrazila domů. Vzala jsem to ulicí Boženy Němcové, přes Toulovcovo náměstí, pak kolem věže a policejní stanice, nadchodem přes silnici a už jsem byla skoro doma. Ještě prokličkovat mezi domy a už byl přede mnou vchod naší bytovky. Safra, nějak mi nedošlo, že asi neznáte Litomyšl tak podrobně, abyste mohli moji cestu nějak posoudit. No, jde zkrátka o to, že ten večer bylo všechno jinak.

„Ivčo? Co to tam provádíte? To nedokážete napočítat osm taktů?“ vyčítal mi kapelník, když jsme potřetí netrefili místo, kde začínáme hrát. Byla jsem rudá vzteky, protože jsem nebyla jediná, kdo nenastoupil, ale jako první hlas za to vždycky nesu odpovědnost.

„Proč si tam nebyl alespoň ty, Ondro?“

„Já se to snažím naposlouchat.“ Protočila jsem oči. Nechápu, proč celá saxofonová sekce musí čekat na to, až já napočítám všechny pomlky, abychom mohli včas nastoupit. Někdy je to s nimi jako v mateřské školce. Alespoň, že na počtvrté jsme nastoupili správně.

Bylo mi tak trapně. Zkrátka, ten den bylo všechno špatně. Snad to bylo tou černou kočkou ráno. Nebo jsem šlápla na kanál? Bolela mě hlava a na hodinkách jsem sledovala každou minutu. Na konci zkoušky místo veselého klábosení jako obvykle jsem rychle sbalila saxofon a spěchala domů.

Ze dveří mě to automaticky vedlo doprava Boženinou ulicí, ale stáli tam nějací nalití týpci. Vzala jsem to doleva po Váchalově ulici. Tato ulice je velice zvláštní. Dělá to Váchalův dům číslo 127. Celá stěna domu směrem do ulice je zdobená rudými sgrafity z jeho Krvavého románu. V noci to není moc pěkná podívaná. Šílené obrazy na zdi osvětluje jen jedna lampa, jinak je ulička tmavá. Dodala jsem si odvahy a vykročila. Samozřejmě, že tam žádný bubák nebyl, ba naopak.

Zaujal mě dům na druhé straně uličky. V půlce domu směrem do náměstí byla pekárna, ale v té druhé části, zřejmě obytné, nikdy nic určitého. Okna tam byla celoročně zatažená závěsem, ale teď se tam svítilo. Něco mě nutilo podívat se dovnitř. Kdo tam asi bydlí? Nějaký podivín? Takový ten zvláštní bělovlasý pán, co vypadá jako malíř? Docela by se k němu ten byt hodil.

Potichu jsem přišla blíže a nakoukla mezerou, kterou mi poskytl halabala zatažený závěs. Mým očím chvíli trvalo, než se zorientovaly. Byl to velice zvláštní pohled. Pokoj překvapivě vkusně zařízený, sladěný do zelené a žluté. Korunu tomu dávaly zářivě zelené tapety a oranžový kuchyňský kout. Všechen nábytek včetně kýčovitých váz v prosklené skříni byl starý tak dvacet let, minimálně. Úplně jako byste byli u babičky na návštěvě. Zelená pohovka s křesílky, konferenční stolek s bílou háčkovanou dečkou. Při pohledu na takovou socialistickou dokonalost mě zamrazilo. Tam snad bydlí nějaký retro maniak? Zkřivil se mi obličej. Najednou se však z čista jasna v okně docela blízko mě objevila hlava staré ženy. Vyčítavě se na mě dívala. Nemohla jsem se pohnout pod tíhou toho pohledu. Až po notné chvíli mě strnulost opustila. Utekla jsem rychle pryč jako malé děcko přistižené u nějaké lotroviny.

Zastavila jsem se až doma u dveří. Nemohla jsem uvěřit, že mě ta žena tak vyděsila. Ten její výraz. Jako by říkala: „To jsi ještě neviděla starého smutného člověka?“ Vypadala skoro jako moje babička, která před rokem umřela. Stejné světlé kudrnaté vlasy, bledá, papírová kůže a dobrota v očích. Ještě před spaním jsem na ten obličej myslela, ale sen o mé matikářce celou záležitost posunul na vedlejší kolej.