Noční můra

(názvy zvířat © Z.L.O.)

„Hamat!“ vykřikl uražený curassanthosaurus a podíval se na mě pohledem, který naprosto jasně říkal, co to vlastně chce sežrat.

Tak jsem začala v beznaději utíkat.

Jakoby už tak to všechno nestálo za houby.

Vyšla jsem si na procházku do lesa. Jen tak, potřebovala jsem si provětrat hlavu, zapřemýšlet nad nesmrtelností hlouposti a podobné věci. Pak jsem zakopla o drn a spadla do nějakého víru, portálu nebo kdovíco tam bylo.

Jak už to tak bývá, dopadla jsem do bahna, navíc tak šťastně, že jsem měla hábit i sukni na vyhození. Když se daří, tak se daří.

První, co jsem uviděla, když jsem se rozhlédla, bylo malé a roztomilé medvídě. Bylo také celé od bahna, ale narozdíl ode mě mu to očividně nevadilo a klidně se rochnilo. Tedy do té doby, než mě uvidělo, pak se vydalo kolébavým krokem ke mně a začalo do mě strkat čumákem. Asi chtělo naznačit, že jsem tam neměla co dělat, že je to jeho bahno, ale mně se opravdu nechtělo vstávat, tak jsem ho ignorovala.

To jsem ale neměla dělat, protože se medvídě rozkřičelo tak, že bylo rozhodně slyšet naprosto všude a, jak jsem tak zaznamenala, některá jiná zvířata začala reagovat.

Po pár minutách mě cosi podivného zvedlo do vzduchu a zkoumavě si mě to prohlíželo. S údivem jsem zaznamenala, že se jedná o nějakého třpytivého dinosaura, o kterém jsem nikdy neslyšela. Naštěstí vypadal jako býložravec, tak jsem se na chvíli uklidnila a přestala sebou mrskat.

Po nějaké době, během které se kolem nás utvořil kroužek, jsem se ocitla zase pěkně v bahně a upíralo se na mě velké množství očí. Zahlédla jsem gorilu, z blízkého rybníčku vykukovalo filé, zubil se na mě krokodýl a vůbec to vypadalo jako velice podivná zoologická zahrada v přírodě.

Nezmohla jsem se ani na slovo ani na pohyb, prostě jsem jen tak seděla, bahno naprosto všude a cítila se tak beznadějně jako už dlouho ne.

Kde to jsem? Jak jsem se sem mohla dostat? A jak se mám dostat zpátky?

Vtom si mi na klín sedlo medvídě, které začalo mluvit.

Přišlo mi to podezřelé. Nejen proto, že mohlo mluvit už na začátku, ale také prostě proto, že medvědi nemluví!

„Seš divná,“ promluvilo to drzé mládě.

„Nepovídej,“ poznamenala jsem nejistě, i když v tom přeci jen zaznělo trochu (ano, fandím si) té původně zamýšlené ironie.

„A když už seš tu, tak nás osvobodíš, žjo?“ pokračovalo to a já jenom vytřeštila oči.

„Vysvobodit? Já? Já mám spoustu práce! Musím okamžitě zpátky!“

S panikou jsem si vzpomněla, že za pár dní končí termín a že jsem ještě nezačala psát tu horu úkolů, která mě pravidelně pronásledovala. Chtěla jsem se zvednout, ale medvídě jsem nedokázala shodit z klína. Vrhla jsem na něj prosebný pohled, ale bylo mi to houby platné.

„Někde je tu klíč,“ oznámilo mi (a usmívalo se u toho!) a pokračovalo: „a není tak těžké ho najít, obyčejná logika, to určitě taková čarodějka jako jsi ty, zvládne.“

Moje zděšení vystoupalo do závratných výšin.

„Ale já a logika – to přeci nejde. I pitomé hádanky mi často zaberou hromadu času! Nemluvě o šifrách!“ vzpomněla jsem si na sérii šifer v nejmenovaném bulvárním plátku, kdy jsem se zasekla už na té první a přišla na ní až po třech týdnech, když mi došlo, že jsem uvažovala správně a jenom jsem to špatně aplikovala.

„Jinak tě nepustíme. Takže… To nějak budeš muset vymyslet,“ usmálo se medvídě ještě širším úsměvem, až jsem viděla jeho ostré zuby.

Všechna ostatní stvoření vehementně kývala hlavou na souhlas s tím, že nikam nepůjdu.
Začala jsem se opravdu hodně bát.

Potom přede mě položili stoh pergamenů, který byl několikrát větší než hromada pergamenů se zadáním všech mých úkolů včetně úctyhodného počtu omluv.

Omdlela jsem.

Probudilo mě nějaké divné pleskání do obličeje. Otevřela jsem oči a viděla tučňáka.

„To se mi jenom nezdálo?“ vyhrkla jsem.

„Hele, už je vzhůru!“

„Otevřela oči!“

„Může na tom začít makat!“

Takové a podobné hlášky se začaly ozývat ode všech tvorů a znělo to téměř radostně.

„Ale… To přeci nejde tohle,“ namítala jsem chabě a snažila se vymlouvat. „To bych potřebovala alespoň nějakou nápovědu ne? Nápovědu publika, padesát na padesát, přítele na sově, ne?“ přemýšlela jsem horečně, kdo je natolik inteligentní, abych si ho zavolala na pomoc a zároveň se mi nevysmál a skutečně mi pomohl.

„Nápověda je tady nahoře, to sis nevšimla?“ ukázal medvěd prackou na hlavičku vrchního pergamenu.

„Jejš, ty jsi grizzly?“ vyhrkla jsem nevěřícně.

„Jo. Vypadám snad jako lední medvěd nebo co?“

„Ne, to ne. Já jenom… Nepoznám medvěda od medvěda. Když jste hnědí. Všichni. Teda krom toho ledního.“

„No tak ti už nic nebrání ti začít! Jakmile přijdeš na klíč, tak tě pustíme a ty nás všechny osvobodíš!“

Ozvalo se jásání a já, ano, jsem naprosto hloupá husa, jsem se zeptala:

„A co když na to nepřijdu? Co když prostě… Na to moje hlava nebude stačit?“

„Nu…,“ pokrčil medvěd rameny, „tak to tě asi zabijeme. Proč bys tu jinak pak byla?“

Jenom jsem polkla a dala jsem se do luštění.

Čím dále jsem se propracovávala, tím menší smysl mi to dávalo. Snažila jsem se soustředit, ale moje myšlenky neustále pobíhaly od tohohle klíče k úkolům, co na mě čekaly v hradě a ke kterým jsem se do nedělní půlnoci prostě musela dostat. Na klidu mi nepřidávala ani ta divná stvoření, která kolem pochodovala a koukala mi přes rameno a moudře pokyvovala hlavou.

Nejhorší byl bezesporu orangutan. Smrděl, neustále se zubil, koulel očima a pohrdavě odfrkoval pokaždé, když jsem na chvíli přestala s luštěním.

„Copak ty nás nechceš vysvobodit?“ zasyčela na mě mamba černá, když jsem začala mlátit hlavou do stromu.

Po pár dnech jsem už převážně jenom mlátila hlavou do čehokoliv, co bylo nablízku, a doufala jsem, že se mi rozsvítí.

Nerozsvítilo.

Pomalu se blížil konec termínu (to jsem v sobě prostě cítila) a začínala jsem panikařit. Nejenže jsem už neměla šanci stihnout své milované úkoly, ale neměla jsem šanci ani vymyslet tuhle věc (bylo mi naprosto jasné, že to je nějaká triviálnost, na kterou by přišlo i dvouleté dítě, ale kterou jsem tam já objevit nemohla, protože jsem v tom hledala matematické rovnice a kdovíco ještě).

Potom ke mně přišel jednoho dne orangutan, který si nechal říkat Fanda a poznamenal:

„No tak čas ti už vypršel. Přišlas na to nebo ne?“ a jedovatě se usmál.

„Co… Cože? On byl nějaký časový limit?“

„No jistě, bylo to na pergamenu číslo 1897, toho sis nevšimla?“

„Kdeže?“

Rychle jsem začala prohrabávat pergameny a malinkým písmem tam opravdu stálo, že jsem to měla mít dneska vyluštěné.

„Tak kde je ten klíč?“

„My chceme vysvobodit!“

„Jupí, svoboda!“

Většina již začala předem jásat.

„Já…,“ polkla jsem, „nepřišla jsem na to…“

Vnímala jsem pohled každého toho stvoření, cítila jsem tu nenávist, kterou ke mně začali všichni chovat.

Udělala jsem to jediné, co se v té situaci dalo pokládat za rozumné.

Začala jsem utíkat.

Vím moc dobře, že se ten les otřásal, stejně tak i všechno ostatní v okolí, protože když za vámi běží dav zvířat a kdovíčeho dalšího, kteří vás chtějí zabít, nejspíš sníst anebo kdovíco jiného, tak se to neobejde bez hluku.

Pak jsem doběhla na nějaký konec území a uviděla obrovskou propast. Nechtěla jsem tam spadnout, ale pořád se mi to jevilo jako ta lepší varianta. Zavřela jsem oči a skočila dolů.
Byla jsem zachráněná! Žádný klíč! Žádný grizzly! Žádný smrdící orangutan Fanda!

Potom jsem opět omdlela a chvíli o sobě nevěděla.

Když jsem opět přišla k vědomí, byla jsem na krásné louce, viděla jsem les, ze kterého jsem se kdovíkam přenesla a oddychla jsem si. Vyvázla jsem! Třeba to byl jenom nějaký pitomý sen.

Vtom jsem ale za sebou uslyšela opičí smích. Otočila jsem se a tam stál… Kdo jiný, než orangutan.

„Ty sis myslela, že utečeš?“ řekl s naprosto směšnou intonací. Z tlamy mu tekly sliny a vypadal rozzuřeně.

Vtom jsem si ale všimla něčeho daleko většího, co stálo hned za ním. Poznala jsem v tom dinosaura. Ale ne toho býložravého a třpytivého, se kterým jsem se už předtím viděla. Tohle byl tvor s ostrými drápy a jeho špičaté zuby se na slunci leskly tak, že mě to málem oslepovalo.

Fanda pak k němu začal promlouvat:

„Kvůli ní už se nikdy nepodíváš do své rodné země, nebudeš se moct prohánět po pastvinách a krmit se vším možným, co tě napadne a budeš muset navždycky trčet v té díře, ze které jsme se sem na chvíli dostali.“

Onen dinosaurus ho poslouchal a začal vypadat velice naštvaně.

Potom začal orangutan mluvit na mě:

„Tohle je takový obzvláště urážlivý dinosaurus, víš. Jakmile něco není po jeho, tak se naštve. Navíc má pořád velký hlad. Jmenuje se curassanthosaurus, to jenom abys věděla, co tě sežere,“ uchechtnul se spokojeně.

„Ehm…,“ začala jsem couvat a pomalu ale jistě mizet, ale bylo již pozdě. Curassanthosaurus se už urazil.

Už už jsem myslela, že jsem mu utekla, ale pak na mě vybafnul zpoza rohu.

„Já ten klíč vyluštil! Ale nemohl jsem se osvobodit! Kvůli tobě budu muset navždycky snášet tu tlupu blbečků!“

A pak udělal chramst.

Umřít díky vlastní blbosti je pěkně pitomý způsob zakončení života, to vám povím.

(Inspirováno vlastním snem, poupraveno do povídkového tvaru.)

Redakční úpravy provedla Janel Weil.