Z paláce Šalamounova: Láska

Na restauraci dalšího poškozeného svitku, který se podařilo objevit v tajuplném Šalamounově paláci, se podílela Nayren deClair.

*

Den co den jsem se za sluncem točila. Bouře i krásné dny jsem přežila. Mé sestry, které mě obklopovaly, byly mou jedinou rodinou. A pak přišel ten den.

Bylo krásně a slunce na nebi bylo nádherně jasné. Na obloze se neskvěl ani jediný mráček a skoro se zdálo, že je to den jako každý jiný. Ale to jsem se mýlila.

Přišel ke mně a k mým sestrám krásný mládenec a krutě nás odřízl od naší matky země, se kterou jsme byly spojeny. Mě a mé sestry svázal do kytice a odnášel nás od našeho domova a od zbytku rodiny. Jsme Slunečnice a proto ani hlásku jsme nemohly vydat. Nesl nás daleko, až k jednomu starému hradu, kde nás položil na zídku spolu s nějakým vzkazem, a opustil nás. Ležely jsme tam bezvládně a samy. Slunce, které tak milujeme, bylo schováno za stromy a tak nám jen ubývaly síly. A tu přišla krásná dívka v bílých šatech s květinovými vzory. Láskyplně nás vzala do ruky a starostlivým pohledem si nás prohlédla. Jestli viděla naše utrpení nevím, ale byla šťastná. Přečetla si vzkaz, co jí mladík zanechal s námi na zídce, a na tváři se jí objevil úsměv. Láskyplně si nás přitiskla k srdci a chodila s námi po celém tom hradu a jednou za čas, když šla do věže, vyhlédla z okna, jestli nezahlédne svého milovaného přijíždět. V jedné ruce stále muchlala papírek se vzkazem a úsměv z tváře jí nemizel.

Uběhla první hodina ale on stále nikde. Ovšem jí to nevadilo. Stále si říkala, že přijde, že nezapomněl.

Uběhla již druhá hodina a ona stále se stejnými slovy na jazyku obcházela neustále celý hrad. Oči pomalu ani nespouštěla z daleké krajiny.

Uběhla i třetí hodina. Pomalu se zdálo, že čas letí rychleji a rychleji. Ale dívce to ani nepřišlo. Čekala tamy kde se měla setkat se svým milým, a ani na chvíli ji nenapadlo opustit toto místo. Slunce bylo vysoko nad námi a pražilo. A my, slunečnice, jsme se nemohly nabažit té krásné záře. Snažily jsme se hlavy zvednout k němu ale bohužel. Síly nám ubývaly velice rychle.

Během chvíle již uběhla i čtvrtá hodina. Dívka se však i nadále usmívala, i když jí vítr již vzkaz od jejího milého odnesl do dáli. Ona stále doufala, stejně jako my jsme doufaly, že se vrátíme tam, kde jsme vyrostly a tam, kde jsme zas my viděly svého milého a to Slunce. Začalo se nám se sestrami stýskat. Byly jsme daleko od domova a navíc nás čekala již jistá smrt. Aspoň že nás ta dívka šla osvěžit do potoka. Trochu nás pošplíchala křišťálově čistou vodou a hned jsme se cítily lépe. Avšak Slunce nám přišlo dál než jindy.

Uběhla pátá hodina a to již jsme viděly v dívčiných očích smutek. Či strach? Přesto se ale i nadále usmívala a se slovy „on přijde“ si sedla do výklenku starého hradu a čekala. Koukala do dáli, ale její milý nikde. A my, ať jsme se už snažily sebevíc, nebyly jsme schopné najít na obloze naši lásku. Bouřkový mrak ji zahalil a nebyl vidět již ani paprsek. Dívka pohlédla na nebe a tiše se pomodlila.

Uběhla již šestá hodina. Z nebe se spustil hustý déšť, a kdyby příroda nebyla tak žíznivá, tak by určitě způsobil nejednu potopu. Mrak metal na zem blesky a vítr zdivočel. Ale milý stále nikde. Dívka seděla a hleděla kamsi pod sebe. Nás si položila do klína a její ruce nás již nedržely tak pevně jako předtím. Foukl vítr a dvě mé sestry odnesl bůhví kam. Vím už jen to, že je nikdy víc nespatřím a že toto byla poslední vteřina, kdy jsme byly spolu. Dívka ale stále jen seděla a mlčky koukala před sebe. Opakovala stále jen to, že jí slíbil, že přijde a že on přijde. Ve tváři měla zvláštní úsměv. Jako by již nevnímala okolí. Hodiny však ubíhali dál a dál.

Už byl večer, ale dívka se nehnula z místa. Zůstala tam sedět v chladu a ve tmě. A my jsme tam byly s ní. Pomalu mi začaly opadávat okvětní lístky. Vím, že je již se mnou konec a nic mě nezachrání, ale více než mě mi bylo líto té dívky. Byla unavená a již ztrápená. Její milý, i když jí to slíbil, se stále neukázal. A ona tam čekala a jen doufala. Nakonec v noci usnula a probudila se až ráno, když padla na zem rosa. Rozhlédla se ale, když zjistila, že je tam sama, padl na ni smutek.

Ale najednou se ozval v dáli dusot koně. To ji probralo a rozeběhla se tím směrem, jako by jí šlo o život. Ale když kůň přijel blíž, zjistila, že to není její milý, ale pouze jeden z jeho vojáků. Měl na sobě roztrhaný šat a byl celý od krve. Sotva se držel na koni, na kterém přijel. Sdělil jí, že ten, na kterého čekala, již nežije. Byl zabit v bitvě, jež ho čekala, když se vracel od tohoto hradu. Dívce začaly téct slzy z tváře. Nebyla schopná nic říct. Čekala tu na něho, mezitím jeho krev již zmáčela matičku zemi. Toto pomyšlení jí roztrhalo srdce a ona se s pláčem rozeběhla tam, kam jí nohy nesly.

Muž na koni by ji určitě zastavil, ale jen kdyby mohl. Byl příliš zmožen dalekou cestou a bitvou, ze které přijel. Ztratil příliš krve a než aby se zachránil, tak radši jel za mladou dívkou, co milovala jeho krále. Stálo ho to život. Z koně padl mrtev na zem. Viděla jsem to zdáli a najednou mi bylo ještě hůř, nežli před tím. Kdybych mohla mluvit, zastavila bych dívku, ale bylo pozdě. Dívka vyběhla na nejvyšší věž a bezmyšlenkově se vrhla z ní dolů do nejhlubší propasti. Nás si jen přitiskla naposled k srdci, které po chvíli přestalo bušit. Spadla na kameny dole pod věží, kousek od místa kde nás zanechal její mládenec na zídce. Naše květy zalil potok krve. Její bílé šaty se zbarvily do ruda. A to byl již konec její i náš. Ještě než naše květy byly zality krví, jsem naposled zahlédla mého milého. Jeho paprsky naposled pro mě prosvitly mezi větvemi stromů a pohladily mě po okvětních lístcích. Jsem jen Slunečnice, ale i tak jsem ho milovala asi stejně jako dívka svého mládence. Ale obě jsme zemřely. Ona pro svou lásku a já kvůli lásce jejího mládence.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.