Na dně aneb vlevo dole

Ve válce se vždycky zapomínalo na takové banality, jako je úklid. Pokud se ovšem nejednalo o úklid těl, především neoficiálně zabitých, kteří byli v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Každý týden očekávala zprávy o dalších neoficiálně zabitých z řad jejích známých. Většinou se to obešlo bez jakýchkoliv překvapení, protože člověk se po čase naučí čekat nečekané a smiřovat se s nastalými věcmi během několika sekund, aniž by se ono smiřování projevilo navenek. Počet překvapení se však snižoval, protože lidé odcházeli. Město se vyprazdňovalo stejně rychle jako nafouknutý balónek, který vyklouzne z ruky. Jen chyběl ten směšný živočišný zvuk. Ten všem nahradily naprosto neživočišné zvuky kvílení, pláče, spílání a hrozeb. Odcházející dav produkoval tragickou symfonii bez názvu, bez konce, avšak s naprostou jistotou ohledně jejího autora.

Žili ve společnosti, kde platila pravidla robotů. Naprosto naprogramované fráze, ať jste potkali kohokoliv, nacvičené úsměvy (zpravidla ty, které vyžadovaly nejmíň citu a fyzické námahy) a když už došlo k fyzickému kontaktu, ruce byly chladné a vlhké, jakoby jejich majitelé byli už několik dní mrtví. Ovšemže se lidé klátili k zemi a vzlykali, naříkali a lkali. To byla ale záležitost čistě soukromá a odehrávala se vždy za zavřenými dveřmi. Jen zrádné digestoře přenášely ony monstrózní fugy tvořené vzlyky a nářky z jednoho patra do dalšího a tak dál až pod střechu, na níž se scházela mládež, kouřila nekvalitní tabák a odhazovala špačky na ulici.

Bojovala po svém. Psala letáky s politickými názory neexistující opozice. Tedy, psala je a pak roznášela, kam se dalo. Když z města zmizela většina lidí, už je jen psala. Bylo zbytečné je někam nosit.

Oficiálně se živila věštěním z karet a z ruky. Lidé byli na tyhle věci od přírody přespříliš zvědaví. Je to prostě zakódováno kdesi hluboko. Ovšem kdykoliv přijdou zlé časy, zástupy zvědavců se až ztrojnásobují. Byla to dobrá živnost. Stačily karty s podivnými obrázky a důvtip. Každý zákazník, který vešel do jejího bytu, si šel pro nějaké konkrétní sdělení. Postup byl následující: každého zákazníka si nejdřív tři vteřiny prohlížela od hlavy až ke kotníkům. Boty byly prvek zkoumaný samostatně. Tuto fázi si sama pro sebe nazvala „rentgen“. Tehdy odhalí, pro co si dotyčný přišel. Pak ho vyzve, aby se posadil naproti ní k nízkému rozviklanému kulatému stolku. Následuje peněžní část. Základní taxu musí každý zaplatit ještě před aktem samotným, neboť kvapné útěky těsně po věštění byly časté už před krizí a válkou, ovšem v poslední době se staly skoro národním sportem. Po zaplacení začne samotný výklad.

Tu středu přišel jediný zákazník. Bylo to zvláštní, ve středy chodilo tradičně málo lidí. Nepřišla na důvod téhle anomálie. Ona středeční vyjímka, která potvrzovala pravidlo, byl mladík v šedomodrém saku, černé, kdysi náramně drahé košili a černých manšestrákách. Válka a móda nikdy nešly dohromady. Lidé chodí jako strašáci. Jen Pařížané neseznali žádné změny, poněvadž v nesmrtelné Paříži byla móda vždy ohraničena natolik velkými extrémy, že vlastně nebyla ohraničená vůbec.

Mladík… Vlastně mu mohlo být tak třicet… Jenže v „našich časech“, jak se té proklaté době říkalo mezi lidmi, byl vlastně každý mladý. Příliš mladý na to, aby zemřel zasypaný v sutinách nebo s vyfasovaným samopalem v náručí. Ty dnešní samopaly byly dvojnásob vraždící nástroje: nejenže občas zabily toho, na koho byly namířeny, ale často stály život i své dočasně majitele, protože se zasekávaly. Jeden ze tří pokusů vystřelit nevyšel. Ty zbraně byly ve špatném technickém stavu. Roky ležely ve skladech, čekaly na přetavení v užitečné věci k běžné spotřebě, ale pak se okolí zbláznilo a tenhle šrot teď štěká v ulicích.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil třicetiletý mladík a čekal, až bude vyzván, aby se posadil. Měl nádherné oči. Dívala se na něj mnohem déle než na běžné zákazníky, tedy ty, jejichž vzhled není tak provokativně vzrušující.

„Posaď se.“

Obvykle zákazníkům netykala. Byl to zvláštní den. Ačkoliv se vždy důsledně vyvarovala toho, aby přeceňovala své „nadpřirozené“ schopnosti, teď jednoduše s naprostou cítila, že se děje něco zvláštního.

„Kolik vám mám zaplatit?“ vytrhl ji mladík z přemítání.

„Prosím?“

„No, na dveřích stálo, že se platí předem,“ odpověděl celý nesvůj a začal hledat v náprsní kapse peněženku.

„Jistě, pro teď na to zapomeň.“ Stále od něj nedokázala odtrhnout oči. „Posaď se pohodlně,“ vyzvala ho, když jeho ruka zůstávala zaklíněná v náprsní kapse a jeho vysoká postava se tak deformovala jako zmuchlaný alobalový obal od bonbónu. Položil si tedy ruce do klína, opřel se o opěradlo a nervózně ji sledoval. Bylo jasné, že je na podobném místě poprvé a neví, jak to chodí. To byl nejspíš také důvod, proč přišel právě ve středu.

„Povídej mi o své matce,“ řekla po pár vteřinách ticha. Nechápavě nakrčil obočí. „Neboj se, jsem pro tebe přece úplně cizí, právě cizímu člověku se dobře svěřuje. Není spojený se světem, o kterém mu budeš vyprávět.“

„Moje matka je mrtvá.“

„Nemyslím, že je tohle ten nejlepší začátek vyprávění,“ pousmála se. On udělal totéž, křečovitě, ale bylo znát, že se pomalu zbavuje svého ostychu.

„Byla poštovní doručovatelkou. Milovala lidi, ráda s nimi mluvila, o všem. Byla krásná, chytrá a ráda pomáhala lidem. Ale čas od času potřebovala být sama, na pár hodin, někdy na pár dní, i měsíců. Odjela na venkov nebo se jen zavřela na půdě. Netuším, co tam dělala. Pak se ale zas vrátila, s úsměvem, a pokračovala přesně tam, kde před časem skončila.“

„To je moc zajímavé.“
Mladík se těkavě rozhlížel po místnosti. Klouzal očima po obrazech, jimiž byly stěny obloženy tak hustě, že nedokázal rozpoznat skutečnou barvu zdí. Na stropě byly podivné malůvky, slova se mísila s různými motivy, beztvaré tvary, barvy přecházející jedna v druhou…

„Proč chcete, abych mluvil o matce?“

„Nevím, většinou nemám ke svému jednání logické důvody.“

„To je nejspíš lepší,“ reagoval s probouzející se spontánností. Kdyby bývala měla plán, musela by přiznat, že jí vychází.

„Lepší? Myslíš?“

„Alespoň to jde zevnitř, je to něco opravdového, nepodléhajícího rozumu. Je to něco, co vychází z nás, a ne z toho, co do nás narouboval život, jehož základy tvoří špatné tradice a nesprávně přeložené signály.“
Usmála se.

„Ty jsi měl být knězem?“

„Původně ano. Ale myslím, že i kdyby nezavřeli školy, nedokončil bych seminář.“

„Pochyby?“

„Z větší části.“

„Co bys volil, špatné tradice nebo žádné?“ Tahle otázka prolétla pokojem jako kulka. Sama se podivila nad tím, kde se tam tahle myšlenka vzala. Zamyslela se nad vlastním stanoviskem.

„To je těžké. Vy mi teda dáváte zabrat. A to jsem si přišel pro pár zmatených obrázků,“ ušklíbl se.

„Zmatené obrázky by ti pravděpodobně položily stejné otázky, tedy alespoň co se týká obrázků vykládaných mnou.“

„Takhle to tedy funguje? Záleží to na vás?“

„Ne výhradně na mně. Jsem jen síto, kterým něco projde a něco ne. Některé otázky přijdou, některé ne.“

„Zajímavé.“

„Ne tolik jako povídání s tebou. Odpověz na otázku.“

„Tradice?“ Přikývla.

„Dobře, špatné tradice jsou lepší, než žádné. Ale nečekáte, že se teď vrátím do semináře, že ne,“ rozesmál se a ona s ním.

„Jistěže ne, školy jsou zavřené,“ usmála se provokativně.

„Ale víte, jak jsem to myslel,“ mávl rukou. „Z hlediska toho, jak jste otázku položila, bych vybral tuto možnost, ale kdyby odpadlo to ultimátum „buď anebo“, pak bych byl pro vytvoření nových tradic, lepších.“

„Lepších než špatné? A o kolik lepších?“
Sklonil hlavu a usmál se.

„Vy jste ale těžký soupeř.“

„Soupeř? Copak my bojujeme?“

„Ne, myslel jsem soupeř ve smyslu účastník diskuse.“
Nastala ona vyjímečná chvíle ticha.

„Co další tví blízcí?“
Usmál se a poprvé se jí podíval přímo do očí. Vydržel se dívat dlouho. Mlčky se takhle přetlačovali pohledy několik minut, pak oba vesměs naráz odvrátili pohled stranou.

„Otec byl vysoký, přísný a černovlasý.“ Sám se musel pousmát této krátké charakteristice, která poskytovala tak málo informací, že představa vzniklá na jejich základě, byla deformovaná, nekonkrétní a směšná.
„Nikdy nebyl směšný,“ dodal vážně. „Byl pečlivý, pořádný a vždy perfektně oblečený, učesaný, s dokonale zastřiženým vousem a naprosto černobílými názory.“

„Jak už to bývá, opak tvé matky,“ vložila se mu do mlčení.

„Ano, dalo by se to tak říct.“

„Jak snášel matčina období izolace?“

„Těžce, zpočátku, ale jakmile připustil jejich nezbytnost pro fungování jak matky, tak i celé rodiny, bral to jako samozřejmost.“

„Vynucená tolerance?“

„Krásné sousloví.“; Odmlčel se. Zastavil se očima na jednom obrazu visícím za jejími zády, na stěně přímo proti němu. Byla na něm mladá dívka, nahá. Měla kypřejší tvary, bílou, skoro až namodralou kůži a nestejné prsy. Dvě černé chlupaté bytosti ji táhly z řeky na břeh porostlý modrozelenou umírající trávou. Kousek vedle nich byl strom, uschlý. A na nejsilnější jeho větvi visela už téměř rozložená mrtvola koně.

„Co je to za obraz?“

„Je to jeden můj sen. Namaloval ho jeden můj starý kamarád. Často jsem mu vykládala sny nebo náměty na povídky, příběhy, které se mi rodily v hlavě, chvíli v ní zůstávaly, kopaly mě zevnitř do hlavy, abych jim pomohla na svět, a pak se vytratily. Sem tam z toho něco použil při svém malování.“

„Vykládáte sny?“

„Ne, je to zbytečné.“

„Ale obraz je to dobrý. Děsivý.“

„Dobrý a děsivý. Nazval ho Baudelaire.“

„To je přesné.“

„Už roky jsem si takhle nepopovídala,“ uklouzlo jí.

„Hm, vidíte, já doufal, že mi vyložíte karty, a zatím…“
Zvedla obočí.

„Jestli na tom trváš, tady jsou. Vyložím ti je!“ Nechápala, jak se mu to povedlo, ale zastyděla se. Nebyla zvyklá se stydět. Naučila se dělat ty nejpodivnější věci, aniž by pocítila stud. Každou chvíli se na ni někdo utrhl, zasypal ji výčitkami nebo urážkami. Tenhle kluk utrousí lehkou narážku, spíš v legraci než vážně myšlenou, a ona se stydí… Podivná středa. Najednou si uvědomila, že to vlastně může být úplně poslední středa… Úplně poslední den… Třeba ten mladík přišel, aby se mu vyzpovídala! Rozesmála se, ale nemohla se přinutit tuhle možnost zavrhnout. Jen ji odložila stranou…

„Ne, dělal jsem si legraci. Nepamatuji si, že bych si někdy tak dobře popovídal. Navíc tu máte strašně moc zajímavých věcí.“ Vstal a měl namířeno k polici s nějakými odlitky a soškami, ale uprostřed kroku se zarazil, podíval se na ni s otázkou.

„Prosím, klidně si to prohlédni. Ty věci si zaslouží pozornost. Zatím se jim jí nedostalo, tedy kromě toho, když z nich čas od času utřu prach,“ zasmála se. Její návštěvník byl zcela zaujat jejími věcmi, proto vyšla z místnosti a v kuchyni nalila dvě sklenice vody. Mimoděk se podívala na hodiny. Byl u ní už hodinu. Zvláštní, jak člověk vnímá čas jako vlekoucí se zástup invalidů, ale jen dokud se neobjeví něco neobvyklého, zajímavého, nějaké čerstvé vytržení. Ani stopa po invalidech. Přinesla sklenice zpět do pokoje. Mladík seděl na jejím místě. Jakmile vešla, trhnul sebou, jakoby chtěl zůstat sedět i vstát zároveň.

„Jen seď,“ mrkla na něj pobaveně.

„Promiňte, jen jsem si chtěl vyzkoušet, jaké to je,“ pousmál se. „Dětinské, že?“

„Vůbec ne. Já jsem si už kolikrát chtěla s hostem vyměnit místo, ale nakonec k tomu nikdy nedošlo.“

„To pijete jen vodu?“ podivil se, když se napil ze sklenice, jíž před něj položila.

„Vždycky jsem pila čistou vodu.“

„No, je pravda, že poslední dobou pije hodně lidí holou vodu. Šťávy došly a čaj není k sehnání. A jak je to vlastně dlouho, co už jsem nenarazil na kávu?“

Na ulici se ozvalo pár výstřelů. Oba zbystřili a bezděky pootočili hlavu směrem k oknu.

„Zvláštní, v téhle části města se většinou nestřílí,“ řekla potichu.

O pár minut později zaduněla domem exploze. Stěny se roztřásly, z police spadala většina vystavených předmětů, Baudelaire sletěl ze skoby. Mladík instinktivně padl k zemi a zakryl si hlavu rukama. Pohlédla z okna. Chvíli viděla šedivé nebe, pak výhled zaclonil stoupající mrak tmavého dýmu. Přiskočila k oknu a zavřela ho. Totéž běžela udělat do kuchyně. Když se vrátila, mladík klečel na zemi.

„Myslíte, že to bylo tady v domě?“
„Byla to dost velká rána,“vypravila ze sebe. Hlavou jí běžely myšlenky o poslední středě… Byla přesvědčená, že ten výbuch byl přímo v domě. Kdesi v přízemí, možná v prvním patře. Každou chvílí by se ten starý barák mohl sesout k zemi, pomalu a líně, a pohřbít je v prachu. Zemřeli pod sutinami, příliš mladí na cokoliv.

„Půjdu se podívat dolů,“ řekla mu, vzala si svetr a rozhodně vykročila směrem ke dveřím.

„Neblázněte, půjdu já.“ Šokovalo ji, jak byl rychlý. Než mu stačila oponovat, ucítila jen závan pražených mandlí a najednou stál před ní, ruku na klice.

„Hloupost,“ pokusila se nesouhlasit. Už dlouho nebyla v situaci, že by se musela s někým hádat. Její hosté většinou cítili jakousi posvátnou úctu, drželi se zpátky, seděli, ani se nehnuli a dělali jen to, co jim výslovně řekla. Ten den bylo všechno trochu převrácené. Nejspíš si to zavinila sama tím, že s ním zapředla ten netypický hovor. Měla mu prostě vyložit karty, říct nějakou opíjecí univerzální frázi jako třeba „nezanedbávejte ústní hygienu, dbejte na to, abyste měl nohy v suchu a teple a dělejte si alespoň dvakrát do týdne mátový čaj a uleví se vám…“

„Tak půjdeme spolu,“ navrhl.

„Ano, vyjdeme si na procházku barákem, který nám může každou minutou spadnout na hlavu.“

Její ironie ho rozesmála. Smál se teď jinak, uvolněně a upřímně.

Scházeli po schodech do nižších pater, přičemž s každým zákrutem schodiště přibývalo ve vzduchu prachu. Ve třetím podlaží byla naprosto neprostupná mlha. Ten jemný prach dusil a štípal v očích. Měl béžovou barvu, místy do šeda, a když v něm člověk zůstal déle, než měl, začínalo se všechno barvit do modra a fialova. Zatáhla mladíka za rukáv a vyrazila zpět. Po pár krocích už nevydržela zadržovat dech a rozkašlala se.

Hned jak se vyšplhala zpět do svého bytu, obrátila do sebe naráz celou sklenici vody.

„Musíme počkat. Za pár hodin prach klesne a bude jasné, jaké škody to svinstvo nadělalo.“

„Tvůj slovník se začíná teda pěkně vybarvovat,“ usmála se.
Opětoval její úsměv a posadil se zpět na své, tedy její místo. Tvářil se, jakoby ho exploze v přízemí domu vůbec nezajímala.

„Vypadáme jako dva staříci,“ rozesmál se. Mezitím, co se pokoušela vytřít si z očí prach, se na něj ani nepodívala. Teď, když k němu zvedla oči, měl vlasy šedivé jako šedesátiletý kmet. Vstal, došel k zrcadlu na chodbě a smál se jako pominutý. Zajela si prsty do vlasů volně splývajících podél obličeje, přes ramena skoro až k pasu. Vstala a postavila se vedle mladíka. V zrcadle se rázem objevila fotka z anonymního náhrobku. Dva staříci, herci nalíčení výbuchem, náhodou.

„Jestlipak budeme tahle skutečně vypadat? Za deset, dvacet let?“ utrousil mladík potichu, zatímco si fascinovaně natáčel pramen vlasů na prst.

„Proč ne, sluší nám to.“
Vrhl na ni překvapený pohled.

„Totiž, myslela jsem, jako že nám to sluší každému zvlášť,“ dodala spěšně a nenáviděla ho za to, že ji přiměl k tomu, aby se před ním cítila trapně.

„Jistě,“ přikývl, přestal si hrát se svými vlasy a naplno se zaměřil na ni. Prohlížel si ji pečlivým, puntičkářským pohledem klenotníka, který si musí všimnout sebedrobnějšího detailu, zářezu, křivky… Přeběhl jí mráz po zádech. Zoufale si přála, aby s tím přestal. Po chvíli zatřásla hlavou, takže ji zahalil oblak prachu a vrátila se do pokoje. Připadala si jako v pasti. Už roky se jí nestalo, že by nebyla paní situace. A když už se to přihodilo, nikdy to netrvalo takhle dlouho. Ten podivín ji přišel mučit? Přišel jí ukázat, že žádné jistoty neexistují, že to, co si v sobě a kolem sebe tak dlouho budovala je jen domeček z karet, do kterého on se škodolibým úšklebkem foukl a proměnil ho v nepřehlednou hromadu útržků přání, tužeb a sugesce?

„Je vám něco?“
Seděl naproti ní a starostlivě se na ni díval. Neprohlížel si ji, jen se díval.

„Ne, jen jsem se zamyslela.“
Co bude dělat, jestli je zavalený východ? Kdyby se dalo dostat do druhého patra, tak by ještě mohla vyskočit z okna, ale třetí patro už je moc vysoko.

„Co ostatní nájemníci?“ zeptal se mladík.

„Žije tu jen vdova po pekaři, ale ta odjela minulý týden na venkov. Zbytek odešel z města už dávno.“

„To je divné. Takový velký dům a jsme tu úplně sami.“
Něco v jeho hlase ji vyděsilo. Maniak… Bezcílně se potuloval, narazil na věštkyni, řekl si, že se alespoň rozptýlí a teď, když ho náhoda uvěznila v domě s touhle ženskou, má volné pole působnosti… Blbost! Silou vůle zvládla nával paranoii a po delší době se mu znovu soustředěně podívala do očí. Byly nádherné, živé, hluboké, všeříkající… Modrá, zelená a šedá v dokonalé symbióze sjednocené ideálním tvarem a doplněné dlouhými tmavými řasami, které byly zčásti zesvětleny od slunce.

Náhle prudce vstala, dvěma trhanými pohyby si svlékla svetr a oznámila svému překvapenému hostu příliš příkrým hlasem:

„Jdu si lehnout. Snad se tady nějak zabavíte. Možná budeme mít štěstí, prach klesne a vy najdete cestu ven.“ Mladík na ni vyvalil oči, otevřel ústa ve snaze něco říct, ale než se mu podařilo najít slova, vystřelila z místnosti, zmizela v kuchyni a svůj nesmyslný výstup zakončila bouchnutím dveří.

Ležela na palandě ve své maličké ložnici několik nekonečných hodin. Převalovala se, nevydržela nechat oči zavřené ani otevřené déle než pár sekund a všude cítila nasládlou chuť prachu. Byla to podobná chuť, jako když si pečete ve žhavých uhlících jablka a při jídle se vám spolu s dužinou dostane do úst i trocha popela.

Upřímně doufala, že ten mladík už odešel. Jeho společnost, zpočátku tak příjemná a netypická, ji začala děsit. Co je zač? Narozdíl od všech jejích zákazníků, u tohohle nedokázala říct, pro co si přišel. Vždy to neomylně poznala, až doteď. Převalila se na druhý bok. Potila se nervozitou a na čele se jí pot vysrážel do drobných našedlých kapiček. Skapávaly pomalu jedna po druhé na bílý vyšívaný polštář a vytvářely na něm zvláštní kresbičky.

Nejdřív si myslela, že se jí na okamžik podařilo usnout a že se jí zdálo, jak někdo hraje na klavír. Pak se s trhnutím posadila a naslouchala. Z dálky k ní doléhal zvuk klavíru. Vstala a pomalu prošla bytem, ostražitě prohlížejíc každý kout, jestli tam náhodou nestojí její „host“… Třeba s nožem v ruce… Ale proč si pořád představuje takové hrozné věci? Nemá přece jediný důvod věřit, že onen mladík přišel se špatnými úmysly. V bytě nebyl. Vchodové dveře byly pootevřené. Klavír se ozýval zdola. Otevřela dveře vedoucí z jejího bytu dokořán a zastavila se přesně na prahu. Párkrát se zhluboka nadechla a vydechla a jednou provždy si zakázala paranoidní myšlenky ohledně svého mladého spoluvězně. Vykročila pevně po schodech dolů, s jemným úsměvem na tváři, jíž si zahalila šátkem, aby se neudusila dřív, než dojde ke klavíru. Hrál Chopina… Její oblíbenou část…

Sešla dvě patra a našla pruh světla prosvítající chodbou v zajetí prachu. Vešla do bytu a přivřela za sebou dveře. Byl to byt po páteru Adamovi. Ten muž se jmenoval Petr Pavel Adam. Litovala všechny, kteří měli křestní jméno místo příjmení. Ovšem kombinace, k níž byl odsouzen svými rodiči drahý páter, neměla obdoby. Hloupé jméno… Její společník seděl za starým páterovým klavírem a hrál, naplno zabrán do své hudby. Zůstala nehnutě stát ve dveřích. Podlahy v celém domě byly staré a vrzaly, ať člověk našlapoval sebeopatrněji.

Nechtěla ho za žádnou cenu vyrušit. Zaprvé, hrál nádherně, což dokázala ocenit, a zadruhé, takhle se vyhnula hovoru, který by nejspíš vyústil v nesnesitelný pocit trapnosti a znovu by obnovil zažehnanou paranoiu.

Páterův byt byl mnohem větší než ten její, a musela přiznat, že i zajímavější. Přes všechny její neobyčejné obrazy a sošky, páterův byt měl specifické kouzlo, ucelenost a takt. Všechno zůstalo přesně tak, jak to páter opustil. Musel odejít narychlo. Kdyby se byl jen o chvíli zdržel, vynesli by ho nohama napřed. Spíš by ho vyvlekli, jak byli zvyklí.

Brzy se zbavila obav z vrzající podlahy a opatrně se začala procházet po bytě. Všechno bylo zaprášené, ne díky výbuchu, ale díky času, který uplynul od páterova odchodu. Všude dřevo, dřevoryty, sošky, sada starého dřevěného nádobí, vyřezávané skříňky. Zastavila se u krásného zrcadla s bohatě zdobeným dřevěným rámem. Nemohla se na něj vynadívat. Netušila, jak dlouho trvalo, než zaregistrovala ticho a jednu tvář v zrcadle navíc. Mladík seděl otočený k ní a s úsměvem ji pozoroval.

„Dokud nepřijde pomoc zvenčí, nemáme šanci se odsud dostat. Jestli je vám moje přítomnost nepříjemná, zůstanu tady. Vy se můžete zamknout u sebe a já slibuji, že vás nebudu obtěžovat.“

„Nech toho vykání a zahraj ještě něco. Ještě nikdy jsem neslyšela někoho tak dobře hrát na živo,“ pokusila se usmát, ale hned toho nechala. Radši neutrální výraz, než křečovitý škleb. Sedla si na okraj křesla a zaposlouchala se do další skladby, jehož autora neznala.

Jakmile se setmělo natolik, že musel mladík přestat hrát, přesunuli se opět nahoru. V páterově bytě, jako ostatně ve všech neobydlených bytech, nefungovala elektřina. Když zamykala dveře, uvědomila si, že je to vcelku zbytečné. Nikdo nemůže do domu, aniž by odstranil hromady sutin, čehož by si nepochybně všimli. Nechala však dveře přesto zamčené.

„K večeři toho tady moc nemám. Bude nám muset stačit zbytek brambor s pórkem a cibulí.“
Mladík se usmál.

„Výborně. Mimochodem, mohli bychom se konečně představit, ať ti tedy můžu začít tykat.“

„Dobrý nápad. Já jsem Helena.“

„Jidáš.“
Zvedla tázavě obočí.

„Jidáš? To byl otcův nápad?“

„Jak to víš?“

„Podle toho, co jsi mi o rodičích řekl, mi to na matku nějak nesedělo.“
Spiklenecky se usmál.

„Jak můžeš vědět, že jsem nelhal?“
Oplatila mu jeho úsměv a odešla do kuchyně. Po chvíli se vrátila a pronesla nadneseně:

„Nezapomínej, drahý Jidáši, že jsem vědma.“ Oba se rozesmáli a Helena definitivně odešla do kuchyně. Konečně se cítila uvolněně. Ne že by se něco výrazně změnilo, aspoň ne zvenčí. Prostě v sobě našla klid. Prozatím. Odmítla o tom dál přemýšlet a užívala si onoho klidu plnými doušky. Dokonce si začala potichu zpívat, zatímco ohřívala večeři.

„Jidáš, je to přece úplně normální jméno. Nic nepředznamenává,“ ušklíbl se na ni při jídle.

„Lidem se vždy v první vteřině vybaví biblická paralela a teprve pak se přenesou do reality, kde je jméno jen jméno,“ odpověděla Helena.

„Hm, otec mi to jméno dal, abych ho očistil. Když jsem byl malý, řekl mi: Jidáši, když budeš dobře žít, můžeš hodně lidí přimět, aby přestali ke tvému jménu přistupovat s předsudky. Já mu tehdy houby rozuměl,“ usmál se ledabyle.
Helena nevěděla, co by mu na to měla říct, proto mlčela. Během jídla už pak nemluvili. Venku bylo mrtvolno. Porce byly malé, protože se původně se strávníkem navíc nepočítalo. Jidáš si však nestěžoval.

„Zítra musíme vyhlížet z okna, jestli sem náhodou někdo nezabloudí,“ prolomila Helena ticho, zatímco sklízela ze stolu. Jeho výraz se změnil. Zasáhla ho vlna zvláštního zájmu.

„To sem chodí tak málo lidí? Je to přece centrum města!“ řekl po chvíli s příliš strojeným údivem.

„To ano, ale mluvíme o městě, které se z osmi set tisíc obyvatel během pár týdnů dostalo na pouhé stovky. A o obyvatelích nemůže být řeč. Ti, co zbyli, jsou trosečníci. Anebo teroristé. Nejlíp se přežívá v periferiích a na venkově. Copak ty tu nežiješ? Odkud jsi?“
Jidáš se zhluboka nadechl.

„Vrátil jsem se do města včera. Předtím jsem byl u bratrance na venkově. Pomáhal jsem jim se statkem. Dokud bylo s čím.“

„Měl jsi zůstat na venkově. Ať se tam stalo cokoliv, pořád je to nic proti tomu, co se děje tady.“

„Proč tu tedy zůstáváš?“

„Líbí se mi, že tu mám soukromí, když všichni utekli. Ta trocha střílení a výbuchů, to mi nevadí,“ rozesmála se trpce.

Probudila se brzy. Usnuli v šatech na gauči v pokoji. Bolela ji záda z toho, jak celou noc strávila zhroucená na stranu. Pomalu se narovnala a začala pátrat po Jidášovi. Na druhém konci pohovky bylo jen jeho sako, o něco zmuchlanější, než jak vypadalo předchozího dne.

Byt byl prázdný, takže postavila vodu na čaj, lépe řečeno na poslední zbytky, které si ušetřila, a vyšla na chodbu.

„Jidáši?“

Cítila slabý zápach… Doutník?

Ozvaly se kroky. Jidáš scházel po schodech z nejvyššího patra. A skutečně, v ruce držel doutník.

„Nechtěl jsem vám… totiž ti kouřit v bytě.“

„To je velká vzácnost,“ mrkla na doutník v jeho ruce a obdivně pokývala hlavou.

„Je to můj poslední ukořistěný kousek. Dáš si?“

Sedli si spolu na střechu, jak to mívali ve zvyku mladí povaleči, ještě než zmizeli neznámo kam. Jako ostatně všichni toho věku. Celá střecha byla pokryta odpadky a nedopalky, krabičkami od levných cigaret, sáčky a dávno shnilými zbytky jídla. Prokličkovali tím vším až k okraji, posadili se a spustili nohy dolů. Nejdřív se oba naráz podívali na zbytky požárního schodiště dole u chodníku. Všechno, co se dalo rozebrat, odvést a prodat, dopadlo stejně. Ze schodiště zbylo už jen pár kusů zrezlého zábradlí. Poslední várka, jíž nestihli odvést.

Město bylo liduprázdné. Ulice zešedly, ať už to bylo prachem, nebo pozdně letním světlem, a nápisy někdejších obchodů měly na sobě povlak zapomnění. Všechny sklady v zadních traktech těchto malých obchůdků už byly dávno vyrabovány hladovějícími, rozzuřenými, avšak nejčastěji vychytralými hyenami, které pak s ukradeným zbožím obchodovali za nehorázné ceny kdekoliv, kde byla dost vysoká hladina zoufalství v krvi.

„Vůbec to město nepoznávám,“ zašeptal Jidáš.

„Žil jsi tu dlouho, než jsi odešel na venkov?“

„Odmala.“

V další tiché pauze, kdy si jen mlčky střídali doutník, si Helena prohlížela obzor. Nikdy nevytáhla paty z města. Teď toho litovala. Zaskočila ji otázka, proč ve městě stále zůstává… Proč vlastně?

„Co budeš dělat, až se odsud dostaneme?“ zeptala se zamlklého Jidáše, aby se nemusela zaobírat svými vlastními myšlenkami.

„Nejspíš půjdu zpátky na venkov. Asi ne k bratranci, ale někam na sever, k hranicím. Vždycky bude někdo, komu budu moct s něčím pomoct za nocleh a jídlo.“

„Kdoví.“

„A ty?“
Pokrčila rameny a odmítla doutník. Pořád ještě měla vlasy našedlé od prachu. Aspoň, že si už zvykla na ten všudypřítomný prachový odér.

„Co snídaně?“

„Vařím čaj. A možná najdu i něco k zakousnutí,“ usmála se a počala se opatrně zvedat. Ucítila lehkou závrať, ale překonala ji. Ačkoliv ji na okamžik napadlo, že by přece nebylo tak špatné proletět se takhle po ránu…

Po snídani se rozhodli znovu prozkoumat spodní patra. Až do třetího byly chodby neprostupně zavaleny. Navíc byl pod sutinami určitě někdo zavalen, protože byl i přes tlumící pach prachu jasně cítit závan zasychající krve.

Když šli po schodech nahoru zpátky do bytu, Helenu něco napadlo. Vyběhla do čtvrtého patra a pokoušela se ramenem vyrazit dveře. Jidáš ji brzy doběhl a společně se do bytu vloupali.

„Nájemnice, která tu bydlela, měla ve vedlejším domě sestru a nechaly si probourat dveře, aby se mohly kdykoliv navštěvovat,“ vysvětlila nechápajícímu Jidášovi. „Ta sestra z vedlejšího domu byla pěkná semetrika. Chodila sestru navštěvovat, jen aby nasbírala co nejvíce drbů.“

„Drbů, předpokládám, že hlavně o tobě,“ řekl Jidáš pobaveně a prodíral se harampádí v bytě hned za Helenou.

„Výborně, tady je to.“

Bylo třeba sehnat nějaké těžké nářadí, aby se dostali skrz zapečetěné dveře. Helena doma žádné takové nářadí neměla, takže začali prohledávat páterův byt. Pracovali tiše a rychle. Procházeli skříně a výklenky, rukama jim procházel všechen opuštěný majetek. Páter byl ten typ člověka, který je roztroušený mezi bezpočet zájmů a lásek, a podle toho pak vypadá jeho byt. Ovšem vidina opuštění domu byla silnou motivací. Helena dost dobře nechápala, kde se v ní tak najednou vzala takhle silná touha opustit místo, kde strávila celý život… Obzor vábí, a co tady…

Jidáš se chopil páru nástrojů, které objevil pod vanou, a slíbil, že se vynasnaží ty dveře zdolat. Helena mezitím měla udělat něco k jídlu. Když stoupala nahoru po schodech, došla jí absurdita celého toho divadla. Ona vaří, jako poslušná žena znalá svého místa, a její muž pracuje, pro ně pro oba. Zasmála se nahlas a přemýšlela, co asi z toho mála, co zbývalo ve spíži, vykouzlí za jídlo. Nakonec vytáhla dva okoralé suchary a trochu sýra. To bude muset stačit. Trocha kukuřičné mouky se bude hodit, jestli tady budou muset vydržet ještě nějaký ten den navíc. Spoléhala však na dveře a na Jidáše.

Přišel nahoru asi po půl hodině, svěží a s širokým úsměvem.

„Hotovo, dveře jsou volné. Prošel jsem domem a zdá se, že cesta ven je volná.“

„Výborně, po jídle se sbalím a můžeme vypadnout.“
Tehdy přes Jidášův obličej sklouzl neupřímný, děsivý výraz.

„Mám hlad jako vlk,“ řekl tiše a stál vedle stolu, oči upíraje na svůj příděl. Nezdálo se, že by byl nespokojen s dávkou, prostě fascinovaně zíral na to jídlo. Pak se usmál, jakoby sám sobě, opláchl si ruce a přisedl ke stolu. Jeho chování jí přišlo divné, ovšem tísnivý pocit paranoii se nedostavil. Za chvíli už stejně budou venku, a jakmile opustí dům, pojedou každý sám za sebe…
Jidáš jedl tiše stále se zvláštním výrazem, nepřítomným, ale vědoucím… Mohl vědět něco, co ona ne? Jedině snad něco ohledně dveří…

„Je všechno v pořádku?“ zeptala se ho.

„Jistě. Chceš pomoct balit?“ vrátil se do přítomnosti s úsměvem přes celou tvář.

„Ne, snad ani ne… Stejně toho moc nepotáhnu. Jen to…“

„…nejdůležitější, jak jinak,“ dokončil za ni. Chvíli si ho prohlížela. Něco se právě rozhodovalo, o ní, bez ní… Znepokojovalo ji to, ale nebylo nic, co by mohla udělat.

Vytáhla si zpod postele starý batoh, s nímž kdysi chodila na hodiny tance. Byl zaprášený a ve dně měl pár malých děr. To bylo vedlejší. Naházela do něj pár věcí, na které namátkou narazila, když procházela bytem. Karty, nesmí zapomenout na taroty… Když je vzala ze stolu, zůstala jedna ležet přilepená k desce stolu. Pokoušela se ji seškrábnout nehtem, ale pak za sebou z nenadání uslyšela Jidášův šepot:

„Venku jsou lidi! Mají vůz. Měli bychom sebou hodit, můžou nás odvést!“

Vykašlala se na kartu, zašněrovala batoh, hodila si ho na záda a následovala Jidáše. Ještě mu chtěla připomenout jeho sako zapomenuté na pohovce, ale v zápětí to pustila z hlavy a vyrazili společně dolů, do čtvrtého patra. Překračovala převrácený nábytek se vzrůstajícím napětím. Adrenalin jí tlačil krev do spánků, kde se vyšponovala k něčemu, co vzdáleně připomínalo africké bubny vycházející z pralesa; nejdřív plíživě, pak s narůstající sebejistotou a nakonec se vše rozvinulo do divokého živočišného víru zvuků, o jejichž původu by se dalo říct jen velmi málo.

Dosáhla dveří. Strčil do nich chvějící se rukou… V zápětí ucítila uprostřed svých zad ruku Jidášovu. Nejdřív se jí jen zlehka dotkl, pak začal tlak vzrůstat. Měla nakročeno, už nedokázala přenést váhu zpět… a šlápla do prázdna…

Na chodníku kolem ní ležely karty, poházené, naposled rozdané. Velká arkána na ni hleděla s jistotou, jako ještě nikdy. Nemohla se pohnout.

Prošly kolem ní tři postavy. Muži. Jeden z nich měl deformovaný, chrčivý hlas.

„Čeká nás nahoře. Pak celou tu akci spustíme.“

„Máš ty výbušniny?“ Tenhle hlas poznávala. Byl skoro nachlup stejný jako ten Jidášův, jen o trochu hlubší.

„Mám,“ zachrčel první.

„Byl to bezva šlupka. Generálka je za náma, hoši. Je čas na velkej tyjátr. Ti zmetci se nebudou stačit divit, jak s nima zatočíme!“
Obešli ji a chvíli bylo ticho.

„Lez první,“ vybídl kohosi skoro Jidášův hlas.

„Nesnášim lana,“ odplivl si chrchlavec.

„Drž hubu a lez,“ uzavřel hovor třetí.

Ležela podivně roztažené na betonu a jediné, co cítila, kromě tíhy, byla její vlastní krev obkličující její tělo. Dům, který stával tam, kde teď ležela, zmizel. Nebylo po něm ani památky. Jak si toho mohla nevšimnout?

Na betonu bylo rozdáno. Chyběla jen jedna karta… Smrt…

Vlastně nechyběla…

Redakční úpravy provedla Janel Weil.