Jak jsem šel s dobou

Ať se cítíme na tři nebo devadesát, ať náš věk končí na „-náctiletý“ nebo „důchodce“, všichni žijeme v jedné době a všichni se jí musíme nějak přizpůsobit, v čemž občas dokonce nemáme na vybranou. Do košíků v marketech musíme cpát jako zálohu pětikorunu, i když ve sběru by měl cenu sotva dvou, chodit nazí pod hubertusem už je prý v módě jenom ve vězení, a u silnic na nás křičí billboardy cosi o novém kůlu do plotu, na který je 2% sleva a tudíž jej prostě musíme mít.

Právě ve chvíli, kdy jsem si pyšně začal myslet, že nová epocha mne nedožene, ukázal se pravý opak.

Jednoho dne v noci , volá mi syn mobilním telefonem:“ Táto, dnes se žením, takže pozítří se za Tebou jedu podívat se svou nastávající. Vím, že jsi tak trochu pozadu, takže tě prosím dopředu – ne abys mi udělal ostudu, jinak se nechám vydědit!“ Zavěsil jsem sluchátko do vidlice, mluvítko pod něj, zatočil kličkou a odebral se za svitu petrolejky zpátky do postele. Přípravu na příjezd budoucích novomanželů jsem opravdu nezanedbal: Zametl jsem dvůr, krávě dal čistou slámu a střechu ozdobil novými došky. Když jsem ještě přikrášlil dveře a okna zeleným rámečkem, nemohlo již nic bránit příjezdu šťastného páru..

V onen slavný den bylo na vesnici rušno. Po úderu jedenácté hodiny vjelo do mých vrat BMW následováno starostou vesnice, se všemi čtyřmi konšely v patách, a cimbálovou muzikou. Po tom, co musel synátor nechat auto na náměstí, kde mu během obdivů stačili postavit vlastní garáž z jmelí a chvojí, a cestě přes dvorek, kde jsem chvíli ztrácel přehled, zda honí snacha slepice nebo slepice snachu, nastala konečně hlavní fáze seznamování. Pro tuto příležitost, vyparádil jsem se do nejlepšího kroje, jaký jsem měl. Pravda, šiška na kloboučku se již značně drolila a vůně naftalínu vyháněla moly z celé vesnice, ale stále jsem v něm byl Pan neodolatelný, což by vám potvrdila každá důchodkyně z místní Vlachovky.

Oba dva jsem přijal jak se patří. Do syna nalil vodku, políbil mu ženu a oba je uvítal chlebem a solí. Poté přišla na řadu rozprávka. Přišlo mi divné, že si tak vzdělaný člověk, jako můj Arnošt, vzal za manželku ženu s tak malou slovní zásobou, opravdu, výrazy jako „kotouč“, „vesna“ či „andělíčkářka“ přece patří do povinné slovní výbavy každého Čecha! A tak zatímco jsme se synem porozprávali o ďoučatech a vnoučatech, snacha se kabonila více a více, až se nakonec zvedla s tím, že jedou a že pro mou informaci děti ještě neplánují, že nejdřív chtějí budovat kariéru. Zeptal jsem se ještě se zájmem,.jestli na tak velkou stavbu mají prostředky a povolení stavebního úřadu, ale moc jsem toho věru nezachránil.

Dál tu tedy chovám zajíce v králíkárnách, kouřím fajfku místo cigaret a na otázky sousedů, co rodina, odpovídám jasně a stručně: „Manželka je na pravdě Boží a dcera v Américe, to jenom ten můj podpantoflák bydlí s tou svou bůh ví kde. Ale počkejte až dostaví kariéru.“