O domku a kamnech

Byl jednou jeden dům. Zcela obyčejně a nepovšimnut si prostě jen
tak stál na kraji lesa. Ten dům měl dveře, a za nimi byla docela
obyčejná světnička. No zase tak úplně obyčejná nebyla, měla
sice vše co taková síňka má mít: stůl, dvě židle, jedno malinkaté
okénko, almaru v koutě, obrázek na stěně a kamna. Ale měla ještě
něco navíc, co se jinde najít nedalo. Ovšem nedalo se to najít
ani tady, pokud jste nevěděli, kde máte hledat, a jelikož vypravěč
ví vždy všechno, ví také, kam se podívat, aby viděl neviděné.
Vypravěč tedy príjde do chaloupky a zamíří ke kamnům. Skloní
se k malým dvířkům a opatrně je otevře. Zpočátku nevidí nic,
jenom tmu ze sazí, ale stačí jenom chvilinku počkat a něco se stane……

….. Bylo jednou jedno království na dně starých kamen. Žili tu
král i královna, sluhové i služky, kuchaři i kuchařky, spousty prodavačů
i prodavaček, obchodníků, boháčů, chudáků a samozřejmě kominíků.
Takový kominík byl pro celé království naprosto nepostradatelný,
protože lidé(nebo spíše človíčci) topili vždy a hodně, aby ti
velcí človíčci měli co jíst a aby neumrzli. Proč to dělali? Inu
bylo tomu tak, že človíčci z kamen potřebovali človíčky ze světa,
aby jim dávali dřevo, protože jinak by neměli čím topit, a topili,
aby se svým dárcům jak se patří odvděčili.
Tak tedy: kominíci byli velice důležití, a všudypřítomní. Bylo
jich samozřejmě mnohem více něž na kolik jsme zvyklí my, chodili
křížem krážem, ale né po zemi, nýbrž jenom po střechách. Došli
totiž k závěru, že mají tolik práce, že vlastně nemá vůbec
cenu, aby slézali dolů a tak se na střechách i zabydleli. Takže i když
jich bylo v celém království doslova mraky, nikdo je neviděl, ledaže
by zvedl hlavu k obloze. To bylo ovšem riskantní, protože vzduch byl
plný sazí a hrozilo nebezpečí pádu částeček zuhelnatělého dřeva
do očí.
Takovým neviděným a všudypřítomným kominíkem byl pan Sazeniška,
z páté střechy na Čadné ulici. Měl velice krásnou ženu, a tak
není divu, že spolu měli deset dětí; devět chlapců a jednu dívku.
Určitě nikoho nepřekvapí, že všichni synové manželů Sazeničkových
byli kominíci, někteří zatím učni. Říkám všichni synové,
protože kominíkem se mohli stát pouze muži. Né proto, že by snad
chtěli své něžnější protějšky nějak nazlobit nebo podobně,
ale proto, že o ně měli strach. Kominičina je totiž velice nebezpečná
práce.
A jelikož by vám vypravěč neměl o čem povídat, musí se objevit
někdo, komu daná pravidla nejsou po chuti. A tomto případě to nemůže
být nikdo jiný, než mladá slečna Sazeničková. Jmenovala se Čadinka
a bylo to pometlo k pohledání. Svými maléry a živostí se mohla směle
vyrovnat všem svým bratrům dohromady. Taky byla velice chytrá, jenom
trošičku nešikovná, ale uměla to velice účinně skrývat. Se
svými sourozenci řádila od rána do večera a nesmírně jim všem
záviděla jejich začouzené tváře, černé kalhoty a bílé čepice,
ale hlavně kominickou štětku. Snila o tom, že až vyroste stane se
také kominicí a bude vymetat komíny dokonce i panu králi. Jenomže
brzo zjistila, že to nebude tak jednoduché. Jednou se o svém přání
zmínila svým rodičům a od té doby měla hrůzu z lidí, kteří se
smějí až se za břicho popadají.
Ale protože byla Čadinka chytré děvče, uměla si to dobře zařídit.
Aby se mohla naučit řemeslu, musela se obrátit na své bratry a věřte
nebo ne, těm se to docela hodilo. Jelikož měli ve svém věku úplně
jiné zájmy než se někde promenádovat po střechách, velice přivítali
možnost, že bude někdo dělat jejich práci za ně. Ovšem, naučit
někoho řemeslu, které ještě sami neovládáte není tak úplně
jednoduché. Čadinka však byla velmi učenlivé děvče a tak za obdivuhodně
krátkou dobu zvládla to, co se její bratři učili celý život.
Netrvalo to dlouho a vyrovnala v rychlosti čištění komínů i svému
tatínkovi. To se ví, že zamaskovat holku, aby vypadala jako kluk
není tak jednoduché, ale u kominíků je tomu jinak. Stačí na to
hromada sazí, černé kalhoty a bílá čepice a z Čadinky je v tu ránu
kluk jako buk. Aby si maminka s tatínkem ničeho nevšimli, musela chodit
po střehách jenom v noci, když už byla úplná tma a všichni spali,
takže nikdo nic nepoznal. Jediné co bylo všem divné bylo, že ta
holka tak dlouho spí…
Jedné velice krásné noci, Čadinka zase vymetala komíny. Tentokrát
to bylo za Čmouda, jejího nejstaršího bratra, který měl dostaveníčko
s jistou slečnou Kouřínovou. Byla docela hezká, jenomže hrozně
upovídaná. Čadinka zrovna myslela na Čoudovu přítelkyni a zahýbala
ke komínům na ulici Plamenné, když nedaleko zaslechla hlasy. Protože
už měla skoro všechnu práci hotovou, rozhodla se, že bude zvědavá.
Opatrně se přikradla k jednomu velice tlustému komínu a vykoukla za
něj. Na protější střeše seděli dva kocouři. Jeden měl barvu
shořelého dřeva a druhý byl černý jako kominická bota.
" …To jsou mi věci…" říkal zrovna ten očouzený tomu
černému.

" Slyšel jsem to dneska u prince v komnatě. Stěžuje si na přebytek
sazí, které ho prý obtěžují při zpěvu. " Černý kocour
si soustředěně olízl svou pravou tlapku, jako by jej ona informace
vůbec nezajímala.
" A to nemají královského kominíka?", divil se očouzený.
" Mají, teda měli, princ ho nechal vyhodit, protože prý nedělá
svou práci dobře a tak se jeho rodiče rozhodli vypsat odměnu pro
toho, komu se povede princův komín vyčistit. To se ale nepovede nikomu."
Pro změnu se začal zabývat Svým ocasem.
" A proč se to nikomu nepovede?" Černý kocour se postavil
na všechny čtyři a dlouuuuze se protáhl. Pak teprve odpověděl:

" Protože princův komín obsadila baba Foukanice a nikdo neví
jak se jí zbavit."
Čadinka za rohem komína ani nedutala.
" Ale ty to určitě víš že jo?" Zkusil to Očouzený mazaně.
" Já vím přece všechno, " mávl tlapkou Černý.

" No tak mi to prozraď! " Nastala chvíle ticha nutná k prodloužení
napětí.
" Babu Foukanici může vypudit jenom ten, kdo jí nasype do nosu
sůl. A koho by napadlo sypat někomu do nosu sůl?" Černý kocour
se srdečně rozesmál.
Více informací už Čadinka nepotřebovala. V okamžení se jí v hlavince
zrodil plán, jak se dostat na zámek a vypořádat se s babou Foukanicí.
To budou všichni koukat, že jí přemohla holka! Čadinka se při
tom pomyšlení zatetelila radostí.
Jak si usmyslela, tak i bylo. Druhý den řekla doma, že se jde podívat
na trh. Vzala si uzlíček s kominickým náčiním a samozřejmě hrstku
soli, a vydala se na zámek. Mezitím se už po městě rozkřikla novina
o odměně, a tak nebyla sama, kdo se vypravil na vysoký Uhelný kopec,
kde onen zámek stál. Na tajném místě se v okamžení proměnila
v kluka, přehodila si přes rameno kominickou štětku a zařadila se
do zástupu dalších kominíků. Měla štěstí že nepotkala žádného
ze svých bratrů.
Na zámek došli všichni až pozdě odpoledne, a byly jich mraky. Není
tedy divu, že se Čadinka dostala na řadu až v noci. I když bylo
kominíků příšerně hodně t všichni pospolu tvořili souvislé
černé moře, nikdo z nich při vymetání princova komína neuspěl.
Čadinka z toho měla škodolibou radost, ale taky jí bylo skleslých
kolegů líto.
Konečně se tedy dostala na řadu. Vešla do velikánských dveří
velikánského zámku a ocitla se ve velikánské síni. Tak jí suše
přivítal královský komorník. A bez jakéhokoli pohnutí obličejem
jí zavedl do princových komnat. Dovnitř ale nešel.

Nebylo divu, všide kolem bylo tolik sazí, že i navyklá Čadinka začala
kýchat. Uprostřed té tmavé chumelenice seděl na židli u klavíru
princ a tvářil se velice nešťastně. Čadinka k němu přistoupila
a s podivem zjistila, že je velice hezký.
" Dobrý den", uklonila se po mužském způsobu. Princ zvadl
hlavu.
" Tobě taky, ale bude lepší, až se zbavíš těch sazí. Už
to namohu vydržet, musím zpívat, ale za takových podmínek to přece
nejde." A zabořil hlavu do dlaní.
" Jenom klid princi, " rozhodla se Čadinka pro sebevědomý
tón, " jenom mi ukaž kudy na střechu a do chvilinky je po čouzení."

Princ se na ní beznadějně podíval a pak ukázal na žebřík opřený
o stěnu. Vedl na půdu a odtud samozřejmě na střechu. Mladá kominice
se dlouho nerozmýšlela a zamířila si to nahoru.
S vděčností se nadechla čerstvého vzduchu. Opatrně se přiblížila
k onomu babou postiženému komínu, ze kterého se ozývalo zlověstné
dunění. Jak to jenom udělat, aby de trefila do nosu? Přišla na
to velice brzy.
" Hel ty tak dole!! " zahulákala do komína, dunění na
okamžik přestalo. " Babino, jsi ta nejšerednější a nejhorší
čarodějnice na světě!" Z komína se vyvalil oblak kouře a to
bylo Madončina šance. Po vyfouknutí se teď baba musela zákonitě
nadechnout, a tak dívka vysypala do komína uzlíček se solí a čekala
co se stane. Ozvalo se zakašlání a pak zachrčení a následoval zdušený
stařecký výkřik. Pak už se nedělo nic. Čadinka tedy slezla dolů
do princových komnat. Nestačila se divit, po sazích ani po smutném
princi nebylo ani památky. Místo něj tu stál veselý princ a dokonce
i král s královnou.
" Drahý chlapče!", zvolal král, "jak se to jenom odvděčíme!"

Čadinka se rozhodla jednat:
" Tak za prvé pane král, nejsem žádný chlapec, " Sundala
si kominickou čepici, " a za druhé, odvděčíte se mi tím, že
mě jmenujete svou královskou kominicí a necháte všechny ostatní
holky z kominických rodin stát se kominicemi." Prekvapení královské
rodiny bylo nezměrné, ale konečné. Král uznal, že je Čadinka
doběhla a udělal ji vrchní kominicí v celém království a taky dal
rozhlásit, že kterákoli dívka, která prošla učením se může
stát kominicí. A jelikož by to bez lásky nebyla ta správná pohádka,
musíme ještě dodat, že princ, který tak rád zpíval se do Čadinky
zakoukal a netrvalo dlouho a vzal si ji za ženu. Měli kopu dětí a všichni
do jednoho byli kominíci……
…….Jelikož vypravěč ví vždy a vše tak taky ví, kdy má skončit
a tak opatrně zavře dvířka kamen, a odebere se za svými všedními
záležitostmi.