Drak

Trollové útočí a mladý dračí hrdina v doprovodu elfa, který má do inteligence těch Tolkienových daleko, a entí bonsaie zachraňuje kolonii dračích starců.

*za entí bonsai děkuji Dáše (Amoryllis, Gratě, Cruel… prostě ona ví a já vím) 🙂 *

Dračí kolonie na severu země byla vždycky obávaným místem, kam si i mnoho udatných, či za hlavy bestií placených reků bralo několikery rezervní spodky. Pověst děsivého kotle plného lidských ohlodaných kostí má oblast stále, ale skutečné nebezpečí by tady hrdinům hrozilo v nejhorším případě od klíšťat a loupeživých goblinů, kteří osídlili prázdné sluje. Přesto ale posledních pár draků v jeskyních přežívalo, v mírné symbióze se stády divokých horských koz (alespoň z pohledu draků byl systém „jeden vpravo a druhý vlevo“, přičemž napravo byla pastvina a nalevo vřící kotel, naprosto symbiózní). Přesto se stávalo, že do těchto končin zavítal nějaký člověk, elf nebo trpaslík, nikdy se však nevrátili v takové konzistenci, aby mohli svým druhům povyprávět o dračích stolovacích zvycích, a tak zůstávalo posledních pár kožnatců v naprostém zapomnění. Tak tomu však nemělo zůstat. Lehkou familiérní atmosféru, která se vznášela v těch několika obydlených jeskyních, prosycených vůní pečeného masa, měla vzápětí, za divokého jásotu koz, narušit vojska pochodující jejich směrem. Trollové z hor si totiž umínili obsadit nehostinné, ale na suroviny bohaté jeskyně a s několika letitými draky si nemínili dělat vrásky.

V jedné z větších jeskyň seděl Groááááááhuvrrrrhum, stařičký vůdce dračí kolonie, jemuž z majestátnosti největšího žijícího plaza na zemi zbývalo jen velmi málo. Jeden jediný zub v obrovských dásních, kterým si půlil kamzíky, a několik posledních hrudních šupin, které dřív mívaly ocelový lesk, ale nyní na jeho stařecky povislé hrudi jen výsměšně visely. Kdysi ale býval opravdovou hrozbou. Takový ten typ draka, kterému jsou servírovány panny na stříbrném podnose. To však už bylo velmi dávno, Groááááááhuvrrrrhum si ale staré dobré časy vždycky připomínal malým kamínkem ze svého bývalého hnízdiště, které lidé nyní nazývali Stonehange. Když odtamtud navždy odlétal (jeho hnízdo se z jemu neznámých důvodů stalo oblíbeným shromaždištěm podivných, bíle oblečených hipíků), neodolal si vzít jeden menhírek pro štěstí. Pokud „mít štěstí“ znamenalo žít tak dlouho, že mezi vaším narozením a vaší dnešní snídaní si uvědomujete jen velkou bílou prázdnotu, pak se dvoutunový kamínek zhostil úkolu věru úspěšně. Před sešlou hromádkou kůže a kostí ale seděl o mnoho mlaději a zachovaleji vypadající drak s šupinami černé barvy a kovového lesku. Tajemná nálada byla ale občas nevybíravě narušována skřípěním, jak si mladší drak znuděně čistil dráp jedné tlapy drápem té druhé.

„Jši nejmladší z naší kolonie.A máš jišté povinnosti vůči nám, oštatním. Pjotože jši evidetně jediný doštatečně schopný zhoštit se úkolu, ktejí ti hodlám dát, jozhodl jsem še ti švěřit tajemství. Nikdy še to nešmí dostat mezi ostatní dractvo, nebo vžnikne panika!“ Mladého draka to evidentně nenadchlo a stále se věnoval své manikúře v jeden a půl metrovém provedení. „Ž východu,“ stařík se naklonil ke svému soukmenovci, zřejmě aby mu poskytl lepší zážitek ze slov, které hodlá pronést, ale dostal záchvat dávivého kašle, takže jediný výsledek byl znechucený pohled mladého draka. Dojem důležitosti, který se stařešina snažil vyvolat, byl tentam. „Ž východu se na náš valí…. trollí vojško. Chtějí zabjat naši půdu!“ vykulil na madíka oči, očekávaje bouřlivou reakci.

„Vím,“ dostalo se mu odpovědi tak suché, že by se dala nalámat a zapálit. Aniž by drak zvedl oči od svých drápů.

„Jak to víš?“ Nutno dodat, že stařec byl opravdu velmi rozladěn selháním apokalyptického výstupu, který si chystal celé dopoledne. Bral by všechno, kopání nohama a tlučení křídly, strašlivé vytí v beznaději, dokonce ani solidním amokem by nepohrdnul. A on mu to takhle zkazí.

„Jak ťo víš??“ otázal se znovu důrazněji, když se mu nedostávalo odpovědi.

„Kozy vyvěsily transparenty. –Vítejte vegetariánská vojska-, -Fandím vegetariánům-, a tak podobně.“

„Takže dractvo už ťo ví? Mimochodem, nevěděl jsem, že tjollové jsou vegetajiáni.“

„Ví to všichni. Dokonce začali vyrábět převleky za kozy. Celé dopoledne se Vrááááávrumchrááá snažil uletět, ale bez berlí se ani nepostavil, a ostatní na tom nejsou o moc líp, takže se začali maskovat.“ Mladší drak roztáhl pravou tlapu a obdivoval se své práci, kterou na drápech odvedl. Na to stařec vyhlédl z jediné díry v jeskyni, kterou tam proudila troška světla, a přehlédl široké okolí. Na jednom z kopečků opravdu uviděl sedět osmimetrovou šedou kozu s křídly, která vydávala zvuky jako „GROOÁÁÁÁÁÁMÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!“ čímž dosáhla jedině toho, že několik bližších borovic padlo, ale k vyvolání dojmu milé a neškodné kozičky tohle rozhodně správná cesta nebyla. .

„Ňu, čo se ďá dělat. Úkol bude tak či tak. Je náš málo a jestli nepožádáme šoušedy o pomoc, trollové nás hbitě poraží.“

„Pokud jim bude stát za to s osmimetrovým skotem vůbec bojovat“ pronesl šeptem druhý kožnatec.

„Žkrátka půjdeš pjo pošily. Do nějbližšího elfího měšta. Elfů jsme posledních što let moc nešežjali, budeš mít větší šanci ušpět než u lidí. Navíc elfové nám jozumějí a my jožumíme jim, zatímco tomu lidškému kvákání šnad nejožumí ani oni šami. Vůbec je to taková agjesivní rasa. Myšlí si, že když je někdo o šešt metjů vyšší něž oni, že muší být nutně žlí!“

„Zřejmě za to může první dojem. Když tě pozdraví osmimetrová a osmitunová hora šupin, aby tě následně sežrala, tak to lidem nepřijde moc sympatické.“

„Ale to je nojmální běh věcí v pžírodě!“ rozohnil se starší drak. „navíč by si djak myslel, že budou děkovat, šami se přece vybíjejí jak o žávod, a když si jeden šlupne jednu dvě věsničky, tak je to pobouří.“

„To máš jedno, Groááááááhuvrrrrhume. Kterým směrem je to město? A jak daleko?“

„Mušíš na šever. Je to odťud tak dva, tři ďny letu. Nemušíš špěchat, trollí vojško tu hned ťak nebude.V čeště jim štojí Kapuštové lešy, což je naše jediná žáchrana. Když jšem to tak počítal, bude těm vegetajiánům tjvat týden, než to všechno špožádají. A dalších čtrnáct dní, než se žbaví nadýmání a žaludečních potíží.“

„Skvělé.“ Další troudovitá odpověď. Mladý drak vylezl z jeskyně se slovy „přiletím co nejdříve“, počastoval osmimetrovou kozu pobaveným pohledem a poznámkou, že křídla chtějí ještě doladit, za což se mu dostalo opovržlivého mečení, a poté konečně vzlétl. Vydal se severním směrem. Přesně jak mu to Groááááááhuvrrrrhum poradil.

Letěl čtyři dny, o jeden den ho zpozdilo hejno kachen, které letělo opačným směrem než on. Bohužel drak si při uždibování vždy té poslední kachny v řadě neuvědomil, že se vlastně vrací. Rozhodně to ale stálo za výraz opeřence, který letěl jako první. Když se kachna ohlédla a místo deseti svých družek spatřila téměř desetimetrového draka s vilným výrazem, snesla vejce v letu. Poté co tedy úspěšně dorazil před lesík, v jehož útrobách mělo být město elfů, seskládal svá křídla a začal uvažovat, jak se asi mezi úzké a neprostupné vrbičky dostane. Nakonec, po pečlivém obejití háje, který se ukázal být větším, než se dříve zdál, se rozhodl ponořit se do jezera, jehož výběžek zasahoval až do srdce hvozdu a k elfům prostě doplavat. Pohroužil se tedy do jezera a plaval kolem břehů porostlých křupavou trávou a šťavnatě zelenými stromy. Zrovna obdivoval krásu místní přírody, když narazil na první tělo. Nebo lépe, když první tělo narazilo do něj. Zbytky dříve jistě krásného, ale dnes už trošku nafouklého elfa v modrém rouše. Neodolal a trošku uždibl, ale levá elfí paže mu nijak zvlášť nechutnala. Těžko říct, jestli to bylo pokročilým stadiem rozkladu či jestli je to permanentní chuť elfského masa. Plaval dál a čím dál se přibližoval středu lesa, tím víc mrtvol nacházel. Najednou se porost rozestoupil a drakovi se naskytl pohled na elfské město, seskládané kaskádovitě z nádherných paláců z bílého kamene, ale i z malých listových chajd u břehu jezera. Město bylo krásné, neporušené, tiché a naprosto vylidněné. Celá jeho populace totiž plavala na hladině jezera ve velmi nekompetentním stavu k rozhovoru. Drak šťouchl do jednoho z těl a obrátil ho na záda, aby zjistil, co zabilo všechny kouzly nadopované elfy, ale na mrtvolách nebylo znát žádné zranění, které by mohlo způsobit takovou spoušť. Vylezl z vody na nízký břeh a rozhlédl se. Jeho pozornost upoutal pohyb pod jedním z vysokých štíhlých stromů. Když přišel blíže, zjistil, že pod listnáčem sedí pavoukovité nazelenalé stvoření s nepřiměřeně dlouhýma ušima a růžovým šátkem v černých vlasech. Elf si něco pro sebe šeptal a v rukou držel květníček s malým stromečkem. Saň si odkašlala, až se ze stromů snesla sprška zeleného listí, a čekala na elfovu reakci. Žádná nepřišla.

„Ehm… Ahoj?“ zkusil to. Stvoření jen zvedlo hlavu a věnovalo mu dlouhý zcvokatělý pohled.

„Áhój.“

Aha. Takže tudy cesta nevede. Drak tedy k elfovi popošel a nonšalantně ho chytl do jedné ze svých obrovských tlap, až ušatci vypadl stromeček z rukou. Tvor se začal celkem předvídatelně hystericky kroutit.

„Teď, když je mi věnována tvá plná pozornost, bych se tě rád na něco zeptal. Soustřeď se.“ Elf opravdu vykulil oči v nepředstíraném soustředění. „Máte tady někde záložní armádu? Třeba schovanou v nějakém kopci nebo co já vím? Pochodující a vraždící stromy? Něco, co vytasíš a zachrání to svět?“ Elf jen zavrtěl hlavou.

„Ármádů? K čémů bý jsmé mý pótřébóvalí amrádů?“ Elfský zpěvavý jazyk protahoval samohlásky až na hranici únosnosti. Když příslušník sličného národa mluvil, působilo to, jako by neustále zpíval. Už to bylo k nevydržení, ale při elfím zpěvu to bylo ještě horší. Takže, když jste potkali elfa, mohli jste mluvit o štěstí, když zůstalo jen u obyčejného rozhovoru, jedna píseň starého lidu se totiž mohla protáhnou i na týden.

„Noo… třeba kdyby vás někdo přišel požádat o vojenskou pomoc,“ nadhodil drak.

„Ná tó bý jsmé stéjně néměli čás. Póslédních stó lét jsmé zjíšťóvalí, jak rozlóusknóut tajémství míkró a mákrókósmů á přéd čtrnáctí dný jsmé ná tó kónečné příšlí. Závoj tájemství se přéd námí rozéstóúpil a odhálíl nám řéšéní v célé své óslňívé nádhéře. Mákrokósmós i míkroósmós sé spojí v jédén kómpaktní célek a mý stánémé upróstřéd tóhó všéhó!“ U posledních slov divoce rozhodil rukama a skutečnost, že je držen několik metrů nad zemí šupinatým tvorem schopným chrlit síru ho nijak nevzrušovala.

„Bezva. A jaké to je řešení?“

„Všíchní sé útópílí v jézéřé, abý objévilí smýsl všéhó!“

Drak elfa pustil.

Neustálé lpění na elfském nemíšeném původu a na tom, že jsou schopní vidět něco jiného než ostatní, (ponecháno vařit několik staletí za konstantní teploty a tlaku), to vše zjevně vedlo k masivní degeneraci obyvatelstva. Stačilo porovnat elfy, které si pamatoval, vysoké štíhlé moudré a mocné elfy, s tímhle… stvořením. Hubeným ošklivým a s inteligencí vikingského nájezdníka. Najednou ho něco trklo.

„Elfe? A proč jsi ty ještě do toho jezera neskočil?“ pocítil nutkání chytit elfa pod krkem, utopit ho v jezeře, pak odletět domů a pokochat se pohledem na Vrááááávrumchráááa převlečeného za osmi metrovou kozu a potom prostě uletět někam ke Kapustovým lesům.

„Jéšté jsém nebýl přípravén a můsél jsém se rózloučít s Trůůdořém.“ A máchl rukou směrem ke květníčku s bonsaí, která k drakovu údivu byla už na půl cesty k nim. V misce sedělo malé entovité stvoření, které se svými krátkými ručičkami odráželo od země a hopsáním se přesouvalo dále, provázené ťukáním keramické misky o kamínky.

„Trudoř. Entí bonsaj Trudoř. Tak to už se nebojím vážně ničeho.“

„Hej…!“ cink „ty!“ cink „tam!“ cink „nechtěl“ cink „bys mě“ cink „zvednout???“ hulákal Trudoř a poskakoval směrem ke dvojici. Elf popoběhl tanečním krokem k bonsai a zvedl ji.

„Ták Trůůdoří… měl jsém té rád. Vážně,“ řekl elf, zamáčkl slzu, položil bonsai a rozběhl se proti jezeru. Protože jezero mělo dost dlouho vody pouze po pás, pokusil se utopit ve dvaceti centimetrech u břehu, ale nedařilo se mu to. Nakonec byl jeho pokus překažen otráveným drakem, který ušatce vytáhl z vody a za podolek ho zavěsil na jednu z větví ve výši svých očí.

„Dračí kolonie plná starců, přiteplený elf a entí bonsai. Trolly z toho bude jímat smrtelný děs.“ Drak přecházel po břehu jezera sem a tam. „Elfe! Umíš lidsky?“

„Nó tó není ták jédnódůché. Já téchnícký neumím žádným jázýkem, aní tím tvým. V pódstátě aní tím svým, tó jén néjáká néuvěřítelná náhódá, odehrávající sé někdé v mákrókósmů…“ Elf zamrkal. Najednou, a on nevěděl jak, se z větve, kde si pohodlně visel, ocitl pod dračím spárem. V míkrokósmů měli zjevně špatný den.

„Umíš nebo ne?“

„Dalo bý se říct, že zá určitých pódmínék v kósmů…“ dračí dráp mu hrubě vyrazil všechen vzduch z jeho křehkých elfských plic. „Úmím.“ Drak najednou začal beze slova ušatce soukat na svá záda.

„Póčkéj! Kám chcéš létět? Có móje útópéní?“

„Až přijde čas, utopím tě sám! A letíš se mnou do nejbližšího města lidí požádat o vojenskou pomoc!“ a začal se pomalu potápět do jezera, aby odešel stejnou cestou, jakou přišel.

„Co si myslíš, že děláš, hnido okřídlená?“ ozval se za ním hrubým hlasem Trudoř. „Beze mě nikam nepoletíš!“

„Trůdóří!“

„Na bonsai kašlem, akorát by nám překážela.“ S tím se ovšem drak přepočítal. Ent vymrštil jeden ze svých dlouhých zelených úponů a zachytil se šupinatému tvoru za nohu, takže byl drak nucen zastavit, naložit Trudoře a teprve potom se vydat za lidmi.

Z neustálé divně zpěvavé elfí řeči se mu dělalo špatně. Z Trudořových nadávek se mu dělalo mdlo. A z kombinace těch dvou se mu dělalo na zvracení! (Jednou se neudržel a vrhnul… Tři pastýři, čtyřicet tři ovcí a dva ovčáčtí psi našli smrt v natrávenině z drakova ohromného žaludku. Naštěstí kolem nikdo nebyl, a tak alespoň utišil hlad zbytkem ovčího stáda.)

V jednom z největších měst v kraji byl slavný den, protože se zrovna ženil starosta. Bral si krásnou Blanku, která byla o to krásnější, že věnem připadne městskému starostovi několik hektarů úrodné půdy a lesa, nevolníci jsou samozřejmě součástí balení. Muž se leštil a pulíroval už od svítání, na sobě zlatem vyšívaný brokátový kabátec, nohavice o odstín světlejší modré barvy, módní boty a ještě módnější čepec, zdobený perlami a peřím. Jeho půvabná Blanka zase ronila slzy celá v bílém a ověšená drahými kameny, obskakovaná batalionem služek, služtiček, kmoter, tetiček a jiných fúrií. Na náměstí se připravovala ohromná hostina, kam byli zváni všichni obyvatelé města, včetně malomocných z blízkého leprosária, čímž si chtěl starosta pojistit co nejmenší účast na hostině a co nejnižší výdaje na jídlo, nepočítal ovšem s tím, že pokud jde o žvanec zdarma, jsou lidé ochotni obětovat i vlastní prsty. Všude visely barevné pentle, silnice byly čistě vymetené a pokryté květinami, náměstí bylo posypané slámou, ve které prašiví psi hledali různé upadnuvší zbytky. Starosta uhladil záhyb na kabátci, urovnal brko na čepci a pomyslel si, že dnes bude opravdu skvělý den, který se zapíše do historie. Ani nevěděl, jakou má pravdu.

Obrovské drakovy tlapy se zabořily do země a vytvořily hluboké rýhy, jak se snažil zabrzdit a udržet rovnováhu. Před ním se tyčily hradby prvního lidského města, na které narazili, a jejich příchod rozhodně nezůstal bez povšimnutí. Stráže je viděli přilétat a stačili na ochozy hradeb svolat snad půlku města, přičemž jedna část osazenstva byla vyšňořená jako na svatbu a té druhé chyběly různé části těl. Drak se zmohl jen na přátelské zamávání a milý úsměv, při kterém zcela bezmyšlenkovitě odhalil své půlmetrové zuby.

„Drak se tady neobjevil už přes sto let! Myslel jsem, že jsou všichni vyhubeni… Rozhodně je tohle úžasná příležitost ke studiu jejich zvyků, inteligence a vlastností,“ pronášel klepajícím se hlasem letitý mudrc v černém hávu s malým baretem na hlavě.

„Přesně. A nejlíp se draci studujou, když jsou mrtvý. Zabijeme ho a vystavíme si jeho hlavu v taverně!“ vykřikoval zase stárnoucí muž v rezavém brnění.

„Když draka přemůžete a ještě z jeho žijící hlavy vyříznete magický kámen, dračí kámen, tak vás pouhý dotyk toho kamene zbaví všech nemocí!“ ozvalo se z davu, načež se všichni žebráci a malomocní chopili vidlí, klacků a odrolených částí hradeb s úmyslem přeskákat opevnění a draka obsypat jako mravenci. Naštěstí se do toho vmísil jeden ze starostových rádců, vyšňořený jako páv.

„Přivítáme ho a vyslechneme, co chce. Podívejte, je s ním elf a normálně spolu komunikují, což značí, je že inteligentní.“

„A jak ho chceš přivítat? Co takhle kopí s nápisem –Vítej příteli, tvůj dračí kámen nás zbaví mnoha trápení?“

„Ovšem, že ne, hlupáku. Máme tu vznešeného návštěvníka ze starých časů,“drak se právě zcela nevznešeně kroutil, jak se snažil sklepat si ze zad křečovitě se držícího elfa, „a tak ho přivítáme, jako bychom ho přivítali za starých časů. Přiveďte nekrásnější pannu ze města, ať mu donese chléb a sůl!“ Na tato slova zareagoval starosta prohlášením, že jeho Blanka je nejkrásnější ve městě, takže se toho úkolu musí zhostit ona.

„Ale mluvilo se o nejkrásnější PANNÚ,“ ozvalo se z davu pološeptem, avšak ten, co neuváženou větu pronesl, byl hbitě umlčen jedním z blízko stojících biřiců.

„Slez dolů!“ řval drak rudý vzteky (přes černé šupiny to stejně nebylo vidět).

„Néé! Jé tó ták výsokó!“

„Slez povídám! Nebo začnu válet sudy a zbude z tebe mastný flek!“

„Néé! Tý máš ták zámlžénóů áurů! Néch mě být, tý dúšévní mrzáčků!“ Trudoř doskákal po drakových zádech až k jeho hlavě a spiklenecky se zeptal:

„Mám tě ho zbavit?“

„Buď tak hodný, prosím tě“

Bonsai vymrštila jeden ze svých úponů a trefila se elfovi přímo mezi oči. Elfík zavyl a skulil se z okřídlencova hřbetu.

„Výýý! Výý jstéé séé prótíí mě spííklí! Trůůdoří! Céstý tvé énérgié zůstanóů zanéšéné, prótóžé já tí je úž níkdy névýčístím!“

„Ta představa. Ta hrůzná představa. Jaké zoufalství.“ pronesl Trudoř nevzrušeně a sjel ve svém květináčku po drakově natažené noze na zem.

„Koukněte!“ ukázala bonsaj jedním svým úponem k městu. „Z bran někdo vychází… ženská,“ dodal po bližším prozkoumání.

„Á nésé pécen chlébá!“ prohlásil elf. Drakovi bylo naprosto jasné, co se to u bran právě teď děje. Spadl mu kmen ze srdce, protože lidé ho vítali. A když vás někdo vítá, určitě neodmítne menší pomoc, v podobně tří až pěti tisíců mužů.

„To je přivítání!“ zvolal radostně směrem ke svým dvěma společníkům a roztáhl křídla aby se k mladé ženě přiblížil. Přistál před ní a usmál se, jak nejlépe dovedl, zatímco žena jen zvedla ruce s ošatkou, ve které ležel velký bochník chleba a poměrně objemná miska, v těchto končinách celkem vzácné, soli. Drak sklonil hlavu k ženě, usmál se a ….. sežral ji. Chvíli přežvykoval a před spolknutím z tlamy vylovil ošatku a zlatý diadém, který měla Blanka na hlavě. Z hradeb se ozýval křik, jistě nadšený, lidé museli být rádi, že tak skvěle prokázal znalost jejich zvyků. Zase se pomalu vrátil za svými společníky, stále mile mávaje na dav, stojící na ochozech.

„Mám dójém, žé tó úvítání měló próbíhát tróšků jínak. Aléspóň kdýž vítálí elfské zástůpce, níkdy nám nedávalí žéný k jídlu. Jén tén chlébá sé sólí.“

„Fuj, přece by mi nedávali jenom chleba, podívej se, jak jsou šťastní a veselí.“ Máchl tlapou směrem k hradbám, plným řvoucích ozbrojených lidí.

„Hele, vážně bych nerad šťoural,“ cink cink „ale taky si nemyslím, žes jí měl sežrat,“ řekl poskakující Trudoř.

„EEEeee… vážně? A to jste mi to nemohli říct dřív? Myslíte, že to nějak zkazilo jejich mínění o mně?“

„Bráná sé znóvů ótévírá!“ křikl elf. Z bran se valilo obrovské množství mužů, různě ozbrojených, od žoldáků a městských hlídek, až po sedláky s vidlemi.

„No vidíte! Já to říkal, jdou nám na pomoc!“ Když se vedle jeho tlapy zabodlo první kopí, rychle změnil názor a radši se dal na zbrklý úprk.

Let probíhal v těžkém a velmi trapném tichu, dokud nebyl drak nucen kvůli únavě a přicházejícím žaludečním potížím nucen přistát u pěkného poklidného rybníčku.

„Cópák tí jé?“ otázal se s nelíčenou starostí v očích elf.

„Nic, co by. Jen ta ženská byla nějaká těžká. To asi udělalo všechno to oblečení.“

„Néé! Tó jé tvóů áůróů, tý úbóžátkó vélíké! Néch mě tí ji výčístít! Zážívání sé tí do pátnáctí dnů zlépší!“ Drakova odpověď se skládala pouze ze skoupého pohybu tlapy, kterým se elf odporoučel do hlubin rybníka. Kožnatci vážně nebylo nijak dobře, ale jeho trávicí systém se vždy dokázal postarat o všechny problémy, které kdy nastaly, tak proč by se mu to nemělo povést teď? Jestli snědl něco špatného, jednoduše to vydáví.

Asi po půl hodině odpočinku na něj přišly velice dobře známé křeče, které už tolikrát zažil. Šupiny se mu naježily, začal mu běhat mráz po jeho obrovských zádech a v břiše mu hromově kručelo. Několikrát se naprázdno rozkašlal, zkroutil se a po pár vteřinách se mu podařilo z tlamy vytáhnout podivný kroucený kus železa. Byl trojúhelníkového tvaru a vypadal by skoro jako podivná miska, kdyby v něm nebylo několik různě velikých otvorů.

„Co to je?“ zeptal se šupináč Trudoře. Ten bez jakékoli odpovědi pokrčil dřevnatými ramínky a natáhl jeden svůj úponek pro kus podivného kovu. Přitáhl si ho blíže k očím a četl:

„Výheňka a Dmýchač. Kovářské výrobky všeho druhu. Pás cudnosti. Číslo výrobku – 1.“

„Co to ale je?“ ptal se znovu křídelnáč.

„…rýýýbíííčkooo mááliiičkáá, výýskooč z rýýýbníííčkáááá…“ halekal vcelku melodicky elfík s chaluhami ve vlasech a blátem na bledé tváři.

„Pás cudnosti, jak se tu píše. Ale k čemu to slouží, to nemám páru,“ řekl Trudoř a věnoval elfovi překrásný exemplář znechuceného pohledu.

„Z rýýýBNÍÍÍČKÁÁÁ VÝÝÝÝÝSKÓÓÓÓÓÓČÍÍÍÍÍ, OCÁÁÁS SÍÍÍ NÁÁÁÁMMMÓÓÓČÍÍÍÍ…“ elf byl zrovna v uprostřed skvělé části své árie, když si na něco vzpomněl. „Drááččků? Úž sé můžů útópít?“

„NE!!!“ dvojhlasná odpověď přiměla elfovy uši lehce poklesnout. Za okamžik se ovšem jejich špičky zase napřímily.

„Có tó máté?“ optal se vesele a začal se brodit blátem ke dvojici.

„Nevíme, co to je,“ řekl drak.

„Zátó já ánó! Tó jé róký ztrácéná Hůníukůova příílbá! Déj tó sém, jén tén néjlépší z élfů jí smí násádít. Á vzhlédém k tómů, ž jsem jédén z póslédních, co přéžílí, mám dócélá výsóké šánce,“ prohlásil a s výrazem nejhlubší úcty vzal „přílbu“ do rukou a narazil si ji na hlavu. Z otvorů určených původně na nohy se vyvalily jeho dlouhé uši.

„Próč tádý jé álé jén jédná dírá úpróstřéd čélá? Vždýť tákhlé níc neúvídím.“

„Řiď se svým vnitřním okem, vědmáku,“ řekl Trudoř s nepěkným úsměškem. I pod přilbou bylo vidět, jak se elf rozzářil.

„Cvíčení vnítřníhó óká! Tó jé ónó!“ vykřikl a pokusil se vyškrábat na blízký balvan v domnění, že je to drakova noha. Netuším, jaký vliv měla přilba na cvičení vnitřního oka, ale naši hrdinové si na svou černou listinu mohli připsat další dvě úmrtí. Šlo o poutníky, kteří spolu až do chvíle, kdy se nad nimi přenesl drak s výskajícím elfem na zádech, naprosto skvěle vycházeli. Po sérii údivných výkřiků jeden z nich nadhodil, že ten elf vypadal vážně divně. A zcela nemístně poznamenal, že elfova pokrývka hlavy vypadá jako spodní prádlo ženy jeho společníka. Načež se druhý poutník zcela logicky zeptal, JAK může muž jako on vědět, co nosí jeho žena pod sukní. A po menší pěstní výměně názorů zůstaly na louce dvě mrtvoly, jedna usmrcená pánvičkou a druhá s tuřínem zaraženým hluboko v hrdle.

Když dosedli na plošince před dračími jeskyněmi, uvítalo je hromové mečení. Pět nebo šest osmimetrových koz sedělo kolem jedné, normálně veliké, kozy upravené na způsob dračího švédského stolu.

„No to snad ani neni pravda. Neřek jsi ani slovo o tom, že ostatní z tvojí kolonie zmagořili!“ poskakoval nervózně Trudoř mezi drakovými křídly s pohledem upřeným na maskované plazy.

„Já – jsem – to – nevěděl…“ cedil létavec mezi zuby a každé slovo zdůraznil úderem své ohromné tlapy do země, až rozpáraná koza nadskakovala. Vysloužil si tím dlouhý pohrdavý pohled od jednoho osmimetrového kozlíka.

„Kde je Groááááááhuvrrrrhum?“ štěkl na jedno převlečené monstrum. Bylo mu opovržlivě ukázáno na jednu z prostornějších jeskyní, do které se sníženým průlezem trochu obtížně nasoukal. Vchod do jeskyně byl navíc hlídán jednou velmi zákeřnou a zlovolnou břízkou, jenž evidentně pokládala zaplétání se do drakových šupin za náramnou legraci a která ovšem za svůj nešťastný výběr teritoria a hloupé žertíky zaplatila svými kořínky. Drakovi chvíli trvalo, než přivykl tmě, ale i se zhoršeným viděním zaregistroval divné zvuky z rohu sluje, něco jako šustění a šoupání. Několikrát zamrkal a zaostřil na obrovskou, poněkud svěšenou, postavu v rohu, která se chvatně snažila schovat objemný balík šatstva.

„I ty, Groááááááhuvrrrrhume?“ zavyl drak skoro plačtivě.

„O čem ťo mluvíš?“

„Nesundal sis z hlavy ty kozí rohy…“ Starší drak rychle strhnul ze své hlavy nasazovací rohy a odkašlal si. Od vchodu do jeskyně se ozvalo křápnutí kovu o kámen, to jak elfa zradilo vnitřní oko, a on narazil hlavou do sloupu u vchodu do jeskyně.

„Nó, móžná jéště néjsém na tů přílbů příprávén,“ řekl a položil helmici na něco, co považoval za nízký keřík, ale z čeho se vyklubal jadrně nadávající Trudoř.

„Čto ťo má býť? Kďe máš vojško?“ ptal se Groááááááhuvrrrrhum, stále ještě svírající pár falešných rohů.

„Tohle,“ řekl mladší drak ukazujíc na elfa, který si zrovna hrál s pavoučkem svěšeným ze stropu, „je jediný živý elf.“

„Myšlíš ťo sťovžení, čo pjávě políbílo toho pavoučka? Nebo máš ještě někďe schovanýho nějakýho elfího Hejkula?“

„Herkulové došli, mám jenom tohohle.“

„Tak leťte ža liďmi! Poproště je o pomoč! Až trollové vyplení naše úžemí, vydají se ža nimi. Když še špojíme, buděme míť víc šancí!“

Mladší drak začal nervózně vydlabávat dvoumetrovou rýhu do podlahy.

„My už jsem za lidmi byli,“ řekl co možná nejnenápadněji.

„Eee… Těn elf trhá moje houbičky… Oň tjhá moje houbičky, ať toho nechá!… Pjomiň. Takže vy už jšte ža lidmi byli? Chlapče, nech ty houbičky, jsou opjavdu velmi vžácné! A čo lidé žíkali? Jďou ňám na pomoč?“

„Jdou.“

„Šláva! Chlapče né! Nejež ťo!!“

„Ale ne NÁM na pomoc,“ dodal mladý drak co nejtišeji.

„…pání, kóůkéjté ná tý kóníčky , có tů póskákůjóů! Zéléný kóníčcí!“

„On sněd jednu z těch hub!“ vykřikoval Trudoř.

„Pjóbohá, teď se ž toho neďoštane nejmíň hodinu… Jak to myšlíš, že nám nejdou ňa pomoč?“

„…vý jsté ták nádhérný! Těch bárév! Trůdoří, já tě chcí obejmout!“

„Ne!“ cink cink cink „Nech mě bejt!“ cink cink cink „Polož mě! Slyšíš! Polož mě!!“

„Vlastně došlo k takovému nedorozumění. Oni jdou na pomoc. Ale na pomoc trollům.“ Mladší drak si odkašlal.

Starší drak omdlel.

Po několikaminutovém ovívání se jim povedlo přivést Groááááááhuvrrrrhuma do stavu velmi podobnému tomu výchozímu, až na to, že drak trošku koktal. Po několika dalších minutách fackování a polévání ledovou vodou se jim i elfa povedlo dát jakž takž do kupy, i když měl pořád silnou tendenci líbat vše, co našel, a vysvětlovat tomu, jak je to nádherné (včetně zbytků jedné kozy, které musely být velice polichoceny).

„Máme jědinou možnošt. Utéčt. Nemůžeme chjánit naše úžemí pjoti lidem i prjoti tjollům současně. Pjoboha pšineště mi někdo kožu, nebo še neuklidním.“

Mladší drak se zahanbeně vydal Groááááááhuvrrrrhumovi pro kozu. Měl těžkou hlavu z toho, že se na ně kvůli němu valí dvě krvelačné hordy. Z východu trollové a ze západu lidé.

„Nechte mě jim to říct!“ vyskakoval Trudoř „Chci vidět,“ cink cink „jak se budou tvářit, až se dozví,“ cink cink cink “že jsou v těch převlecích narvaný zbytečně!!“ Nakonec se tohle přání Trudořovi splnilo, protože Groááááááhuvrrrrhum byl na tento úkol příliš rozrušený, elf příliš vymaštěný a jejich gigantický přítel byl na lovu koz. Ne, že by se Trudořovi dostalo patřičného zadostiučinění, protože starý drak je pořád ještě bestie, takže bonsai měla plné úpony práce, aby se dostala z dosahu pološílených pařátů. Nakonec se rozhodlo, že nejlepší bude ukrýt se v nyní prázdném městě elfů. Draci řešení dlouho omílali, převraceli a snažili se najít jinou cestu, žádná se jim však nenabízela. Toto rozhodnutí bylo, alespoň podle draků, učiněno za nejvyššího utajení, kvůli případným trollím špehům. Žádná z kožnatých potvor si ale nevšimla mírně se cukajícího zbytku Groááááááhuvrrrrhumovy kozy, pro kterou si její soukmenovkyně po dračím exodu přišli.

Na jedné z travnatých luk za hranicemi dračí říše se právě odehrávalo kozí sdružení. Rada starších seděla na malých kamenech, uprostřed kruhu debatujících na primitivních nosítkách z trávy a větviček ležel poraněný, mechem a listím obvázaný kozel, který těžce dýchal.

„Méééé me me méé me mééé!“ pronesl jeden ze starších, s ulomenou špičkou rohu a prošedivělou bradkou. Na jeho popud se dala zraněná koza do vyprávění.

„Méhhhééé ehhhh mééé… hrrrr… mémememehhhhééé… kuck kuck kuck… mehééééé méé!“

„Méé méé me???“ otázal se jiný straší.

„eh eh eh… chrrr… mehéé! Me me méé… me memééémehé!!!“ zodpověděl nemocný otázku a nechal svou hlavu padnout do travnatých podušek. Svůj úkol splnil a zprávu předal. Ostatní je na velitelích.

„Méé!“ začal svou řeč jeden z mladších kozlů, s černým vrškem hlavy. „Méé me méé! Me me mééé! Me me méééémemméé!“ Odpovědí mu bylo souhlasné pokyvování ostatních koz. Ještě ten večer se dva rychlí poslové vydali na cestu. Jeden na východ, ke Kapustovým lesům, a druhý na západ, k lidskému teritoriu. Od té doby nebyli draci v takovém bezpečí, jak si původně mysleli.

„Neměli by draci umět lítat?“ vykřikoval znuděný Trudoř.

„Né, když je jim… ehhhééé kuck kuck… přes pět tisíc let,“ odpověděl mu jeden z draků, kteří se kolem něho pomalu, o berlích, šourali.

„Mě to nebavíííí!“ protáhl Trudoř tak znuděně, jak jen mohl. To ho na chviličku zabavilo a on začal zkoušet, jak moc znuděně se mu to povede říct. Vzduch kolem pomalu se táhnoucích plazů doslova houstl jeho výkřiky „Měěěě to nebaví. Mě to nééébavíííí.“ s kreativním poklesy či zdvihy intonace na různých místech.

„Mě-ě-ě-ě toooo ne-ba-vÍÍÍÍÍÍÍ!! Ne-ba-ba-ba-ví-ví-víí-“ Jeho staccatový nápěv byl hrubě přerušen mohutnou tlapou, která objímala jeho kořínek, držíce ho přitom hlavou dolů, což mělo za následek nutkavou tendenci jeho kořínků opustit keramický květináč.

„Zmlkni,“ ozvalo se od dna jeho květináče. Trudořovi se začala nahánět míza do konečků větviček.

„Když oni jsou tak strašně pomalí! Nechtěl bys mě třeba… já nevím… možná… OTOČIT, KRUCIFIX?!“

Mladý drak si sadisticky vychutnával utrpení svého dřevnatého souputníka a do jeho otáčení se nijak zvlášť neměl.

„Trůdoří! Céstý tvé áůry v mákrókósmů…“

„Ty mlč!“

Elf sklopil uši a vydal se s popotahováním za draky, kteří už získali před stojící dvojicí nejmíň pětimetrový náskok. Bonsai konečně dosáhla svého a byla otočena správným směrem, jeho stěžování to ale na intenzitě neubralo.

„Já nechápu,“ cink cink cink „že vás to baví, takhle pomalu se courat.“

„Nás to nebaví, ale jestli máš lepší způsob přepravy, sem s ním.“

„Chceš mi,“ cink cink „říct, že se tady kvůli tobě už dva dny trmácíme zbytečně?“ vykřikl Trudoř, přestal poskakovat a zle se na draka zadíval.

„Ne! To ty mi chceš říct, že se tady kvůli tobě už dva dny trmácíme zbytečně???“ Drakova výška donutila bonsai ubrat ze svého hlasu trošku arogance a vzteku.

„Eeee,“ pronesl oduševněle při pohledu na půlmetrové zuby, „ovšemže je lepší způsob. Jsou to elfí stromy! Celý ten les je elfský! Na ty stromy stačí PÍSKNOUT a stromy přijdou k NÁM!“

„Nejdřív pískni… a pak tě zabiju.“

„To ti nevyjde. Elfík mě ochrání… Jestli mě zabiješ, bude ti nejmíň tři dny vyprávět o tom, jak jsme se potkali, jak mě měl rád a jak jsi mu zlomil srdce!“ Drak musel uznat, že tento argument má něco do sebe.

„Tak pískej,“ řekl s jistou dávkou rezignace. Trudoř pískl a ….. nic se nestalo. Jen bonsai se sebevědomě dívala kolem sebe. Ale po několika minutách drakových posměšků ukázal stromeček k obzoru, kde se rychle míhala nejasná zelená skvrna. Celý elfský les se proti nim hnal rychlostí blesku, což ani ty nejotrlejší draky nenechalo v klidu. Naštěstí byly stromy asi docela dobře orientovány, takže se zastavily několik metrů před putující skupinou a úzkostlivě přesně se rozestavily, olistily a obmotaly divokým břečťanem, a hladina jezera, které přicválalo spolu se stromy, se sametově zaleskla. S kašláním a supěním se draci vrhli do jeho vod a začali se prokousávat mrtvolami elfů, které už by nebyly rozeznatelné od vodní vegetace, kdyby nebylo jejich vznešených rouch.

„Skvělé!“ zajásal drak „Dostali jsme se přes vzdálenost několika dní letu jediným písknutím malé bezvýznamné bonsaje!“

„Ehhh… No to není tak úplně pravda.“ Cink cink. Trudoř odskočil z drakova dosahu.

„Jak to myslíš, příteli?“ řekl kožnatec, ale jeho výraz o nějakém přátelství vůbec nevypovídal.

„My jsme se dostali do lesa. Ale jsme pořád den chůze od dračí říše…“

Drak se pomalu, velice pomalu začal smát. Ale byl to velice nepěkný smích, smích, který nutil Trudoře uskakovat stále více dozadu.

„Nabízí se otázka, kamaráde, jestli jsme si tak k něčemu… pomohli,“ řekl drak, zatímco se velice pomalu blížil ke stromečku.

„Ty jsi nic o vzdálenosti neříkal… Mluvilo se,“ cink cink „jen o lese. Zůstaň tam,“ cink „kde jsi, ano?“

„Ty mi teď řekneš, že je ještě jiné východisko, že? Řekneš mi, že les se i s námi posune na své původní místo. Viď, že mi to povíš, příteli?“

Trudoř se dlouze zadíval drakovi do očí a zhluboka se nadechl.

„Nemůžu říct, že bych měl tu možnost, říct ti to. Jestli chceš slyšet nějakou pitomost, je tu k dispozici elfík.“

„Mlůvíl tů někdó ó mě?“

„NE!“ zaznělo dvojhlasně. Elf zapřemýšlel nad tím, že tuhle synchronizovanou odpověď slyší čím dál častěji. Zřejmě nepravidelnost v mikrokosmu.

„Álé áno, já to cítíl svými smýslý. Splním tí tvé přání! Éhm, éhm… Tákžé. Jé jéšté jíné výchódískó. Lés sé í s námí pósůné ná své půvódní místó. Ták jsém právíl já, Élf.“

Drak pustil bonsai z křečovitého sevření svých mohutných tlap (*cink*) a otočil se k elfovi.
„Myslíš to vážně?“ řekl s jistou dávkou naděje.

„Eee… né, ovšém, žé né. Jén jsém řékl, có jsí chtél slýšét.“

Pokud šel někdo v podvečer těmi místy, mohl vidět draka, řvoucího jak před koncem světa, honícího okolo úžasně krásného lesa jednoho drobného elfa a zlomyslně trhajícího lístky malé hýbající se bonsai. Přitom se pořád psychopaticky chechtal. A kdyby šel někdo těmito místy ještě později, možná by ve tmě zahlédl skupinu brblajících draků, žvýkajících hnijící elfí mrtvoly, a vcelku příjemně konverzujících s kouzelným lesem a jezerem, čili s objekty, které se magicky přesouvaly spolu draky.

Ještě téhož večera se trollí vojsko rozdělilo na dvě poloviny. Jedna pokračovala směrem na západ, obsadit nyní prázdnou dračí říši a druhá se stočila na sever. Kozí posel, který velitelům vojsk vyzradil dračí tajemství, se ale už domů nevrátil. V jedné věci se totiž kozy mírně přepočítaly.

„Huíí, huííí,“ zahučel vítr v korunách štíhlých stromů elfského lesa.

„Šplouch, šplouch,“ zašplouchala hladina přilehlého jiskřivého jezírka.

„Mlčte, oba dva, všechny nás bolej nohy!“ zařval nakrknutý Trudoř.

„Jestli tu má někdo mlčet, tak ty!“ řekl drak a s pubertálním hihňáním vytrhl bonsai další list, což mělo za následek řízné Trudořovo nadávání. Aby se mladý létavec, dle jeho vlastních slov, nezcvoknul, vydal se raději na průzkum. Párkrát obkroužil putující skupinku a poté se rozlétl do krajiny. Nic zajímavého neviděl, ale to ani nečekal. Od dosažení původního stanoviště elfského lesa už je dělily jen hodiny a draci si připadali vcelku v bezpečí. Pod šupinatým břichem mu ubíhala monotónní krajina. Lesy, šutry, skály, jezera, rybníky, další lesy, pochodující šiky, skály a jezera. A lesy. Přesto se drak nemohl zbavit dojmu, že na té krajině je něco špatně. Hodnou chvíli zkoumal jeden z menších listnatých remízků, snaže se najít nějakou neobvyklost, která ho mohla prve upoutat, než mu to došlo. Pochodující šiky do obvyklé zemědělsky nedotčené krajiny nepatřily. Kdyby tady bylo poblíž nějaké město, tak možná, ale rozhodně ne tady. Kdyby šlo o pochodující šišky, taky by nebyl tak překvapen, jako když se jedná o šiky. Zkusil o tom objektu uvažovat jako o hordách, ale to nebylo o nic lepší, zkoušel krvelačné hordy, rychlé hordy, valící se hordy, ale nic z toho nebylo ono. Nakonec o tisícovém vojsku začal přemýšlet jako o putující větší skupině, což mu znělo o hodně lépe, protože putující větší skupiny se nebál tolik, jako krvelačné hordy nebo pochodujícího šiku. Když si udělal jasno v tom, jak bude objektu říkat, zmocnila se ho panika nanovo. Došla mu totiž vážnost celé situace. Byl dokonce tak ohromen, že přestal na chvíli mávat křídly, takže tvrdě dopadl na zem. Vážnost celé situace se nakvašeně vyhrabala zpod jeho gigantického těla a usedla na nejbližší kámen s tím, že je po celodenním docházení někam či někomu dosti unavená. Drak nevěnoval rozčilené Vážnosti celé situace ani špetku pozornosti. Kozy je zradily. Musí to říct ostatním, protože v elfím lese nebyli v bezpečí. Vzlétl, nechávaje za sebou slečnu Vážnost celé situace, která se chtě-nechtě musela zvednou a zase k někomu nebo někomu, dojít.

„Pójď sém, nébůdé to bólét, nébój sé!!!“ Drak dopadl před povykujícího elfa. Mávl křídly a poskládal je na svá široká záda.

„Už jen ta představa je mi odporná!“ řval Trudoř, uchycený úpony na jednom ze štíhlých dubů. „Nech mě bejt! Jdi pryč! Draku!!! Draku, pojď sem, pomoz mi! Proboha tě prosím, pomoz mi!!!“ Otrávený kožnatcův pohled mu byl dostatečnou odpovědí.

„Co se to tady zase děje?“ obrátil se na elfíka, který se snažil vyskočit na nejnižší větev dubu. V rukou držel nástroj podobný kleštím a dokonce zbytky šatů, které musel svléknout z nějaké efí mrtvoly ženského pohlaví.

„Údélám z ného mójí drůžků!“ řekl elf s vilným výrazem. „Bůdémé spólů kóůkát ná měsíc a objévóvát krásý kósmů. Stáčí hó jén tróšků póvýáhnóůt! Nášél jsém týhlé kléště!“

„Pomoz mi! Prosím tě, pomoz mi!!! Nelíbí se mi výraz, který se rozlévá po tvojí tváři… Draku, nedělej to!!! Ne!!!“ Několik veverek se zlostně rozprchlo po okolních větvích, kdež se jeden mladý dub odporoučel k jistému páru drápatých tlap. Dobré dvě minuty se pak kochal pohledem na cinkajícího Trudoře, který se snažil dostat z dosahu krásně tvarovaných prstů šíleného elfa. Pak se ovšem znovu dostavila nevrlá Vážnost celé situace a on se spěšně rozběhl za Groááááááhuvrrrrhumem a ostatními. Když dorazil a sdělil jim tu špatnou zprávu, vypukla panika nanovo. Slečna Vážnost se hlasitě dožadovala šálku čaje, starší draci se snažili odplazit do bezpečí, případně se najít svoje převleky za kozy a Trudoř hystericky povykoval, když se pokoušel uhnout před velkými kleštěmi, kterými ho chtěl elf natáhnout do vhodné výšky. Mladý drak musel jednat. Stoupl si na zadní a hromově zařval, což vyvolalo u starších draků dojem, že chce převzít vedení nad tlupou, a tak ho starci jako jeden drak zavalili a snažili se mu ublížit svými vykotlanými zuby a dásněmi. Ne, že by se jim to dařilo, většinu času se jejich oběť hihňala a nadávala na lechtání, případně se otřásala odporem, když začali někteří z draků žužlat bezzubými ústy jeho křídla ve snaze protrhnou létací blány a znemožnit mu jakýkoli budoucí let. Nakonec je Groááááááhuvrrrrhum utišil a mladý ožužlaný kožnatec dostal možnost promluvit.

„Musíme někde sehnat pomoc. V téhle zemi přece nejsou jen čtyři národy. Pět, když počítám bonsaje,“ dodal omluvně směrem k nakvašenému žmolku šatů, ze kterého čouhaly listy.

„Ťak přemýšlejme o našich šancích a možnoštech. Jsme staží a nemohoucí, štojíme pjoti vitálním vegetajiánským tjollům,…“

„Tróllóvé néjsóů végétáríání,“ zapojil se do debaty rozjařený elf, který zrovna nasazoval spoutanému stromečku šaty určené k oblékání přes hlavu, takže se poloudušený Trudoř nemohl ani slovně bránit.

„…ktéží májí tím páďem ďos’t potjavy na každém kjoku, pjotože můžou šníst kdejakou tjávu nebo kež…“

„Némůžóů, néjsóů végétáriáni.“

„…a ktejých je desetkrát víc než nás. Všéchný ostatní nájody jsmé si rozkmótžilí. Zbývá nám požádať o pomoč snad sviště z Kapuštových lešů. Jak bytelná naděje.“ Groááááááhuvrrrrhum byl šťastný. Konečně se mu podařil pravý apokalyptický výstup, ze kterého byl každý zmražen děsem. Tohle byla přesně chvíle, která vyžadovala křehké ticho, které by neroztříštil ani cvrkot ptáků nebo lesního hmyzu. Bohužel elfík s Trudořem (který už byl oblečen v šatech, ale pořád měl svou standardní velikost) zpívali duet, variaci na téma „Oni nejsou, vážně nejsou vegetariáni, sakra“. Elf zpíval vysokou přiškrcenou fistulkou a bonsai to vše podbarvovala hlubokým „pam pam pam“. Groááááááhuvrrrrhum se vzteky zakousl do nejbližšího stromu.

„Nééjsou nééjsnou, ne ne ne.“

„Pampampam.“

„Néjsou végetárriání, vážně ne ne ne.“

„Pampampampam.“

„Zmlkněte. Chcete mi říct, že trollové nejsou vegetariáni?“

„Ovšem že,“ cink cink „nejsou vegetariáni, kdo vám tohle pověsil na nos?“

„Pjavda, kdo nám tohle pověšil na noš?“

„Kozy. Kozy začaly s transparenty o vegetariánských vojscích!“ řekl mladý drak a v rozčilení lámal mladý stromek, co vedle něj stál. S každým křupnutím vylétlo z dutiny stromu hejno barevných víl, které se s nadávkami zcela nevhodnými pro tak éterická stvoření vytratilo do útrob lesa. „Počkat. To znamená, že kozy jsou v nebezpečí taky! Mohly bychom je přetáhnout na naší stranu. Musíme k nim vyslat posly! Musíme se s nimi spojit a…“

„Ještli má ťahle válka něčo přinést, ťak ťo budě vyhlažení těch rohatejch žrádců!“ zarazil vůdce kolonie jakoukoli diskuzi. Celý háj se ponořil do mokvavého ticha.

Mladý drak byl zoufalý. Nechtěl prožít zbytek svého života v lese, který nebyl pro potřeby jeho těla přizpůsoben ani v nejmenším, pořád se někde zadrhával, vytrhával stromy z kořenů a podobně, protože měl do štíhlosti a ladnosti elfů daleko. Zapřemýšlel také nad ohavnou vlahostí a čerstvostí místního vzduchu a nad stálou přítomností zlatého, pableskujícího světla, hrajícího si mezi větvemi a došel k názoru, že je toto místo nadmíru odporné a elfové museli být velmi masochistickou nebo velmi podprůměrně vyvinutou kulturou. Stejně by tu nemohli v klidu dožít, velká část vojska pochoduje jejich směrem a utíkat se před ním taky nedá do nekonečna. V zamyšlení si škrábal šupiny na hrudi, až to skřípalo, a chodil po břehu jezera sem a tam. Starší draci už se odklidili spát nebo hledat něco k snědku a drakovou jedinou společností byl elf, který ho fascinovaně pozoroval z břehu jezera. Povídal si pro sebe, což saň nijak nepřekvapilo, protože to dělával často. Co ho však překvapilo byla nenadála odpověď, která přišla po jedné z dlouhých vět ztřeštěného stvoření. Když se zadíval tím směrem pozorněji, všiml si, že na kořenech mohutného stromu sedí s elfem ještě někdo, jehož tělo se ovšem skládalo z materiálu tak nekvalitního, že v zlatavém oparu nebyl téměř vůbec vidět. Přistoupil blíž a zjistil, že ten neznámý je vlastně TA neznámá. Na jednom z kroucených kořenů velikého stromu seděl vedle elfa duch mladé elfky. Nutno dodat, že i když byli podle drakových estetických měřítek všichni elfové hubení, malí a křídel prostí, což je činilo nadmíru ošklivými, takhle elfka vypadala mnohem rozumněji a půvabněji než jeho dosavadní společník. Přesto tu pořád byla ta podivně nekonzistentní ektoplazmatická dívčina existence.

„Tóhlé jé Kórí, dráčku. Vývolál jsém jí jáko svóji drůžku místo Trůdořé. Kórí jé totíž mnóhém hézčí, né?“

No rozhodně vypadala mnohem chytřeji, o její tělesné nekompaktní schránce si nemohl kvůli odlišným názorům na krásu udělat představu. Ještě před několika týdny by se řídil heslem „žrádlo jako žrádlo“. To ho přivedlo na myšlenku, jestli by ektoplazma byla schopna zaplnit nějaké místo v jeho žaludku. Začal vehementně potlačovat nutkání Kori sežrat a zjistit to.

„Áhój,“ pozdravila ho dušice. Drakovo mírné nadšení opadlo, když zaslechl typické elfské protahování. Téměř bezdůvodně předpokládal, že Kori nebude hovořit s přihlouplým elfským přízvukem.

„Kdybyste namísto tokání radši vymýšleli, jak se dostaneme z týhle bryndy! Mimochodem…“ dodal, jak ho najednou něco napadlo. „Kolik vás tu je? Myslím duchů? Nemohli byste nám být nějak prospěšní?“

„Álé jdí, dráčků. Ármádá důchů, ktéróů přívédé hlávní hrdíná a ktérá záchrání přédém ztrácenóu sítuácí jé stáré klíšé. Tó úž tádý býlo, zpívál o tóm jédén bárd… tén… nó… měl tákové dlóůhé jméno… Trollkien!“ vykřikl elfík.

„Návíc jé tó úplné pomýléná přédstavá,“ vložila se do toho Kori. „Ják bý móhlí mrtví zménít výslédék bítvý, kdýž jsmé jen ektóplázmá a énérgié?“

„Znáš to, tíhlé módérní úmělcí…“ pokýval moudře hlavou elfík.

„Takže jsme zase tam, kde jsme byli. Jsme vyřízení,“ povzdechl si drak. „Ale možná bychom mohli poprosit sviště z Kapustových lesů, pokud tam ještě nějací zbyli, a pošleme tajně pro kozy, aby se o tom Groááááááhuvrrrrhum nedozvěděl a pak v noci přepadneme trollí vojsko, které bude utábořené v našich jeskyních. Jejich hlavy nabodneme na kůl a budeme s nimi ve tmě mávat, takže si přicházející lidé budou myslet, že se trollové přidali na NAŠI stranu! To je geniální!“ rozhodil drak křídly v narcistickém opojení vlastní úžasností.

„Nébó próstě závólámé důchý nášich čáródějů a ti jednodůchou íluzí zařídí, že si lidé i trollové bůdóů mýslet, žé tí drůzí jsou draci. Takže sé návzájém pobíjí,“ pronesl elfík, zatímco drak se stydně šťoural v zemi pod svýma nohama. „Ánébó svléknémé všéchný mrtvólý a přévléknémé vás zá nášé krásné žéný…“

„Né, tá ílůzé jé skvělý nápád,“ zarazila Kori elfa v rozletu jeho fantazií. Drak na elfa znechuceně zíral.

„A to jsi nemohl navrhnout před tímhle martýriem?“

„Tý sés mě néptál. Á návíc tá céstá býlá légrácé.“

„Zabijiu tě,“ řekl drak rezignovaně. „A co uděláme s tou půlkou, co míří sem? K nám?“

„Dálší ílůzé. Úvídí héjnó dráků, ják prchá směrém k jéskyním. Budóů ho prónáslédóvát až dó jéskýň a tám se přípojí k té fínální bítvě.“

Drak musel uznat, že Kori se s ničím nepárala. Rozhodně čekal od velkého bojového plánu něco vznešenějšího než dvě iluze od mrtvého mága. Na druhou stranu jeho pevná dračí kůže byla na trhu dosti ceněným artiklem a tak byl rád, že se neocitne v blízkostí některého z trollích nebo lidských nožů. Stalo se, jak bylo domluveno. Byli vyvoláni dva nejlepší elfí mágové (Kteří se celou dobu divně pochechtávali a měnili okolostojící diváky v mrkve. Degenerace vznešeného národa zjevně zašla dál, než se u draků původně předpokládalo.), kteří provedli dvě rychlá kouzla a pak se šli s elfíkem dívat na měsíc a odhadovat, jak vysoko by musel drak vyskočit, aby mohl měsíc spolknout, případně, kolik draků by bylo potřeba přeměnit na kořenovou zeleninu, aby vznikla hromada dost velká na to, aby některý z elfů na chladný disk na obloze dosáhl. Nakonec to vše skončilo zajímavou bitkou dvou duchů s jedním pevným elfem o to, jestli by bylo lepší měnit draky na tradiční mrkve nebo na tuříny, protože tuříny jsou větší a počet draků je omezen. Groááááááhuvrrrrhum a ostatní starci chtěli přihlížet, ovšem po minulých čumilských zkušenostech se radši uchýlili do úkrytů, aby se některý z mágů nechtěl na jejich starých tělech vypořádat se svou zeleninovou obsesí. Trudoř se na několik dní vytratil a pak se vynořil z hlubin lesa jako spráskaný pes, ve svém cinkajícím květníčku měl naložené malé semenáčky a za sebou jednu pěkně rostou mladou lípu. Skutečnost, že je novopečená paní Lípa o dobré dva metry vyšší než Trudoř je zjevně nerozladila ani jednoho. Trudoř se ovšem jednoho večera drakovi za nervózního cinkání svěřil, že jeho choti bude něco ke sto letům a on, Trudoř, si není jistý, jestli už u lip překročila hranici dospělosti.

Po pětidenním čekání se draci s elfem, Trudořem, lípou a dětmi, duchy, lesem, jezerem, nespočtem veverek, vil, dryád, nymf a jiné lesní havěti, vydali na pochod směrem k dračí říši. První pohled na jejich domovinu všem přítomným vzal dech. Draci oněměli úžasem a všichni ostatní se báli otevřít ústa, aby se náhodou nepozvraceli. Všude po skalnatých plošinách se válelo nespočetné množství těl, torz, vnitřností, kýble krve a vůbec všeho, co ke správné bitvě patří. Nymfy,dryády, duchové, les a jezero se vydali zpět na cestu domů s tím, že tohle je i na ně moc, draci se vrhli na úžasnou hostinu, která se jim nabízela a Lípa s Trudořem začali hledat příjemné místo na zakořenění.

Několik let po tomto politováníhodném incidentu, který znamenal úplné vyhlazení lidí i trollů z povrchu zemského, a který přispěl k tomu, že populace koz byla zredukována na ještě kritičtější úroveň než kdy dříve, rostl okolo dračích slují příjemný hájek zakrslých lip a dračí populace se díky nečekanému odhalení jedné samice (kterou poloslepí starci pokládali za samce, zvlášť, když se samice pořád skrývala v kozím převleku) také začala pomalu rozrůstat. Přesto jeden z hrdinů pořád nebyl úplně šťastný. Elf stále bloudil v hlubinách mikrokosmu a snažil se přijít na to, jak by se svou milovanou Kori mohl prožít plnohodnotnou nesmrtelnost. Zkoušel elfku přivést zpět k životu mocnými kouzly a artefakty, které mu pomohl drak vydobýt z pobořených lidských chrámů, dokonce zkoušeli i živou vodu, ale nic nepomáhalo. Nakonec se ale elfovi jednoho šťastného letního dne zjevilo řešení všech jeho problémů, kosmos se rozlouskl jako ořech a jeho jádro leželo přímo před ním. A tak běžel k nejbližšímu jezeru a utopil se. Kruh se uzavřel a on a Kori spolu mají několik krásných ektoplazmatických kuliček, které jsou ještě moc malé, aby se dalo poznat, co z nich vyroste. Vzhledem ke genům jejich rodičů to bude něco neopakovatelného.