Běžné trampoty všedního dne

„Petře, vstávej! Zvoní ti budík,“ snaží se mě polohlasem vzbudit můj bratr. Zmatený si uvědomuji až po chvíli, že mi u hlavy vytrvale vyzvání ten odporný přístroj, který by svým příšerným zvukem dokázal vzbudit i mrtvého.

„Ještě pět minut,“ snadno jsem se rozhodl a budík zamáčkl. Bohužel z pěti minut bylo nechtěná čtvrt hodina. Vyskočil jsem z postele, naběhl do koupelny, oblékl se, provedl ranní pokus o zkulturnění mrtvoly dívající se na mě ze zrcadla, popadl batoh s věcmi do práce a v rychlosti vylétl ze dveří bytu.

Není nic skvělejšího než o svátku vstávat do práce, ale kdo by to pro ty peníze neudělal. Zrovna mám hluboko do kapsy, takže jsem zatnul zuby a zahrál si na ranní ptáče. Bohužel po vydařeném zaspání se mi povedlo zabouchnout si klíče.

„Teď to řešit nebudu, jinak mi ujede autobus,“ pomyslel jsem si a s rohlíkem v puse jsem se rozběhl po schodech dolů s nadějí, že stihnu ranní spoj do práce.

Nestihl. Autobus, který jsem chtěl jet, abych si ještě mohl před fabrikou v klidu zakouřit, mi ujel před nosem. Nevadí, ještě jedou dva, díky kterým bych měl dorazit do práce včas.
Rázem jsem ale z optimismu vystřízlivěl, protože podobně finančně motivovány byly desítky lidí převážně Slováků stojících se mnou na zastávce. Všichni vypadali velice nažhaveni poprat se se mnou o těch pár volných míst. Pokusil jsem se prorvat co nejvíce dopředu, ale vzhledem k tomu, že jsem dost nesmělý člověk a lidem okolo se můj nápad vůbec nelíbil (zabíjeli mě očima zrudlýma z nevyspání), skoro nikam jsem se neposunul. Moje šance ještě přijde, utěšoval jsem se, až přijede autobus, prostě se tam narvu.

Autobus přijel, odjel a já asi tak s polovinou lidí zůstal na zastávce. Bez šance. Ještě jeden pokus, neopouštěl mě optimismus, ještě jeden autobus. Podél obrubníku jsme se spolu se slovenskými kolegy seřadili jak na startu a vyčkávali na znamení. Naše vzrušení vzrostlo ještě více, když přijel autobus spásy a byl ještě více narvaný než ten předtím. Dveře se namáhavě otevřely a boj začal neohlížeje se na pár jedinců pokoušejících se vystoupit.
Natlačil jsem se před starší Slovenku, která po mém útoku ještě zvětšila úsilí a tlačila se mi na záda. Autobus se již skoro zaplnil a lidé začali panikařit. Dlouhán přede mnou se už konečně natlačil na schody a já s údivem zjistil, že nemám kam nastoupit. Rychle jsem se podíval na zbývající dva vchody a situace se zdála beznadějná.

„Jinou možnost nemám,“ řekl jsem si, shodil batoh ze zad a položil ho na poslední schod dlouhánovi pod nohy. Pokusil jsem se vmáčknout dovnitř, ale zase jsem vypadl ven. Na třetí pokus se mi podařilo jaksi zachytit a já zůstal viset dlouhánovi na zádech. Zazněl signál, oboje dveře se zavřely až na ty za mnou, které mi bolestivě přiskříply záda. Řidič úkon zopakoval a já dostal další pecku do zad. To už lidé postávající rezignovaně na zastávce se začali posměšně usmívat a s pobavením a blbými komentáři sledovali mé viditelně marné úsilí. Řidič na mě něco neslušného zakřičel a já jen nesměle oponoval, že se taky musím dostat do práce. Ještě jsem zmobilizoval poslední síly a pokusil se narvat do busu. To už ale došla trpělivost nejenom většině lidem v autobuse, ale hlavně dlouhánovi, na jehož zádech jsem byl přilepen.

„Si neslyšel nebo co?,“ vyštěknul na mě. Pokusil jsem se něco namítnout, ale maník ukončil dohady tím, že mě sundal ze svých zad a vystrčil ven. I hned jsem se pokusil nastoupit zpátky, ale definitivní hřebíček do rakve přišel v podobě pěsti, kterou mi dlouhán uštědřil do nosu. Spadl jsem na zem, udeřil se do hlavy, dveře autobusu se zavřely (ještě jsem stačil zaslechnout pár pobavených výkřiků) a velká mašina narvaná lidmi s námahou odjela ze zastávky.

Na chvíli jsem zavřel oči a když je znovu otevřel, stálo nade mnou pár poražených a jeden mi povídá vědom si své moudrosti: „Vidíš, když se tam rveš jak pitomej, tak se nediv.“

„Hm, moc chytré,“ pomyslel jsem si a posadil se o kus dál na obrubník. Krev z rozbitého nosu mi tekla po mikině a hlava mi hrozně brněla.Povedené ráno.
Jak jsem tam dlouho seděl nevím, ale další autobusy jsem ignoroval a posiloval myšlenkami svojí křivdu. Z práce mě vyhodili, protože o lidi, co nepřijdou na výjimečnou směnu, nestojí. Ale nakonec jsem to uzavřel konstatováním sám pro sebe: „Ještě že jsem se tam nedostal, stejně jsem si zapomněl svačinu v lednici.“

Zmatlík Ztracený

Literární seminář 1.B