Rubrika
Ve skalnatém údolí, ve vesničce, kde bylo jen 5 domků a v níž se všichni znali, žil mladík, kterému neřekl nikdo jinak než podivín. Podivín asi bude, protože lidé tvrdili, že ho vídali posedávat před domkem s podivným předmětem podobným hůlce v ruce a slyšeli ho mumlat podivná slova. Prý jeho podivné chování mělo také účinek. Několikrát se prý stalo, že lidem z domu uletěla střecha či zmizel kus dobytka, který chovali u svých domků…
Krátký smutný příběh, kde se hlavní hrdinka trápí vzpomínkami na svého milovaného, který je po smrti. Stýská se jí po něm tolik, že těžko rozeznává realitu a myslí jen na něj. Procítěný romantický děj plný truchlení za milující bytostí.
Vše, čeho se dotkne láska, je nesmrtelné.
(Romain Rolland)
Za devatero horami a devatero řekami, v útulné jeskyni žil, byl jeden malý dráček. Byl to malý neposeda. Hned po vylíhnutí mu máma dračice říkala, že musí zůstat doma v jeskyni a nikam dál se necourat. Nabádala ho, že venku žijí zlí a hloupí lidé, kteří mu chtějí jen a jen ublížit. Lidé zaslepení vidinou pokladu, který mají draci strážit. Nejednou se jim snažila vysvětlil, že je to jen hloupá pověra, roznesená žárlivými skřítky.
Bydlím na vesnici. Jednou jsem se vracela domů z hřiště a napadlo mě vzít to zkratkou. Byla to taková polní cesta. Šla jsem a najednou se na cestě objevily dvě černé kočky. Chvíli jen tak seděly a upínaly na mě svá zelená očka…
Svitky pergamenu · Psychologické
V naší nemocnici platí taková pověra, že první rok by v nově otevřené nemocnici neměli umírat lidé. Umírající by měli být převezeni do jiné, déle fungující nemocnice. U nás se tím lidé pokoušeli řídit, přesto se jim to vždy nepodařilo, a ač se snažili sebevíce, pár duší jim proklouzlo mezi prsty hned v prvním roce fungování...
Z dálky zaznívala první poselství lesních ptáků, rozprášená v nepříjemném houkání. Prudké jako zvonění konce školní přestávky, uhánějící sanitka s příslibem umírání, mávání odjíždějícího vlaku. Vyplašeně se probrala, stále přivinutá k Erikově hrudi.
Zvonil telefon.
„Prosím,“ pronesla jsem do telefonu.
„Dobrý den, tady Skupa. Mohla byste dnes dorazit na poradu? Ve dvě hodiny?“ „Samozřejmě, budu tam,“ odpověděla jsem.
„Auuuuu,“ zavyji na měsíc a vracím se do lesa. Je úplněk – chvíle, kdy se ze mě stane něco magického. Ano, jsem vlkodlak. Každou noc se měním, i když nechci. Nebolí to – je to jako když si svlékáte oblečení. Trvá to chvíli, ani ne minutu a je to. Přála bych si být normální, ale nemohu.
Vánoce přímo zbožňoval! Jako všichni malí kouzelníci. Tenhle rok, kdy se to všechno seběhlo, je samozřejmě zbožňuje taky, ale už není malý kouzelník.