Stačí nazout boty a vyletět z baráku.
Už stokrát jsem si to říkala. Zítra začnu běhat, od zítra nejím laciné sladkosti. Zítra začínám jíst zdravě.
Měla jsem tak slabou vůli něco dodržet.
Nebavilo mě to. Sotva jsem si nazula boty, už mě zase chytla antichuť.
Ale přeci jsem se jednou přemohla a vyšla z baráku před svítáním. …
Většinou, když někdo řekne zima, vybaví se nám sníh. Jenže rok co rok nějak ten sníh postrádáme. Hlavně ve městě. Vesničané si na nedostatek sněhu nestěžují. Byly časy, kdy jsme se museli brodit metrem sněhu do školy, a teď, když zahlédneme, že sněží, běžíme s pravítkem ven změřit, kolik toho napadlo. I když na další den už nás to nějak nezajímá. Letos sice bylo sněhu více než loni, ale co když nás pomalu obléhá…
Sepni dlaně v tichém vyznání
a pak čekej
až motýl přiletí
Křídla z perleti
sluncem ozářená
Šnečí deník skrz na skrz žlutého Moríska
Malý Morísek ve velkém světě – Mrzimor přiřkli mu v jediné větě!
Autor: Mrzimorský Morísek
Ze zámku Feérie · Za sny a za růži - D
Každé město v sobě skrývá pověsti a legendy. Ty se zhmotňují a nabírají podob lidí a věcí, které, když se budeme dobře koukat, můžeme vidět a potkat...
Jsem sama uprostřed temnoty. Nikde nikdo není. Mám strach, polívá mě chlad a slyším jen ticho. Je to nesnesitelné. Vím, že někde je. Vím, že by mě neopustil, ale i tak ztrácím naději. Nemůžu tady jen tak sedět. Musím jít. Nevím kam, ale musím tam dojít. Jediná moje naděje je myšlenka, že na mě čeká na samém konci téhle temnoty, která mi připadá nekonečná. Jdu. Nevím, jestli rovně, doleva, nebo doprava. Najednou jsem…
„Slíbil jsi, že mě neopustíš.“
Mladá dívka sedící na hřbitově u hrobu přítele.
„Slíbil jsi, že z tohoto prokletého města odejdeme společně.“
Netuší, že ji někdo sleduje.
„Slíbil jsi, že se mnou budeš navěky.“
Ten muž ji sleduje už celé hodiny.
„Říkal jsi, že mě nezradíš.“ …