Lomeril

Degrik se stále nemohl smířit s myšlenkou, že pravděpodobně
přijde o bratra. Snažil sám sebe přesvědčit, že Sebonai lhala, nebo se
aspoň mýlila. Ale v hloubi duše věděl, že to není pravda.

"Za touhle zatáčkou už je Sluneční palác." řekl Velvrik.
Lavinie, která jela o tři kroky napřed, se otočila a zachvěla se hrůzou.
"Utíkej!" zařvala.

Přestože byla celá zmlácená, zastavili dřív jenom kvůli tomu, že jí Velvrik chtěl naučit střílet z luku. Vzala zbraň do ruky a začala napínat, když jí zastavil zhrozený výkřik:"Jak to držíš? Copak takhle se napíná luk?!"

"Ty, Velvriku, co je to ta Jiskra Slunce?"Jeli už několik hodin, ale zatím od té chvíle, co léčitelka dokončila portrét její matky, nepadlo ani slovo.

Laviniin kotník se nechtěl rozchodit. Každý krok ji bolel, kulhala a neustále se zhoršovaly šance, že se dostanou k Degrikovi včas.
"Do háje, než se tam tímhle tempem dostaneme, bude už po souboji." zanadával Velvrik na jedné z mnoha zastávek.
"Já jsem si to nezvrtla schválně!" odsekla.

Zase si užíval jednu z těch vzácných chvilek štěstí s Nilsou. A byli netaktně vyrušeni.

"Pane, přijelo Nesvětlo! Chce s vámi mluvit?"

Velvrik přímo zářil, když mu řekla, že jde s ním.
"Myslím, že ti po cestě budu muset vysvětlit pár věcí, ale to teď není důležité. Umíš střílet z luku nebo šermovat?"
"No...tady se zrovna moc mečů nevyskytuje."

Na životě v horách měla Lavinie ráda skutečnost, že jí většinou ráno nikdo nehonil z postele. Na Seattle, odkud pocházela si pamatovala jen matně. Odstěhovali se odtud, když jí byly dva roky. Teď žili tady v horách, na farmě, kam nikdo nepřišel, co byl rok dlouhý, nezajímali se o svět venku a on se nezajímal o ně.