Město Smíchov

Takový pech jaký má hlavní hrdinka příběhu z pera pana Connora byste nechtěli mít. Bobřík smíchu se ze začátku uchechtával. Nakonec mu ale hrdinky bylo vlastně líto.

-*-

Odvážná novinářka se rozhodla rozlousknout záhadu města Smíchova. V tomhle městě se každý směje hloupým vtipům a nehodám spoluobčanů.
Když tohle rozlousknu, sláva se jenom nahrne, pomyslela si.
Sbalila si vše potřebné, objednala lístky na vlak a vyrazila přímo na nádraží.

Pomalu se ploužila s batohem k nádraží, když v tom si zkontrolovala čas na hodinkách. Pět minut do odjezdu vlaku!

Grace rychle běžela na vlak. Vše by v pohodě stihla, kdyby lidé uměli vyhazovat odpadky. Grace uklouzla na slupce od banánu a rozplácla se na chodník. Z polootevřeného batohu se vysypaly doklady a novinářské náčiní. Grace se snažila bolest z natáhnutí ignorovat a rychle sbírala náčiní.

„Paní, co to tady děláte?“ ptal se Grace kolemjdoucí chlapec.
„Prosím, rychle mi pomoz posbírat věci, nestíhám!“ prosila Grace.
„Víte, věci ze země se přeci nesbírají, takže vám nepomůžu,“ odsekl chlapec a pokračoval ve své chůzi.

Jakmile Grace vše naházela do batohu, běžela rychle na vlak, měla to už jenom kousek.

Cestou se naštěstí žádné nehody nestaly, a tak dorazila na nádraží s pouhým desetiminutovým zpožděním. Včas dorazila na plechové hlášení příjezdu vlaků: „Přijíždí vlak směr Lo…ŠKRR…v – S…VRRR..ov.“

Grace nemeškala a do vlaku rychle nastoupila. Došla až ke svému místu a pohodlně se usadila. Z batohu si vytáhla své poznámky a systematicky si je rozmístila na stolek. Ze čtení poznámek a informací o Smíchově byla po chvíli vyrušena revizorem.

„Lístek, prosím,“ řekl revizor s nataženou rukou, čekající na lístek, aniž by se podíval na cestující.
„Zde, prosím,“ podala Grace lístek revizorovi.
Revizor vytrhl Grace lístek z ruky, podíval se na něj a zakroutil hlavou.
„Milá dámo,“ začal revizor, „váš lístek je neplatný.“
„Cože?!“ vyhrkla.
„Jedete do Smílova a váš lístek je zakoupen na jízdu do Smíchova,“ vysvětlil.
„Tohle není možné, tohle nemůže být pravda! Co budu dělat?!“ začala vyšilovat.
„Co budete dělat? Vysednete si a to ihned. Sbalte se.“
„Tohle nemůžete, já nevysednu!“ snažila se Grace řvaním přemluvit revizora, aby ji nechal dojet alespoň do stanice, ale byla si jistá, že jí to nevyjde, a tak si pomalu začala balit věci.

Revizor Grace popadl kolem pasu, do ruky vzal její skoro pobalené věci a jemně ji vyhodil z vlaku na pastvinu. Po Grace se šibalským úsměvem hodil batoh, zabouchl dveře a s vlakem pokračoval v jízdě.

„Ty..ty magore! Víš, jak je to drahý?! Budu si stěžovat!“ kvičela za v dáli mizejícím vlakem.

Grace nevěděla, kde je, a proto se rozhodla vyhrabat z batohu telefon. V hromádce vybavení nemohla nic nahmatat, a tak vše vysypala na zem. Telefon však nikde nebyl k nalezení.

Rychlostí blesku prosvištěla Grace hlavou vzpomínka na telefon. Nechala ho ve vlaku na stole.

„Takže si to shrnu. Jsem bez telefonu, trčím někde v díře a Smíchov je na druhou stranu! Proč se vše zlé děje POŘÁD MNĚ?!“ vztekala se s brekem Grace.

Slzami nic však nevyřeší, a proto se vydala na cestu podél kolejí. Vždyť cesta musí vést na vlakovou stanici.

Nakonec se Grace k večeru dostala na nádraží, zavolala si odvoz a vrátila se zpět. Doma si netáhla na postel a snažila se na nepodařený výlet za záhadou nevzpomínat.

Grace článek nevydala, sláva nedorazila, záhada nebyla vyřešena a s prací novinářky navždy sekla.