Autor
"No tak, Rone, nemotej se mi tady, vidíš, že peču!" okřikla tě máma a ty jsi s pláčem vyběhl z kuchyně. Nechápal jsi, proč se na tebe zlobila - ty jsi přece chtěl jen ochutnat tu zvláštní hnědou hmotu, o níž ti tvrdila, že z ní udělá dobrý dort. Tys jí to nevěřil, myslel sis, že je hloupost, aby z toho byla taková dobrůtka a chtěl ses přesvědčit, jestli ti máma říká pravdu. Moc jsi plakal - teď už nikdy nezjistíš, z čeho je dort.
V podsvětí bylo rušno. Tedy nedá se říct tak úplně rušno, vzhledem k tomu, že obyvatelé vnějšího světa komunikovali pouze pomocí telepatie - ale snad postačí fakt, že myšlenková síť byla značně přetížená. Důvod, proč všichni poletovali sem a tam a vyměňovali si informace, byl v podstatě lidský. Strážkyně duší Amera již byla dva tisíce let ve službě, a proto měla být nahrazena někým novým.
Strážci duší byla nejméně početná skupina - bylo jich pouze sedm, přičemž šest mělo rozdělené světadíly (Severní Amerika, Jižní Amerika, Evropa, Asie, Austrálie, Afrika) a sedmý, kterému se v některých lidských mytologiích říkalo Osud, měl na starost Arktidu a Antarktidu a kromě toho se ostatním pletl do řemesla, což byla Ameřina oblíbená činnost, neboť se směla pohybovat všude.
Mezi nejslavnější omyly patřil například incident s Janem Masarykem, který v té době spadal pod působiště Margarity, velmi úzkostlivé, pořádkumilovné a svědomité Strážkyně Evropy. Ta byla tak zmatená z toho, že jeho duši už někdo odvedl, že za ním alespoň zavřela okno. Že tím způsobila záhadu, kterou lidé budou řešit nejspíš ještě hodně dlouho, jí jaksi nedošlo.
Byla už skoro půlnoc a on tam venku stál a pořád pozoroval měsíc. Tu noc byl úplněk a ta zářívá koule svítila velmi jasně. Naslouchal vzdálenému vytí vlkodlaků a vnímal i pláč dítěte. Kdesi zaprskala kočka a v tu chvíli začala na hodinách kostela odbíjet půlnoc. S trhnutím se prudce otočil, zadíval se na štěrkovou cestu a svižně vykročil. Široko daleko nebyla jediná noha, alespoň to tak vypadalo. Po chvíli chůze došel ke staré polorozbořené vysoké zdi.
"Perimerto," zamumlal potichu a připravenou hůlkou opsal ve vzduchu jakýsi složitý obrazec. Zeď se začala zdánlivě kymácet, až se v ní objevil úzký otvor a on vkročil, pochechtávajíc se, neboť si právě vzpomněl na zeď do Příčné ulice. Úsměv mu ale stekl stejně rychle, jako se objevil. Pak to uviděl.
"Petře, vstávej! Zvoní ti budík," snaží se mě polohlasem vzbudit můj bratr. Zmatený si uvědomuji až po chvíli, že mi u hlavy vytrvale vyzvání ten odporný přístroj, který by svým příšerným zvukem dokázal vzbudit i mrtvého.
"Ještě pět minut," snadno jsem se rozhodl a budík zamáčkl. Bohužel z pěti minut bylo nechtěná čtvrt hodina. Vyskočil jsem z postele, naběhl do koupelny, oblékl se, provedl ranní pokus o zkulturnění mrtvoly dívající se na mě ze zrcadla, popadl batoh s věcmi do práce a v rychlosti vylétl ze dveří bytu.
Mladá dívka si vztekle hrábla rukou do vlasů a se škodolibým potěšením si prohlédla několik vytržených hnědých nitek. Upustila je na koberec a s představou matčina řevu, až bude luxovat, zaměřila svou pozornost zpět k práci.
Ve stejné době, ale na úplně jiném a pro příběh naprosto nepodstatném místě se vyvalovala věc s krycím jménem I. Držela vysokou skleničku s pestrobarevným paraplíčkem a dlouhým brčkem, které si co chvíli přiložila k ústům, aby usrkla trochu chladného nápoje. Ležela rozvalená na jednom z těch pruhovaných lehátek, nad hlavou velký barevný slunečník. I přes to, že k idylickému prožitku nic nechybělo, se však I nudila. Proto se rozhodla najít si nějaký ten objekt zábavy (samozřejmě aniž by musela vstát).