ŠKM – Úlomek vosku

Královna Magdaléna otevřela svoji drahou truhličku s poklady svého života. Pohlížela na všechny ty předměty uvnitř s úsměvem. Prsty se dotkla úlomku vosku. Zdánlivě jen nepořádek, který se tam zatoulal nějakým nedopatřením, ale ne. Přesně věděla, kolik to pro ni znamenalo… Nikdy nezapomene.

Rozlomila pečeť na dopise. Kousek z ní odpadl na stůl. Rozevřela dopis a zrak jí padl na mírně zkosené, ne úplně úhledné písmo. Se zatajeným dechem a zběsile tlukoucím srdcem začala číst.

Vorswood, říjen 1726

Má drahá,

vím, jak je neopatrné Vám psát. Kdyby se tento dopis dostal do nesprávných rukou… Nechci si tu tragédii ani představovat, ale nemohl jsem jinak! Musel jsem to všechno napsat, poprvé a naposledy.

Miluji Vás. A Bože, díky, že mé city jsou opětovány! Nikdy bych si byl nepomyslel… Že si všimnete zrovna mne, královského strážného, který celé dny tráví jen díváním se na Vás… Že Vy se díváte na něj… Když jsme se prvně dotkli jeden druhého… Jako bych byl v samotném ráji!

Dnes v noci mám hlídku v zahradách. Rád Vás uvidím v jedenáct hodin na naší lavičce…

Joseph

S povzdechem si dopis přitiskla k srdci. Pak udělala to, co pokaždé. Přešla ke krbu a vhodila ho do plamenů, aby na něj nepřišel nikdo nepovolaný. Nedej bože, třeba i její manžel… Neříkala to ráda, ale Maxmilián na ni vůbec neměl čas. A když ho už měl, stejně měla pocit, že v jejich vztahu úplně chybí city. Byl tak strojený… Dával si pozor na každé slovo, na každý pohyb… I když byli sami. Nenáviděla to. Nenáviděla to, že se na ně spoléhalo, že jsou královský pár. Že se k nim vzhlíželo. Že byli hlídáni na každém kroku, běda, aby se zachovali jinak, než bylo určeno… Vědela dobře, že je to ničí oba. Že proto láska, která mezi nimi z počátku jistě byla, zcela vyprchala. Že už zůstala jen povinnost být spolu, být manželem a manželkou. Nic to pro ně ale už neznamená.

Je to hloupé. Jsou mladí a bez lásky. Bez lásky… Sebrala něžně odlomený kousek pečeti ze stolu a opatrně ho uschovala do své šperkovnice, kterou jako malá holčička dostala od maminky. Tady schovává od svých pěti let vše, co pro ni něco znamená – a tohle, ten malý odlomek vosku, pro ni znamená hrozně moc. Znamená únik od jejích všedních dnů, od strojené, neskutečné lásky, kterou musí s Maxmiliánem velice dobře hrát. Noci pro ni znamenají skutečné žití. Znovu potom pociťuje teplo lásky, teplo mužské náruče. Znovu pociťuje motýlky v břiše a srdce jí tluče tak moc rychle!

Jen co se přiblížila smluvená hodina, skryla se do pláště s kapucí a vydala se do zahrad. Našla ho snadno. Postával tam, přímo u jejich lavičky. Vypadal, jako kdyby obhlížel zahrady, jestli tu není třeba nějaký zloděj, ale ona najisto věděla, že jen čeká na ni. Přišla k němu zezadu a škádlivě mu zakryla oči.

„Kdo přišel?“ zašeptala mu něžně do ucha.

Slyšela jeho pousmání, pak jí jemně sňal ruce ze svých očí, otočil se na ni a věnoval jí polibek na rty.

„Přišla jste,“ řekl láskyplně.

„Jak bych mohla nepřijít?“ zeptala se s úsměvem. „Josephe, za vámi bych šla až na konec světa.“

„To snad nemyslíš vážně!“

Oba se s trhnutím ohlédli směrem, odkud zněl rozčilený hlas. Stál tam Augustus, další ze strážných, který si nejen ji, ale hlavně Josepha, pohoršeně měřil pohledem. „S královnou! Jak dlouho už se takhle scházíte?!“

„Auguste, já vás prosím…“ zkusila to. „Neříkejte nikomu, že jste nás zde viděl…“

„Je mi líto, Vaše Výsosti,“ řekl. „Já to prostě musím oznámit. Krále Maxmiliána to položí…“

Když odešel, rozbrečela se Josephovi na rameno. Přesně věděla, co teď bude. Josepha nejen že vyhodí, ale zavřou ho a možná i nechají pověsit… A ona bude hlídaná dvacet čtyři hodin denně jako nějaký zločinec.

„To je v pořádku,“ utišoval ji. „Já Vás nikdy nepřestanu milovat.“

„Já vás také ne, Josephe. Navždy zůstanete v mém srdci…“

Pak přišli. Odtrhli je od sebe, chytili mu ruce pevně za zády a hrubě ho od ní odváděli. Naposledy si, plni lásky, pohlédli do očí. Po tváři jí steklo několik slz.

---

Autorkou ilustrace je Loralei Silwerin, graficky upravila redakce čítárny.
Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.