Tak se už nekoukej

Když díváš se na mě

těma prohnanýma očima,

říkáš, že to není tvá vina,

že to magie přeskočila na mě.

Kdybych byla ještě malá,

možná bych ti na to skočila,

celé noci bych pro tebe blouznila,

z hříchu nemyšlení na tě se kála.

Ale známe se už tolik let,

pro zelený zákal už brzo neuvidím,

hroz bouřkou a hromobitím,

mysli si, že ovládáš celý svět.

Utíkám, i když pouze v duchu,

na lůžku připoutáni,

k sobě odsouzeni,

lapáme po tichu a nohy jsou v suchu.

Pamatuju na svíček zář,

na hlas vonící alkoholem,

na energii všude kolem,

na to, žes byl dobrý lhář.

Že prý super osud přichystáš,

stačí jenom krve malinko,

ty moje malá pusinko,

vidině bohatství neodoláš...

Na druhé straně duhy měl být poklad,

ale našla jsem jen pustinu,

nedávala jsem ti to za vinu,

prostě jen, snad, blbý odhad.

Ale pak jsem v noční můře skončila,

nekonečné, kruté, trapné,

poznámky's měl nejapné,

než i tebe smrtka bacila.

A teď tu jsme - já a ty,

nehnuli jsme se už roky,

budeme věčnými soky,

než budou nitky života přeťaty.

Tak se na mě už nekoukej

těma slepýma očima,

tak to vždycky začíná,

než přijde sen nechutnej...