Pomluva – Oči

Z pera anonymního autora.

-*-

Kráčela chodbou do pavilonu B na hodinu, ale přesto si připadala jako filmová hvězda na červeném koberci. Cítila, jak se na ni upírají desítky, možná stovky očí, jak pozorují každičký její krok, propalují její záda, zátylek i temeno hlavy.

„Hele, Vágnerová!“ zahulákal na ni kdosi. Táňa cítila, jak se jí hrne krev do tváří. Přidala do kroku. Za zády slyšela smích. Netušila, proč se ty dvě krávy rozhodly všude o ní rozkecat zrovna to, že má nějaký románek s jejich zeměpisářem Vágnerem. Byl to mladý fešák, ano, ale proboha – Táňa se zastavila u něj doma proto, že šel s ženou do divadla a potřebovali pohlídat děti, a zodpovědné Táni se přivýdělek prostě hodil!

Když odcházela od Vágnerových, zahlédl ji Ondřej, s tím momentálně chodila Julka, a to byla nevlastní ségra Magdy. Bydlel ve stejné ulici. No, a už to jelo. Druhého dne si o tom šuškala celá třída, o den později celá škola. Prý spolu chodí už půl roku, Táňu kvůli tomu rodiče vyhodili z domova, to je tutovka!

Chtělo se jí plakat, snažila se však udržet si kamennou tvář. Takovou radost jim neudělám, říkala si v duchu statečně, ačkoli by nejraději zalezla někam pod kámen a už nikdy nevylezla.