V zajetí času – 6. kapitola

Zlý sen

Takovou myšlenku raději rychle zažehnal. To potřeboval ze všeho nejmíň. Když dorazil na pokoj, už na to nemyslel.
Šel si dát teplou sprchu, aby se zahřál, a pak si opět zalezl pod deku s notebookem na klíně. K tomu upíjel kolu a všude drobil sušenkami. Spokojeně pročítal komentáře a diskuze a sám také občas něčím přispěl. Především v oblastech, kde se lidé dožadovali po vládě uznání teorie jako pravé. Ne, že by tomu věřil, ale když proto nic neudělá, nic se nestane.

U komentování vydržel, dokud neusnul. V noci se neustále převaloval a ne a ne najít tu správnou polohu. Nakonec se celý zpocený probudil. Peřina ležela odkopaná na zemi a stejně tak notebook. Ležel na zádech a rozespale koukal do stropu. Měl pocit, že strop modrá a hned zase červená. Bral to jako šálení smyslů a nevěnoval tomu další pozornost. Když už byl vzhůru, donutilo ho vstát volání přírody.
Z koupelny vyšel se slepenýma očima a už se chystal znovu skočit pod peřinu. Závěsy na oknech však také svítily chvíli modře a hned nato červeně, a tak mu to nedalo a rozhrnul je.
Pohled ven na zasněžené parkoviště ho probral dokonale jako kýbl ledové vody. Před motelem stálo policejní auto a mělo zapnuté výstražné majáky. James nepochyboval, že tam jsou kvůli němu. Musel je zavolat ten prodavač. Byla jen otázka času, než si pro něj přijdou.

Ještě nikdy v životě nebyl tak rychle oblečený jako teď. Hodil na sebe džíny, mikinu a bundu. Všechno ostatní narval do batohu a notebook kopl pod postel. Vláčet ho s sebou nechtěl. Takhle aspoň doufal, že ho neobjeví. Batoh si hodil na záda a tiše jako myška vyklouzl na chodbu. Ještě tam nikdo nebyl. Co nejopatrněji se vyplížil ven. V hale spatřil dva policisty, kteří se bavili s recepční. Podle toho, že byli jen dva, usoudil, že informaci jen ověřují a nijak nevěří, že by tam skutečně byl.
Vzhledem k tomu, že byli oba zabráni do hovoru s recepční, se pokusil dojít k autu. K jeho smůle vyšli ven dřív, než stačil nasednout.
„Sakra,“ zaklel a schoval se za nejbližší auto. Oba šli jeho směrem. Když prošli okolo, chtěl nasednout. Znovu se mu to nepoštěstilo. Před motelem zastavilo další policejní auto. Teď nemohl ani k autu, ani za budovu, aniž by ho neviděli.

Jeden z druhých dvou policistů zůstal u auta a znemožňoval mu tak možnost útěku. James nevěděl, jestli má riskovat a pokusit se jim ujet, anebo to risknout po svých a zmizet v lese za motelem.
Když zvážil situace na silnicích a své řidičské schopnosti, zvolil raději druhou možnost. Nevěděl, co bude dělat v zimě v lese, ale připadalo mu to lepší než se nechat chytit nebo se zabít v autě.

Pomalu přikrčeně procházel kolem zaparkovaných aut. Snažil se krýt ve stínech a využívat momentů, kdy se policista díval jinam. Podařilo se mu dostat se z parkoviště. Myslel si, že má vyhráno, a chystal se vzít nohy na ramena směrem do lesa. Neudělal však ani jeden krok. Všichni tři policisti právě vyšli z chodby a mířili k autu. James stál přesně na ráně a nešlo si ho nevšimnout. Chvíli stál jako socha a čekal, co bude. Policisté si ho měřili pohledem, ale protože stál ve stínu, neviděli mu pořádně do obličeje. Jeden z nich udělal krok směrem k němu. James měl nutkání vzít nohy na ramena. K prvnímu policistovi se přidali i ostatní a to byla poslední kapka.
James nasadil nejvyšší tempo, jaké mu sníh umožňoval, a běžel do lesa. Všichni tři policisti se okamžitě rozběhli za ním.
„Stůj! Slyšíš!“
Moc dobře si uvědomoval, že na něj volají, ale nehodlal se vzdát.

V momentě, kdy zaběhl do lesa, cítil neskutečné píchání v boku a ač nerad, musel na chvíli zastavit. V lese byla tma a nebylo vidět ani na krok před sebe. Policistům to očividně vadilo, protože se zastavili před hranicí lesa a dál se ani jeden neopovážil. Aspoň na chvíli byl zase v bezpečí.
Od úst mu stoupal obláček páry. Plíce ho od ledového vzduchu pálily a pomalu se mu pod kůži začala vkrádat zima. Nemohl zůstat tam, kde byl. Zcela jistě si přivedou posily a až bude ráno, začnou les prohledávat.

Nechal motel za sebou a vydal se vstříc tmě, která ho úplně pohltila. Bloudil lesem celou noc. Nezastavil se, dokud ho v obličeji nezačaly šimrat první sluneční paprsky. Byl na kost promrzlý. Ruce měl vražené tak hluboko v kapsách, jak jen to šlo. Tváře necítil a o nohou se ani mluvit nedalo. Měl na sobě obyčejné sportovní tenisky. To v žádném případě nebyly boty na zimu a už vůbec ne do sněhu. Nebylo divu, že pomalu přicházel o cit v nohou.
Jenže on se nemohl zastavit. Dál ho hnal strach a paranoia. Tak moc se bál, že ho chytí. Ani na okamžik však nepomyslel na to, že by teorii nezveřejnil.

Slunce už stálo na obzoru a osvětlovalo blyštivé sněhové vločky. Na chvíli se zastavil. Až teď si uvědomil, že celou noc za sebou zanechává jasně viditelnou stopu. Pro policii nebude problém ho vystopovat. Přemýšlel, jak by stopy zamaskoval, ale na to už bylo pozdě. Poklusem se pustil dál. Setrvávání na místě jen zvyšovalo šance na jeho dopadení.
Po několika minutách klusu narazil na normální cestu, která byla ušlapaná. Tam žádné stopy zanechávat nebude. Jenomže podle toho, jak byla udusaná, tam musela chodit spousta lidí.
Po chvilce uvažování se vykašlal na lidi a dál pokračoval po cestě.

Za celou dobrou hodinu nepotkal ani živáčka. Skoro se až zdálo, že cesta je nepoužívaná.
A přesto… v dálce spatřil dva běžkaře. Ti mu strach nenaháněli. Čepici měl naraženou hluboko do čela. Bez problémů kolem nich prošel a oni o něj ani nezavadili pohledem.
Jak je situace vážná, mu došlo ve chvíli, kdy mu nad hlavou proletěl policejní vrtulník. Jako když do něho uhodí blesk, skočil pod nejbližší napadané větve vedle cesty. Vrtulník proletěl. James ho sledoval s otevřenými ústy. Nečekal, že na něj nasadí i vrtulník.
Hodnou chvíli trvalo, než se vydal po cestě dál. To, že nasadili i vrtulník, ho vedlo k zamyšlení, co s ním asi provedou, až ho chytí.
Protože to nehodlal zjišťovat, vylezl z úkrytu a vydal se dál po cestě. Zima mu byla čím dál větší a nohy už necítil pro jistotu vůbec. Ani se neodvažoval sundat boty a podívat se, v jak hrozném stavu jsou.

Cesta nekončila a vedla ho pořád dál a hlouběji do lesa. Občas se zastavil a zaposlouchal se. Chvílemi měl pocit, že slyší nějaké zvuky. Protože nikde nic neviděl, nevěnoval tomu pozornost.
Jenže když už se takhle zastavil po několikáté, začalo mu to být divné. Stál, rozhlížel se kolem sebe a snažil se přijít na to, odkud zvuk přichází. Přišlo mu, že zvuk se pohybuje za ním a také, že se přibližuje. Co mohlo zvuk způsobovat, však netušil.

Odpověď na tuto otázku dostal o necelých pět minut později. Opět zaslechl onen podivný zvuk a otočil se. Srdce se mu rozbušilo a najednou nevnímal zimu. Za ním se po cestě pomalu blížil terénní Jeep. James stál jako přimražený a nemohl se pohnout. Přemýšlel, jestli jsou to třeba také jen nějací běžkaři a jedou domů nebo to je třeba lesník. Ani jedné variantě nic nenasvědčovalo. Už jen proto, že auto mělo přední sklo tmavé a nebylo vidět dovnitř. Pak také proto, že se přibližovalo pomalu.
James se rozhodl neutíkat. Tím by na sebe přilákal nechtěnou pozornost, a pokud to je policie, třeba ho nepozná. Pro jistotu zamířil z cesty do lesa, kde mezi stromy auto neprojede.
Neutíkal, jen trochu zrychlil tempo. Pak se ozvalo cvaknutí a dveře auta se otevřely. Měl pravdu, policie to nebyla. Tohle byli vládní agenti. A pokud po někom jdou vládní agenti, tak to už je hodně závažný problém. Z auta vystoupili tři muži a jedna žena. Všichni měli na sobě komplet černé oblečení a nechyběly ani černé brýle.

Až teď se dal do běhu. Agenti ho pochopitelně okamžitě následovali. James si připadal jako lovná zvěř, kterou když chytí, udělají si z ní trofej.
K jeho štěstí sníh nebyl tak hluboký a jemu se běželo lépe, jenže to samé platilo i pro agenty. Utíkal lesem a sem tam se otočil. Agenti se mu drželi v patách, ale nedoháněli ho. Sníh začal pomalu přibývat, jak se dostával dál a dál do lesa. Několikrát zakopl o větev nebo pařez, který nebyl pod sněhem vidět. V teniskách mu to také nehorázně klouzalo. Doběhl až ke skále, která se o několik metrů zvedala nad okolní les. Jen tak tak se stihl zastavit, aby nespadl dolů ze srázu. Nevěděl, co má dělat, a nenapadlo ho nic lepšího než se pokusit na skálu vyšplhat.
Cítil se úplně vyčerpaně. Jediné, co ho ještě hnalo dál, byli agenti, které měl stále přilepené za patami. V teniskách mu to na skále hodně klouzalo a několikrát málem spadl dolů.

Konečně se z posledních sil vydrápal nahoru. Jenže byl v pasti. Mohl sice dál utíkat kus lesem a někam by třeba doběhl, ale tam už stáli dva agenti. Pomalu se k němu blížili a ve tvářích se jim zračil škodolibý úsměv. Ustupoval dál k okraji skály. Nahoru se už vydrápali i zbylí dva agenti. Teď mu všichni čtyři stáli v jediné cestě za svobodou. Jediné?
Jeden z agentů vytáhl pouta a s opravdu strašidelným úsměvem mu jimi zamával před nosem.
„Hra skončila, hochu. Máš nám co vysvětlovat.“
James mu úsměv oplatil.
„Až někdy jindy.“ Nato se nadechl a skočil ze skály dolů. Následoval asi šestimetrový volný pád. Než se nadál, přistál v kupě sněhu, která zmírnila jeho náraz. Sám nemohl uvěřit tomu, že opravdu skočil. Kdyby dole byl nějaký kámen, zabilo by ho to. Měl však štěstí a nic tam nebylo. Nic ho nebolelo a všechny kosti byly vcelku.
Vítězoslavně pohlédl nad sebe. Všichni čtyři agenti se nakláněli přes okraj a úsměv jim z tváří vyprchal.

James se vykopal z hromady sněhu a s úžasným pocitem vítězství, že jim unikl, klusal dál do lesa. Dlouho mu šťastný pocit nevydržel. Ten ho totiž nezahřál a nohy přešly ze stavu necitlivosti do stavu, kdy ho začaly pořádně bolet. Potřeboval se někam schovat, když už se zbavil agentů. Ti ho hledat nepřestanou.
Byl celý promáčený od toho, jak se až po pás zabořil do sněhu. Už mu bylo jedno, jestli bude mokrý ještě víc a praštil sebou do sněhu. Chvíli nepřítomně civěl před sebe. Nad stromy před ním se linul úzký šedivý pruh. Mohl to být jedině kouř. A kde je kouř, tam je teplo. To ho nakoplo. Trochu si připadal jako Jeníček s Mařenkou, kteří šli za světýlkem.
Zdálo se, že kouř je nedaleko, ale čím déle šel, tím víc se utvrzoval, že zdání klame.

A pak, téměř jako v pohádce, se před ním zjevila malá dřevěná chaloupka. Klasická roubenka, na které lze ještě dnes narazit. Z komína stoupal šedý kouř a za okny se svítilo. Jamesovi to poněkud pozvedlo náladu. Došel ke dveřím a zabouchal.
Otevřít mu přišel muž tak kolem padesátky. Měl černé rozčepýřené vlasy a oči černé jako uhlíky mu jiskřily.
„Co chceš?“ zeptal se ho nedůvěřivě. Dveře visely na řetízku, aby mu tam náhodou nevběhl.
James přemýšlel, co by si vymyslel.
„Zabloudil jsem a potřeboval bych se ohřát a usušit věci.“
Lesník si ho nedůvěřivě prohlížel.
„Prý se tu potulují nebezpečný lidi,“ přimhouřil oči.
James nic neříkal. Lesník si povzdychl.
„Tak pojď.“
Otevřel dveře dokořán. James vděčně vešel a hned ho zaplavil úžasný hřejivý pocit.
V rohu místnosti vesele plápolaly plamínky v krbu a na starodávných kamnech bublalo cosi v hrnci.
Hájenka byla zařízena v klasickém lesnickém stylu. Všechno ze dřeva a žádná moderní technika.
Žádná televize, jen obyčejné starší rádio, které šumělo, ale zprávám bylo přesto rozumět. Na stěnách visely trofeje z lovů a obývacímu pokoji dominovala velká jelení hlava zavěšená nade dveřmi.

„Sundej si ty věci a pověs je ke krbu.“
James vděčně přikývl a začal se soukat z promočených džínů a trička. Boty byly nacucané, že by se daly ždímat a o ponožkách ani nemluvě.
Když si je sundal, pohled na jeho nohy ho vyděsil. Měl je celé scvrklé, jakoby se máchal několik hodin v bazénu, a prsty měl téměř celé modré.
„No páni,“ žasl lesník. „Jak dlouho si bloudil tím lesem?“
„Od včerejšího večera.“
„Hm, na, tohle tě trochu vzpruží.“
Podal mu malou skleničku. James se napil a málem tekutinu vyflusl.
„To je síla, co?“ zasmál se lesník a vesele plácl Jamese do zad.
„Rum?“
„Domácí výroby. Tak na zdraví!“ zasmál se znovu a naklopil do sebe další skleničku.
„Támhle jsem ti dal nějaké suché oblečení a až se převlíkneš, sedej ke stolu.“
James na sebe nasoukal o velikost větší košili a také kalhoty. Vypadal jako strašák do zelí, ale byl v suchu a v teple a to jediné ho zajímalo.

To, co bublalo na kamnech, byla domácí bramborová polévka. Tak dobrou ještě nikdy nejedl. Dokonale ho zahřála a on se začal cítit lépe.
„Tak jo, běž se natáhnout ke krbu, ať trochu rozmrzneš. Chceš ještě?“ znova mu nabídl rum.
„Ne-e, to stačilo, díky.“
„Jak chceš,“ zakroutil lesník hlavou a kopl do sebe další sklenku.

Pak už se oba natáhli ke krbu a pozorovali vesele plápolající plamínky. Přitom poslouchali rádio. Hráli nějaké písně a pak přišly na řadu zprávy. James je nevnímal až do chvíle, kdy zaslechl:
„… Celostátně hledaný. Je na útěku již několikátý den a policie je bezradná. Prosí proto o pomoc všechny, kteří tohoto chlapce viděli, aby se ihned ozvali na linku 912. Chlapec byl naposledy viděn v motelu poblíž Haringtonu ve státě Nebraska.“
Tím zpráva končila.

„To je kousek,“ prohodil lesník a dál civěl do krbu. James nic neříkal. „Ani neřekli, co provedl,“ pokračoval.
„Jsem zaslechl akorát, že je ozbrojený a nebezpečný,“ prohodil ledabyle.
„Tak to abych si sebou bral ostrý.“
James mu věnoval podezíravý pohled.
„Tak, jestli je ozbrojený…“
„Policie přehání.“
Lesník nic neříkal.
„No, půjdu si lehnout,“ zazíval James.
„Támhle vedle máš připravenou postel,“ ukázal lesník, ale neotočil se. Vypadal zcela ponořen do svých myšlenek.
„Dík.“

Místnost to byla vskutku malá. Komoda na všelijaké harampádí nacpaná k prasknutí, malý koberec pod postelí, který se asi nikdy neklepal, protože v něm bylo bahno, listí, větvičky a kdo ví co ještě a nakonec postel.
James zapadl do prachových peřin a cítil se nesmírně klidně. Nohy už jakž takž stačily rozmrznout a oblečení bylo téměř suché. Ráno bude moct vyrazit dál. Ještě se nerozhodl, co bude dělat, ale nějak se tím ani netrápil. Zkrátka řešil vše za pochodu.