Simirajský bojovník – 10. kapitola

Fred

Potom, co si Nata odvedl onen cizinec, zůstal Fred sám. Bál se víc něž kdy jindy, že domů se už nikdy nedostane a že svoje kamarády už taky nikdy neuvidí. Mezi otroky strávil necelý další týden. Den co den stál na pódiu, kde ho okukovaly spousty lidí. Nikdo neměl zájem.
Jednoho večera bylo všem otrokům oznámeno, že se budou stěhovat do jiného města. Důvodem bylo, že si je nikdo nechtěl koupit. Noc ještě zůstali ve městě a ráno za úsvitu vyrazili.

Všichni byli spoutáni k sobě, jak za ruce, tak za nohy. Nemohli udělat pořádný krok, a tak se vyvracela možnost, že by se někdo pokusil utéct.

Šli přes poušť. Nikde nebylo nic, všude jen písek. Nikdo netušil, kam jdou, ani jak je to daleko. A vlastně to ani nikoho nezajímalo. Fred se snažil vymyslet nějaký způsob, jak by mohl utéct. Na nic nemohl přijít. Nohy měl svázané a byl rád, že vůbec jde. Koně měl jen otrokář a další čtyři strážní, ale ani to nepřipadalo v úvahu, byli ozbrojení. Vypadalo to, že není žádná naděje na útěk.

Šli celý den. Na noc došli k malé oáze. Otrokář se strážnými měli stany, ostatní otroci spali venku. Nikdo je nehlídal, nohy jim sice rozvázali, ale stejně byli spoutáni za ruce. K večeři dostali každý kousek tvrdého chleba a trochu vody, to bylo vše. V noci je na poušti zima, a tak se všichni semkli k sobě, aby jim bylo alespoň trochu teplo.

Během noci Freda probudil divný zvuk. Jako kdyby někdo něco řezal. Nic ale neviděl, a tak se zase uložil ke spánku. Než stačil opět usnout, bylo mu jasné, co to slyšel. Jeden z otroků našel kámen a jeho ostrou hranou se snažil přeřezat pouta na rukou, aby mohl utéct. Vypadalo to, že se mu to povedlo. Fred dělal, že spí. Otrok se pomalu zvedl, aby nikoho nevyplašil. Chtěl se dostat ke koním, ale zakopl o provaz, který se válel kousek vedle. Co tam dělal, nikdo nevěděl. Žuchl sebou do písku, až to vydalo tlumený hluk. Bohužel to zřejmě probudilo některého ze strážných a ten vyšel ven.

Stačila mu chvilka, aby mu došlo, co se děje. Doběhl k otrokovi a chytil ho pod krkem. Potom s ním vší silou hodil o zem a neodpustil si ani pár kopanců a nadávek. To probudilo i všechny ostatní v táboře. Ze stanu vyletěl ven otrokář a v ruce třímal bič. I jemu stačila chvilka, aby mu došlo, o co jde.

„Přiveď ho sem!“ procedil mezi zuby otrokář. Strážný otroka popadl a hodil s ním před otrokáře. Nebožák před ním klečel a celý se klepal. Otrokář se se zlostí v obličeji podíval na všechny ostatní. Potom zpátky na otroka, který chtěl uprchnout.
„Tohle nechť je varováním pro všechny ostatní, co pomýšlejí na útěk!“
Potom vzal svůj bič a zmlátil otroka téměř do bezvědomí. Chvíli ho pozoroval, pak si odplivl a odešel zpět do stanu. Bezvládné tělo se sesunulo k zemi. Z ran mu tekla krev a na ni se lepil písek, muselo to být velmi bolestivé. Ostatní otroci jen vyděšeně zírali. Fred měl pocit, že se asi pozvrací. Najednou se mu plán na útěk nezdál jako dobrý nápad.

Zbytek noci už nezamhouřil oči. Možná to bylo i tím, že necelé tři metry od něj ležel muž, který se svíjel v bolestech.

Ráno už bylo vedro. Fred doufal, že to, co se stalo v noci, byl jen špatný sen. Stačil však jediný pohled a věděl, že to sen nebyl. Otrokář byl pořád hodně naštvaný, a tak k jídlu nedostali nic, jen každý doušek vody. Potom vyrazili.

Zbitého otroka tam nechali na pospas jeho osudu. Otrokář nasadil rychlejší tempo než včera, a tak museli pomalu klusat. Jenže to byl v horkém písku, do kterého se člověk pěkně boří, trošku problém. Netrvalo dlouho a našlo se pár otroků, kteří nevydrželi a klesli k zemi. Vpřed je hnali strážní s bičem v ruce.

Na vysoké duně se zastavili. V dáli bylo vidět něco, co hodně připomínalo písečnou bouři.

Opravdu to byla ona. Měli málo času na to, aby před ní utekli. Otrokář se rozhodl všem otrokům rozvázat nohy. Přestože byl naštvaný, nechtěl o své zboží přijít. Za pár minut došla bouře k nim. Všude se vznášel drobný dusivý písek. Koně si lehli a strážní se schovali k nim. Najednou ale propukla panika mezi otroky. Fred netušil proč, ale věděl, že téhle šance by mohl využít. Už od chvíle, co vyrazili, se snažil z pout dostat a teď už byl velmi blízko. Strážní opustili úkryty u koní a šli donutit otroky, aby si lehli a neudusili se. To byla úžasná příležitost.

Fred párkrát otočil zápěstím a ruce uvolnil. Potom se rozběhl tak rychle, jak jen mohl, k nejbližšímu koni. Než se ale kůň postavil, všiml si ho jeden strážný. Okamžitě se otočil a řítil se za ním. Fred už seděl na koni a snažil se ho pobídnout do jakéhokoliv chodu. Kůň se nechtěl moc hýbat, všude byl písek a ani kůň, ani Fred nic moc neviděli. Než se rozpohyboval, byl u něj strážný. Rozmáchl se mečem a zasáhl. Fredovi začala z levé ruky téct krev. Neměl ale čas nějak se tím zabývat, potřeboval okamžitě zmizet. Pobídl ještě jednou koně a ten se konečně dal do cvalu. Netušil, kam jede, ani jestli to přežije. Důležité pro něj bylo, že unikl otrokáři.

Bouří ujížděl už celou věčnost. Šlo to pořád pomaleji. Písek pomalu jako by houstnul a jim se dýchalo čím dál hůř. Nakonec museli zastavit. Schoulil se ke koni a čekal, až bouře přejde. Po nějaké době, která Fredovi připadala jako věčnost, bouře odešla. Na dohled nebylo nic než písek. Nevěděl, kudy má jet, a tak jen pobídl koně. Plahočili se pouští už celý den.

Fred měl obrovskou žízeň a kůň na tom nebyl o nic lépe. Několikrát měl pocit, že vidí studnu, ale nebylo tam nic. Pomalu začínal blouznit. V noci už musel z koně slézt a jen ho vedl vedle sebe. Už ani nezastavoval, věděl, že pokud to udělá, už se nezvedne. Šlo se mu čím dál hůř. Už ani nepřemýšlel, nešlo to. Potom upadl. Byl tak vysílený, že vstát už nedokázal. Pomalu se smířil s tím, že už se neprobudí.