V tichu nás dvou

Povídka o vině, selhání člověka a tichu, které křičí. 
Autor: Rogerina Retta Maylor

V náhlém nutkání zvracet jsem si chvatně přitiskl dlaň na ústa.Když mi jeho máma volala, tušil jsem, že to je vážné. Realita ale bolestně přesáhla má očekávání. Udeřila mě do tváře jako facka. Třebaže se mi z pachu v bytě udělalo špatně od žaludku, nedokázal jsem to vzdát. Utéct. Nikdy bych nebyl schopen porušit slib.
Já mu pomůžu, řekl jsem jí. Neměl jsem jinou možnost.

„Gabrieli?“ hlesl jsem do tmy chodby.

Vypínač na můj stisk nijak nereagoval a já si uvědomil, že mu museli odpojit elektřinu. Nejspíš se to oznámení tlačilo v jeho narvané, nevybrané poštovní schránce, která mě už dole na chodbě tak zarazila.
Neodpověděl mi a já měl špatné tušení. Při své cestě předsíní poslepu jsem zakopl o něco, co pod dotykem mojí boty skleněně zazvonilo. Leknutím jsem se zastavil. Srdce mi bušilo a já nebyl schopen se pohnout, než jsem si uvědomil, že na zemi je jen prázdná láhev od alkoholu. Lidské tělo nezvoní. Přesto… Nejspíš bych se nedivil, kdyby… Ne. Takhle jsem nesměl uvažovat. Musel jsem se chovat racionálně.
V bytě byla tma jako v pytli. Pokud jsem se nechtěl zabít, nebo minimálně zmrzačit, nezbývalo mi, než si posvítit telefonem. I při tlumeném světle byla spoušť kolem mne děsivá. Na zemi se válelo špinavé oblečení, některé dokonce polité nebo pozvracené. Šlapal jsem na měkké nedopalky cigaret.

„Gabi,“ zkusil jsem podruhé, možná napoprvé neslyšel.

Ticho.

Ve strachu, že ho někde najdu ležet v bezvědomí, jsem za minimálního světla z mobilu vtrhl do obýváku. Nebyl mrtvý. Dokonce jsem si pomyslel, že je při vědomí, ale asi to bylo silné slovo. Ani když jsem ho oslovil, už potřetí, nepodíval se na mne.
Možná mě viní, pomyslel jsem si. Možná mi neodpustil, že jsem ho před rokem nechal.

„Je mi to líto,“ řekl jsem tedy a něžně mu, sedícímu a zírajícímu do prázdna, položil dlaň na rameno. „Promiň, že jsem se s tebou rozešel. Že jsem ti řekl, že tě nechci. Nebyla to pravda, dobře? Jen jsem nevěděl, co dělat. Ale pořád tě miluju. Jsem tady. A dokážu ti, že se nic nezměnilo.“
Mlčel, nepodíval se na mne. Polkl, až se mu zavlnil ohryzek na krku. Ale to byla jediná reakce, které jsem se dočkal. Když jsem mu bral z ruky lahev vodky, ani se nebránil. Když jsem mu posvítil do očí, abych viděl, nejspíš pro vlastní sebedestrukci, jak jsou podlité, zavřel je. Ostré světlo mu vadilo. Ale jen pod ním jsem viděl, jak skutečně vypadá. Se svými propadlými tvářemi, bledou barvou, s rukama studenýma a slabýma mi opravdu připadal jako na druhém břehu. Do očí se mi tlačily slzy. Jen stěží jsem je mrkáním dokázal zahnat.

„Vzal sis něco?“ zeptal jsem se, ačkoliv jsem odpověď nečekal. „Na drogách nejsi, že ne?“

Vždycky byl kuřák. Mohl jsem jen doufat, že nesklouzl i do tvrdých drog. Byl každopádně vláčný jako těsto v míse. Ačkoliv používal nohy, když jsem ho zvedal, vedl do jeho ložnice a při hledání čistého oblečení sliboval, že se o něj postarám, šel se mnou jako tělo bez duše. Beze slova. Nebo pokusu o něj. Už jsem chápal, proč mi Petra v telefonu říkala, že její syn je ztracený ve svém světě a nepoznává ji.

Může člověk zapomenout mluvit? Žít? Stává se to člověku, který je rok jen sám se sebou? Pokud ano, jak tě, proboha, dostanu zpět?

Jak se ukázalo, najít u Gabriela něco čistého byl problém. Byt i nábytek v něm se topil v zažrané špíně a co nebylo polité nebo jinak znečištěné, do toho se pustili škůdci. Svědomí mi nedovolilo obléct ho do látky prožrané moly. Přišel jsem se o něj postarat. Slíbil jsem to. Musel jsem.
Opatrně, abych mu neumazal už tak mastné a bůhví čím slepené vlasy, jsem mu svlékl triko. Bylo mokré, lepilo, ale já radši nechtěl vědět od čeho. Hodil jsem jej na zem a svlékl si své vlastní tričko, abych do něho svého expřítele oblékl. Musel jsem mu ruce prostrkávat rukávy jako batoleti.

„Víš, mohl jsi mi zavolat. Mluvit se mnou,“ řekl jsem. „Už tehdy jsem prohlásil, že tady budu pro tebe, když budeš potřebovat… Rád bych věděl, co se stalo. Řekni mi to, zlato. Prostě řekni… něco.“

Ale on neřekl nic. Nic, když jsem ho oblékl, když jsem ho objal a přitisknul ke své nahé hrudi. Když jsem ho hladil po zádech, po ztvrdlých vlasech. Neodstrčil mě, ale ani se nepřivinul.

„Pořád jsi to ty, já to vím,“ hlesl jsem a slzy, které jsem se tak snažil zadržet, mi už stékaly po tvářích. „Já to vím…“

Jak dlouho jsme tam stáli? To jsem nedokázal určit. Snad jsem nad tím ani nepřemýšlel. Byly to minuty nebo hodiny? Nezáleželo na tom. Důležité bylo, že když jsem ho vzal za ruku a šel ke dveřím, nechal se vést.
Vyšel jsem s ním do horkého letního dne, do slunce tak ostrého v porovnání s temnotou uvnitř. Zastavil se a já na okamžik čekal, že se mi možná vytrhne a uteče, ale on jen sklopil zrak k zemi, aby ho světlo nedráždilo.
Prohlédl jsem si ho od hlavy až k patě a uvědomil si, že se třesu. V kontrastu s čistým tričkem teď vypadal ještě zuboženěji. Zděšeně jsem si uvědomil, že je pomočený a že moč i cítím. To byl ten pach, který můj mozek odmítal v bytě identifikovat.

„Gabi…“ vydechl jsem, čehokoliv jiného neschopný. 

Nepodíval se na mě, ostatně to neudělal ani nahoře; pokud už koukal mým směrem, pak to bylo někam skrz mne.
Vedl jsem ho k autu, zdrcený výčitkami.

Co všechno by se nestalo, kdybych na něj dával pozor, kdybych ten vztah nevzdal, když se pro něj alkohol stal posedlostí? Když jsem myslel, že snažit se mu pomoct nemá cenu, že mám svých starostí dost a že tuhle můžu přenechat jinému. Když jsem ho tolik zklamal.
Musel jsem mu zapnout pás. Zatímco jsem řídil, sledoval jsem ho snad víc než cestu před sebou. Nebylo to nejbezpečnější, ale díky tomu jsem zaznamenal, že se díval ven. Sledoval ubíhající domy a krajinu.
Pořád jsem tam bydlel. V bytě, který jsme sdíleli. Kromě vystěhování jeho věcí jsem nic neměnil. Doufal jsem, že v něm to místo možná vyvolá vzpomínky. Třeba nebudou všechny šťastné. Ale vzpomínky to budou.

Když jsem ale o nějakou dobu později odemykal dveře a dovedl ho do chodby, abych za ním zavřel, ani se nerozhlédl kolem sebe. Pozoroval špičky svých bot, jako by to byla jediná věc na světě. Nic jiného, zdálo se, nevnímal.
Svlékl jsem ho a vzpomínal, jak jsem podobné úkony dělal kdysi. Bývalo to jiné, a přece pořád z lásky.
Až tě svléknu donaha, budeš pořád stejný? Pomyslel jsem si. Nebo jsi zubožená lidská bytost od hlavy až k patě? Co jsem ti to způsobil?

„Řekni, že mi nikdy neodpustíš,“ povzdechl jsem si, když jsem se díval na jeho kostnaté, vyhublé tělo, špinavé a nehezké. „Pochopím to.“

Ale on dál mlčel. Vedl jsem ho do koupelny, dovedl k vaně a on si do ní k mému údivu vlezl, ale sedl si a stáhl kolena pod bradu, k jakékoliv další aktivitě nečinný. Vzal jsem tedy sprchu a zapnul vodu. Zkontroloval, zda nepálí. A holou rukou z něj začal drhnout špínu. Když jsem spláchl nejhorší, koupal jsem jej mýdlem.
Když jsem vypnul vodu, rozechvěl se. Drkotal zuby. Spláchl jsem jej teplou vodou, tak horkou, jak jsem si troufl. Když jsem mu myl vlasy, musel jsem mu zaklonit hlavu. Bál jsem se, že kdyby mu voda tekla do obličeje, nezavřel by oči ani nezadržel dech. Že bych ho možná utopil. Tak netečný a prázdný mi připadal.

Vlasy byly tuhé, zauzlované.

„Budu je muset ostříhat,” poznamenal jsem.

Přitom jsem pečlivě zkoumal jeho výraz. Vždycky měl delší vlasy. Chtěl je mít jako já, dlouhé k ramenům. Vždycky to říkal, když se s nimi mazlil v posteli nebo u sledování televize. Nedovolil jsem mu koupit mi gumičku, ale i tak je pořád pročesával prsty. Říkával, že až bude mít vlasy jako já, bude je svazovat denně. Že to naučí i mne. A já se mu smál. Teď moje skoro přerostl.

„Necháme je narůst znovu,” slíbil jsem mu a pomáhal mu z vany. „A až narostou, slibuju, že mi můžeš koupit gumičku.”

Přál jsem si, aby se usmál. Abych věděl, že si na to vzpomněl stejně jako já. Ale jeho rty se ani nepohnuly, jeho oči se na mne nepodívaly. Nechal se osušit, obléct do čistého oblečení, posadit na židli a oholit strojkem hlavu. A přitom jako by se mnou v jedné místnosti vůbec nebyl.
Umytý, ostříhaný a čistě oblečený vypadal mnohem víc jako člověk. I přes ty podlité oči a propadlé tváře. Přiměl jsem ho podívat se do zrcadla, ale neměl jsem pocit, že viděl.
Je ve vlastním světě, Emane. Nepoznal mě. A v mém stavu… nemám na to, abych mu dokázala pomoct. Až se malá narodí… Možná už ani neumím být máma. Jak bych se o něj teď dokázala starat? Musíš to být ty. K tobě měl blíž než kdy ke mně.
Nemohl jsem odmítnout. Jak bych mohl zapomenout na člověka, který mě naučil milovat? I přesto, jak byl divoký a rozlítaný, přece vydržel hodiny sedět jen u televize nebo kytary, později u mne, a ukázal mi, co znamená láska.
Pomoct mu nebyla možnost volby, nýbrž povinnost.
Nechal jsem ho spát ve své posteli. Nespal. Třásl se v zimnici, drkotal zuby, zatínal pěsti a já mu podával čaj lžičkou jako dítěti.
Mohl onemocnět? Nedivil bych se. V jednu chvíli jsem si vzpomněl na případ, kdy vykoupali bezdomovce, několik let nemytého, a on zemřel, protože už ho nános špíny nemohl chránit. Bez ní jej nakonec zabila první bakterie, která se k němu dostala. Tak to alespoň psali v tom článku na internetu. Ani jsem netušil, jestli je něco takového možné, nebo to byl hloupý vtip, novinářská kachna. Přesto jsem najednou dostal strach.
Ale Gabriel přece nebyl v tomhle stavu roky. Jen jeden a šlo to postupně. Pil hodně, ale dle slov jeho matky tohle trvá jen měsíce. Ne tak dlouho, aby ho má péče zabila.
Ať jsem se ale bál sebevíc, noc přežil. Sám se sice čaje nenapil, ale bral si ho ode mne. Možná to půjde, možná to opravdu zvládneme.
Snažil jsem se do něj dostat snídani, ale snědl jen pár soust míchaných vajec. S mojí pomocí, s tím, že jsem mu strkal vidličku do úst. Ale pak odvrátil hlavu a já věděl, že víc do něj nedostanu.

„Vzpomínáš, jak jsi mě učil společně snídat?” zeptal jsem se ho a kousl si do své topinky. „Říkal jsi, že cesta ke spokojenému manželství vede přes společné snídaně. A já tvrdil, že nikdy nemůžeme být manželé, protože to v Česku není možné. Pamatuješ, cos mi na to odpověděl?”

Nereagoval, díval se někam za mne svýma skelnýma očima. Vzal jsem jej za ruku, propletl si s ním prsty, ale on mě nestiskl. Jako bych držel umírajícího.

„Říkals…” hlesl jsem něžně, „že nepotřebuješ svolení úřadů, abys mi nasadil zlatý prstýnek.”

Pak jej najednou odněkud vytáhl a já si ho nechal navléct. Pořád jsem důkaz jeho lásky měl. V krabičce v mém nočním stolku, odložený, ale nezapomenutý.

„Nikdy jsem ti nedal tvůj.”

Ztuhl. Nepatrně, ale přece jen. Usmál jsem se, když jsem myslel, že v něm ta vzpomínka něco vyvolala.

„Třeba bychom jednou mohli…” začal jsem, ale slova se mi v ústech ztratila, když jsem to uslyšel.

Kapky pomalu pleskající o podlahu. Shlédl jsem dolů mezi jeho nohy, do mokrého klína. Udělalo se mi nevolno. Ne z toho, co udělal. Ale z uvědomění, které mě udeřilo jako rána do břicha, ostrá a omračující.
On mě vůbec neposlouchal.
Díval se teď pod své nohy, skoro jako by byl v šoku, co se právě přihodilo.

To je něco, viď? pomyslel jsem si, ale nahlas nic neřekl. Snažil jsem se ho zas a znovu slovy přimět komunikovat. Pokud dolehla až k němu, proč mu něco vyčítat? Proč mu vyčítat, že se chová hůř než malé dítě, když za to, jak na tom je, možná můžu já? Namísto výčitek jsem se dal do úklidu.

„Svlékneš se?“ zeptal jsem se.

Sevřel a uvolnil prsty na ruce, ale to bylo všechno. Pořád se slepě díval na zem, jako by silou mysli dokázal ten nepořádek uklidit.

„To nevadí,“ ujistil jsem ho, kdyby se svým selháním snad trápil. „Uklidím to. Jen jsem doufal… Svlékneš si ty kalhoty, nebo ne?“

Bez reakce. Nejspíš jsem si na to měl začít zvykat. Natáhnul jsem ruku k jeho rozkroku, abych mu rozepl poklopec. Zdálo se mi to, nebo se trochu napjal?

„Promiň, musím,“ zašeptal jsem a rozepnul knoflík. Vstal jsem, pomohl vstát jemu a svlékl kalhoty bez otálení, abych ho stresoval co nejméně. Bylo možné, aby mu nevadilo, že ho koupu, ale můj dotek v tříslech už ano? Připadal si pak z nějakého důvodu zranitelný?

Chvatně jsem vstal, ale ne natolik, abych ho tím pohybem dokázal vyděsit, a šel mu pro čisté oblečení. Přitom jsem se neubránil myšlence, jestli ho mám dostatek…
Bylo mi nepříjemné nechat ho zírat do zdi, zatímco jsem uklízel a vařil. Ale možná to byla jen výmluva, abych ho posadil k televizi. Připadal jsem si opravdu trochu jako táta malého chlapce, když jsem mu pouštěl pohádku, ale věděl jsem, že měl vždycky pohádky moc rád. Naučil mě na ně. Nemusel jsem dlouho přemýšlet, kterou má, nebo alespoň měl, nejradši. Tu vášeň jsem s ním sdílel.
Když jsem pak za melodie pohádkových písní pobíhal v pracovním nasazení po kuchyni, dovolil jsem si ho párkrát nenápadně zkontrolovat.
Nevnímá mě, připomínal jsem si. Nemusím se snažit o tajnosti. Ale pokud si to myslím, proč se snažím vidět opak?
V jednu chvíli, při sladkých tónech At The Beginning jsem si fascinovaně všiml, jak mu po tváři teče slza. Zalapal jsem po dechu. Jestli jsem si něco přál, pak aby se rozvzpomněl jako princezna Anastasia, ale co když to byl jen klam? Krůpěj potu, od kterého se mu lesklo čelo?
Otřel jsem mu jej, když jsem přinesl horký čaj, a zjistil, že byl na dotek ledový a třásl se jako v největší zimě. Přinesl jsem mu deku, zabalil jej do ní a ztrápeně ho pohladil po zádech.
Viděl jsem, jak trpí. Měl absťák, a já to věděl, i když jsem si jím osobně nikdy neprošel a nikdy dřív jsem Gabriela v takovém stavu neviděl. Seděl jsem vedle něj, sledoval pohádku a v duchu si zoufal.
Co mám dělat? ptal jsem se sám sebe. Když jí zavolám, jen dám najevo, jak jsem zklamal. Že mu sám nepomůžu. A když zavolám záchranku… Co s ním v nemocnici udělají? Připoutají ho k posteli, aby nevypil dezinfekci na ruce?
Byl jsem bezradný, vzal si na pomoc internet, ale četl jen o odvykačkách, lécích na uklidnění, hospitalizaci v nemocnici. Nechtěl jsem to pro něj. Nechtěl jsem, aby ho někam zavřeli. Byla to z části moje vina musel jsem ho vytáhnout ze dna. Musíš to být ty, říkala, a já si to uvědomoval taky. Jestli ho někdo přivede zpátky, měl bych to být já.

Co když na to nemám? Co když svou láskou, tak nečekaně silnou, jen všechno zhorším?

Zdálo se mi o něm. V těch snech byl Gabriel jako dřív, pozitivní, bláznivý mladík, který mě vždycky dokázal rozesmát. A pokaždé věděl, co říct. Kéž by si vzpomněl na své Já před pár lety. Nebo kdybych mu byl aspoň podobnější, tomu krásnému chlapci z mých vzpomínek. Pověděl bych správnou věc a všechno napravil.
Mé oči, unavené a plné slz, se upřely na kytaru, stojící u počítačového stolu. V záři vycházejícího slunce, která pronikala okenní tabulkou do místnosti, se lakované dřevo lesklo. Možná proto upoutala moji pozornost.
Gabriel mě na ni učil hrát. Nemohl jsem zapomenout, jak se rozčiloval, že si nepamatuji akordy a nejsem schopný držet rytmus. Od těch časů se bohužel příliš nezměnilo. Na hraní jsem byl pořád stejné dřevo. Možná by ale právě tohle mohlo zabrat.
Je-li v něm pořád někde duch umělce, jež jsem tak zbožňoval, mohl by ho snad můj antitalent nechat chladným?

Co když ano? prolétlo mi hlavou. Co když si jen toužebně přeji, aby nebyl ztracený? Třeba v něm opravdu není nic z toho, kým byl dřív. Můžu to nezkusit? Ne… S jistotou jsem věděl, že tu možnost už nemám. Nemohl jsem utéct od chvíle, kdy jsem zvedl ten telefon, kdy jsem si od Petry vzal klíč a odemkl jím Gábiho byt. Dostal jsem se do bodu, odkud nebylo návratu, a vzdát to by znamenalo zklamat. Sebe, jeho mámu i Gabriela. Opravdu jsem věřil, že na mne ve své podstatě spoléhá. Jestli jsem pro někoho bojoval, pak pro něj. A pro toho, kým byl.
Povzdechl jsem si, odhodlaně vstal a došel si pro hudební nástroj, který jsem nesnášel, neuměl na něj hrát a jediný důvod, proč jsem ho tu pořád měl, byly vzpomínky, které jsem si chtěl uchovat.
Zkusmo jsem přejel prsty po strunách. Rozezněly se možná až příliš nahlas. I tak jsem se vrátil zpátky na gauč s kytarou v ruce a začal vybrnkávat. Ani jsem netušil, zda mám kytaru naladěnou. Tohle vždycky dělal Gabi.
Ten se za chvíli objevil mezi dveřmi a já potlačil úsměv. Vypadal jako náměsíčník, se svojí tváří bez výrazu, ale přišel. Neodvážil jsem se na něj promluvit. Namísto toho jsem předstíral, že ho nevidím, a jako náhodou zahrál příšernou verzi písničky, na kterou mě poprvé dokázal vytáhnout na parket na svatbě své mámy.
Zatímco jsem zpíval, což snad znělo líp než mé hraní, koutkem oka jsem zahlédl pohyb. Nejdřív jsem si pomyslel, že si jen náhodně hraje s prsty. Dělal to ostatně už včera u televize. Ale když jsem se na jeho ruce zaměřil, vyděsilo mě, že jsem ty pohyby začal poznávat. Byly to akordy! Stavěl prsty do pozic, které mi nikdy nešly!
Nemohl jsem si odpustit, abych ho nekopíroval. Potřeboval jsem zjistit, jestli jsou mé domněnky správné, ačkoliv dávaly jen pramálo smysl. Ale když jsem hrál podle něj, tóny opravdu zněly lépe.
Měl jsem z toho takovou radost, že jsem se do hraní s ním úplně ponořil. Od písní Eda Sheerana, kterého Petra milovala k zbláznění, jsem se dostal až k Imagine Dragons.
Když mě prsty už tak bolely, že jsem musel nástroj odložit, měl jsem hlad, slzy v očích a močový měchýř na prasknutí. Nejspíš jsem si taky vyzpíval hlasivky. Co na tom záleželo!

Jakmile jsem dohrál, Gabriel se svým duchařským způsobem vypařil zpátky do ložnice, ale to mi nemohlo zkazit náladu.
Byl jsem si jistý, že mě dneska nerozhodí nic, protože jsem ho právě přiměl hrát na kytaru. Což bylo mnohem víc, než v co jsem si dovolil doufat.
Musel si myslet, že spím, nebo byl ve fázi, kdy ho to nezajímalo. Já ale nespal, jak bych mohl? Měl jsem ho plnou hlavu, plnou starostí o něj. Když jsem ho slyšel, jeho nesrozumitelné mumlání, jeho kroky po bytě, kde si nerozsvítil, otevírání skříněk, které už nezavřel, nevěděl jsem, zda plakat nebo se smát. Věděl jsem, co hledal, a ačkoliv mě jeho energie, vynaložená za takovým účelem, děsila, byl jsem rád, že je něčeho samostatného vůbec schopen.
Dokáže projít byt, otevírat skříně. A ví, co hledá, uvědomil jsem si.

Po tom, co jsme si prožili dnes při hraní, by mě to asi nemělo překvapovat. Proč mě tak udivuje, že něco sám dělá? Za těch pár dní přirozeně došel k pokroku, i když zdánlivě minimálnímu. To že samovolně dojde z jedné místnosti do druhé, a že si před spaním dokonce zašel na záchod – což mě včera úplně odrovnalo – je u něj přece úžasný úspěch!
Dovedl by si otevřít lahev, kdyby nějakou našel? Uklidňoval mě fakt, že alkoholu se na míle vyhýbám. Vánoční cukroví od rozchodu nepeču, nehrozil tedy ani rum nebo vaječný likér.
Přemýšlel jsem, jestli opravdu nevnímá, že tu jsem a co pro něj dělám, nebo možná z nějakého důvodu vnímat nechce. A proč nemluví? Proč nemluví, když teď tam žblebtá něco, čemu nerozumím? Proč mi nic nepoví? Mohl by křičet, plakat, omlouvat se, nezlobil bych se za nic. Ale jeho ticho mě přivádělo k šílenství, ke skoro takovému stavu, jaký jsem viděl u něj.

Nejspíš mě nenávidí, došlo mi.

Dávalo by to smysl. Rozešel jsem se s ním. A ano, tehdy jsem věřil, že na to mám plné právo. Že nemusím v šestadvaceti zahodit svůj život, protože můj o dva roky mladší partner má sklon k alkoholismu. Nemohl jsem za to, že se vykašlal na vejšku. Že se na poznámky ani nepodíval a pak nezvládl zkoušky.
Možná jsem se s ním neměl pohádat, když přišel domů a oznámil mi bez byť jen náznaku zainteresování, že to kompletně projel. Neměl jsem mu asi vyčíst, že je nezodpovědný idiot, který to jednou bude mít v životě strašně těžké. Ale zaprvé, myslel jsem to jenom dobře. A zadruhé, prostě mi ujely nervy.
Nemohl jsem vědět, že když práskne dveřmi, vyrazí do hospody, a že mi pak jeho kamarád, co podnik vede, bude v pět ráno volat, že musí domů a nemůže ze svého podniku polospícího ožralého Gabriela dostat.
Rovněž jsem nemohl tušit, že od té doby sáhne po lahvi pokaždé, když něco nepůjde podle jeho plánu.
Prostě jsem věřil, že i po několik let trvajícím vztahu mám pořád ještě právo nechat starost o něj na někom jiném a jít si aspoň trochu svojí cestou.
Jestli jsem se před chvílí nemohl rozhodnout, zda brečet, teď nebylo rozhodování potřeba. Otíral jsem si slzavé oči do dlaní, ale nebylo to nic platné. A přijít jsem za ním také nemohl.
Musím ho nechat, přemlouval jsem se. Ať se sám vrátí do postele. Nechce, abych ho viděl aspoň trochu duchapřítomného? Pak nemám jinou možnost, než mu to dovolit.
Dělal jsem, že tvrdě spím, když se při svém hledání dostal až do obývacího pokoje, kde jsem okupoval gauč. A někdy mezitím, kdy místnost zklamaně opustil, a než nám letní slunce začalo pražit do oken, jsem doopravdy dokázal zabrat.

Probudil jsem se dřív než on, čemuž se po jeho nočním dobrodružství nedalo divit.
Mé první kroky mířily do kuchyně, abych napravil spoušť, kterou tam můj partner – protože jsem ho tak přirozeně začal znovu vnímat – zanechal.
Bylo tam boží dopuštění. Všechny skříňky pootvírané, rozsypaná strouhanka, střepy a rozlitý med. Očividně se soustředil jen na to, aby něco našel, a bylo mu jedno, co za ním padá k zemi. Jak jinak. Uvědomil jsem si, že tohle zní jako Gabriel, kterého jsem znal. Vždycky hurikán.
Při úklidu jsem se usmíval. Ne snad, že bych měl tak dobrou náladu, ale proto, že jsem si vzpomněl na naše první jídlo, když jsme se sem nastěhovali. Tehdy, před šesti lety. Bylo mu teprve devatenáct.  Nejspíš proto mi přišel roztomilý, i když stál přímo u otevřené lednice, kde si mazal máslo a marmeládu na bagetu. Upatlal úplně všechno a měl marmeládu i na špičce nosu. A já se dokázal jenom smát.

Snídaně… Než vypadala kuchyně alespoň trochu jako před nočním náletem, kručelo mi v břiše. Necítil jsem ale, že bych měl dostatek energie na přípravu snídaně, i kdybych neměl vařit nic teplého. Proto jsem nakonec sáhl po telefonu a jídlo jednoduše objednal. Vsadil jsem na míchaná vejce a tousty z rychlého občerstvení. Sice jsem sám vařil vejce včera, ale zrovna tohle jsem mohl jíst každý den. A Gabriel taky, nebo tomu tak alespoň dřív bylo. Pokud tam pořád je, a já potřeboval věřit, že ano, pak se tohle nezměnilo.
Dožvýkával poslední sousto vajec, a já ho v klidu nechal. Až když jsem si byl jistý, že by mu v případném překvapení nebo šoku nemělo co zaskočit, promluvil jsem. Pomalu, ale bez váhání. Spíš jsem se snažil, aby pochopil, každé slovo.

„Víš, čeho jsem si všiml, když přivezli jídlo?“ zeptal jsem se.

Nečekal jsem, že by mi odpověděl. Nepřekvapilo mě tedy, že ani nemrkl, natož aby se na mě podíval.

„Včera jsem měl v peněžence patnáct stovek. Dneska tam byl jenom litr.“ Pozorně jsem si ho prohlížel, hledal nějakou reakci, ale jak jsem čekal, žádná nepřišla. „Znáš mě. Tohle je jedna z věcí, na které si dávám pozor. Vždycky mám přehled.“

„Kolikrát se tam ještě podíváš?“ zeptal se mě, když jsem už potřetí za půl hodiny kontroloval obsah své peněženky, aniž bych něco zaplatil. „Nemyslíš, že by sis všiml, kdyby se ti někdo hrabal v ledvince?“

„Počítám,“ odsekl jsem. „Proč radši nejdeš na horskou dráhu?“

„Protože jsem říkal, že tam chci jít s tebou. A ty očividně pořád dokola počítáš, protože se nudíš, takže nemůžeš mít výmluvu, proč nejít.“

„Bojím se,“ zavrtěl jsem odmítavě hlavou a snažil se vyprostit svoji ruku z jeho sevření, protože mě nekompromisně táhl k atrakci.

„Nejsme v hororovém filmu, zlato. Nespadneme, ani neshoříme.“

„Jak k tý věci můžeš mít tak neochvějnou důvěru? Vždyť to lidi postaví přes noc. Jak moc kvalitní ty koleje asi můžou být?“

„Drž kušnu,“ zasmál se a namísto poskytnutí mi prostoru k debatě, mě políbil.

Nespokojeně jsem mu zamručel do rtů, ale on si moji reakci vyložil po svém. Když jsem po polibku otevřel oči, došlo mi, že jsem se stal obětí nemilosrdné zrady. Stáli jsme ve frontě u pokladny!

„Gabrieli,“ zkusil jsem ještě jednou odporovat.

„Když budeš zvracet, podržím ti vlasy. Ty se musíš jen naklonit přes okraj.“

„Naklonit,“ odfrkl jsem si. „Tos uhod!“

Smál se, zaplatil za dvě osoby a vtiskl mi do dlaně plastový žeton. Se srdcem v krku jsem se nechal mým nadšeným přítelem dostrkat až do vozíku, naštěstí po dvou místech vedle sebe. Aspoň ho budu moci držet za ruku, možná i objímat, až budu vřeštět strachy.
Když přes nás obsluha spustila kovovou zábranu, asi proti pádu, zalomcoval jsem s ní. Šlo to až příliš snadno, nebezpečně nahlas v pantech zarachotila.

S pobaveným úsměvem mi přikryl hřbet ruky svojí teplou, hebkou dlaní.

„Zkus to aspoň na chvíli.“

„Co? Během jízdy přece nevylezu…“

„Nemít nad vším takovou kontrolu.“

 Snad kvůli těm penězům jsem si vzpomněl na teplý pouťový den před třemi lety. Tehdy bylo ještě všechno v pořádku. Nikdy by mě neokradl. Naopak, obětoval by pro mne poslední korunu, jen aby posunul moje hranice. Aby mě naučil trochu žít, jak často a rád říkal. A teď? Ukradl mi peníze, aby… Aby co? Opravdu by trefil do obchodu? Dokázal si vybrat zboží, zaplatit u pokladny správnou částku a vzít si peníze nazpět?
Pevně jsem zamrkal, abych nebrečel.

„Vím, proč jsi ty peníze vzal,“ řekl jsem. „A vím, žes to byl ty.“

Vzal jsem ho za bradu a přinutil ho podívat se mi do očí. Ty jeho byly prázdné, nekladl mi žádný odpor, nic neřekl. Nutil mě myslet si, že se mi všechno, co jsem v noci slyšel, jen zdálo, ale nebyl to sen. V kuchyni jsem si musel pěkně máknout, než se vzbudil.

„Gabrieli,“ řekl jsem pevně. „Možná mě slyšíš, možná ne. Ale stejně ti to řeknu… Ne, odpřisáhnu ti… Dokud jsi tady, alkoholu se nenapiješ. A já tě nenechám, abys odešel. Neztratím tě, slyšíš? Budu tady. Dostanu tě z toho. Nevzdám se. Tentokrát ne. Ale přes tohle vlak nepojede. Ty se už alkoholu nedotkneš.“

Pustil jsem ho, s povzdechem, a s omluvou na rtech vstal a odešel do koupelny, abych před zrcadlem nabral poslední zbytky sil.
Nebyl bych schopný říct, jak dlouho jsem tam stál, zíral na sebe do zrcadla a přemýšlel o tom, zda jsem i já pořád ten stejný kluk.

Naučil jsem se za život vůbec něco? Jsem silnější? Nebo jen slaboch, který místo podpory dokáže jen vyhrožovat a zlobit se? Dosáhl jsem vůbec něčeho, když jsem se do něj teď tak pustil? Někde za tím prázdným, skelným pohledem, v jeho nitru, byla duše. Nezdrtil jsem ji teď? Nezklamal? Zasloužil si vůbec, abych na něj byl zlý? V jeho stavu… Co když jsem všechno ještě víc zničil? Co když…
Zvonivá rána z kuchyně způsobila, že se mi hrůzou rozšířily zorničky a já se od zrcadla odvrátil ke dveřím, které jsem chvatně otevřel a vyběhl z nich.
Na prahu do kuchyně jsem se zarazil v okamžiku otupujícího šoku.
Stál tam, s pohledem možná víc uvědomělým, než jsem si kdy pamatoval, a držel se za krvácející zápěstí. U nohou mu ležel nůž, který po svém zoufalém aktu nejspíš upustil.

„Co to děláš…“ vydechl jsem hloupě, jako bych to nevěděl . „Proč…“

Udělal jsem několik kroků k němu a on ucouvl jako poplašené zvíře.

„Copak ses zbláznil?!“ Teď už jsem křičel.

Mé předsevzetí, že odteď budu klidný, předsevzetí, které jsem si v koupelně tajně uložil, vzalo za své.

„Já… Já si tady lámu hlavu, jak ti pomoct… A ty… Zatímco já hledám způsoby, ty je jenom sabotuješ! Snažím se tě naučit znovu žít, a ty mezitím chceš umřít! Tohle nemůžeš dělat! Nezasloužím si to, nezasloužím si tě ztratit, když jsem tě zase našel!“

Co říct? ptal jsem se sám sebe a nemohl najít odpověď. Marně jsem se snažil přijít na něco rozumného, můj mozek vypovídal službu a já křičel, co mi přišlo na jazyk.

„Nesnáším to, víš!? To, že tě nedokážu nechat jít! To, jak jsem slabej! Ty nepotřebuješ mě, já potřebuju tebe! Nenávidím, že tě pořád miluju, Gabrieli! Že tolik chci, tolik toužím… Vím, že mě vnímáš! Viděl jsem to, když jsme spolu hráli! Ano, spolu! Myslel sis, že jsem si nevšiml?! Že jsem ty akordy nehrál podle tvého vedení? Ale já tě viděl! Viděl jsem tvé ruce! Viděl jsem, jak mi napovídáš, a je jedno, jestli nevědomky! Hráli jsme spolu, učil jsi mě jako dřív a já vím… Já doufám… Do prdele!“

Klesl jsem na kolena, vzlykal, sotva popadal dech.

„Tak něco řekni, kurva…“ šeptal jsem, hlas mi selhal a já nedokázal mluvit nahlas, natož dál křičet. „Pověz cokoliv… Ať vím, že se mi to nezdálo… Že tam pořád jsi… Prosím, lásko, já tě žádám…“

Hlas se mi zlomil a já se zavřenýma očima a tváří v dlaních ztratil pojem o realitě. Neviděl jsem a neslyšel. Mohl by přede mnou odpadnout, vykrvácet a já bych to možná ani nezaznamenal.
A pak jsem ucítil jeho neohrabaný dotyk na mých vlasech. Hladil mě, jako by se dítě učilo prvně pohladit psa. Jako by už nevěděl, jak se takový pohyb dělal, a snažil se rozvzpomenout. Ucítil jsem, spíš než uslyšel, jak těsně vedle mě klesl na zem a jak mě přitáhl k sobě. Slabě, z posledních sil.
Nedokázal jsem otevřít oči, bál jsem se, že to není skutečné, ale objal jsem ho, abych tomu okamžiku uvěřil.  Slyšel jsem plakat jeho, a pak i sebe. A pochopil, co jsem měl vědět od začátku. Že dokud jsme tady, dokud ty držíš mě a já tebe, beze slov…

V tichu nás dvou jsme to pořád ty a já.