„Chtěl bych se podívat do vesmíru,“ oznámil Jirka.
„Už je to tady zase,“ pomyslela si maminka, která právě umývala nádobí po večeři. Zastavila vodu a oklepala ruce od jarové vody do dřezu. Otočila se, a před sebou spatřila svého osmiletého syna v modrém pyžamu s potisky pestrobarevných planet…
Célene stála před zamčenou bránou, a dívala se skrze ní na dům, ve kterém se pořádala oslava. Stála tu už skoro celou hodinu, ale nikdo jí nepřišel otevřít. Viděla světla v oknech, kde se tu a tam mihly známé, rozjařené tváře. Zvonila na ně. Volala na ně. Věděla, že jí slyší, vidí. Že o ní ví. V hlavě jí stále dokola zněl hlas jejích kamarádek. Přijď dnes večer na oslavu. Jsi zvaná. Vážně tě chceme vidět. Budou tam všichni. Bude to skvělé! Užijeme si to! A teď tu stála. Osamělá a zrazená. Tohle je vážně krutý vtip, došlo jí to. Měla to pochopit hned, když jí se smíchem zvaly.
