A zem žila dále
„Nemusíš to dělat. Určtě najdeme i jinou možnost.“ Zachytil jsem její dlaň a pevně jí sevřel.
„Ale musím, ty to víš… Neplač. Takhle to přeci má být.“ Setřela mi slzu z tváře.
„Ne, TO NENÍ FÉR!“
„Řekni jí, až vyroste, že ji mám ráda. Ona tochopí to… Tohle tělo už mi začíná být malé. Naše dcera musí mít svět, ve kterém vyroste a ten svět zanikne, pokud budu dál žít v lidském těle. Musím se postarat o své dítě.“ Pak už jsem slyšel jen zdlouhavé svištění větru. Země žila dál. Růže zase kvetly. Rudé jako krev…
Komentáře
Zatím tu žádný komentář není. Buďte první, kdo autorovi napíše!