Zkouška posledního rodu – Část první

Druhé soutěžní dílo se právě představuje.

Daleko, někde v zemích Darnianu, na vrcholku hory se v zákrytu šedých mraků tyčí vysoká skála. Obyvatelé těchto zemí se jí už dlouhá léta bojí a šíří o ní různé pověsti. Celému Darnianu vládnou čtyři vládkyně a čtyři vládci společně pod názvem Vyšší moc. Nikdo neví, co jsou tyto bytosti nebo síly zač. Možná bohové, možná jen obyčejní smrtelníci. Jisté ovšem je, že společně ovládají téměř celý svět a zajišťují mu rovnováhu mezi bytostmi i přírodou a mezi rasami zároveň. A nyní, když nastal ten čas, se za touto skálou, nahánějící hrůzu už od pohledu musí vydat čtyři zástupci svého druhu. Budou povinni projít otvorem ve skále a dostat se tak do jeskyně, v níž se podrobí zkouškám. Na každou rasu čeká jiná rafinovaná lest a každá taktéž ihned zjistí, jestli je se svými schopnostmi či čistou duší hodna žíti na Zemi.
V tomto okamžiku hrdě stoupají na vrchol hory čtyři bojovníci s hrdě vztyčenou hlavou. Jemná víla, nesoucí se lehce jako pírko, vlající svými zlatými vlasy třpytícími se odleskem slunce. Chrabrý rytíř, vystupující za lidskou rasu, taktéž plný odhodlání kráčí ranní rosou a pod paží si nese helmu. Za nimi bok po boku kráčí malý hobit v kožešinovém obleku a za opaskem se mu leskne ostrá dýka. Vedle něj pomalu našlapuje bosýma nohama do měkké trávy elfa s lukem s šípy připevněných na zádech. Všichni se náhle zastavují před skálou a věnují si krátké pohledy. Neví, co je čeká a neví, co můžou očekávat od protivníka. Všichni jsou tedy ostražití a prohlíží se navzájem bez jediného slova. Po chvíli čekání se na stěně skály přímo před nimi objeví nápis:

Po přečtení na sebe všichni čtyři bojovníci němě hleděli. První promluvila elfka.
„Budeme muset spolupracovat. Jinak to nejde.“ Ostatní tři jen beze slov přikyvovali.
„Máš nějaký plán?“promluvil rytíř lidského rodu.

„Musíme využít své nejlepší schopnosti.“ špitla víla.

Na ní se ale hobit bez rozmyslu ohradil „No to víme i bez tebe.“

Všichni poté dobrých deset minut v sedě přemýšleli a když už opravdu vypadali beznadějně, elfka vyskočila.

„Vílo, není jedna ze tvých schopností mluvit s nerosty?“vychrlila ze sebe.

„No to je super! My si tu lámem hlavu a tahle špejle umí mluvit s šutry a neřekne to!“ vyjel na ni znenadání hobit, ale víla jen pyšně ucukla hlavou a odhodila si vlasy na stranu.

Slova se opět ujala elfka. „Pokus se, vílo, promluvit s tím kamenem, snad nám pomůže při cestě dál.“

Víla se elegantně zvedla, opřela ruce o skálu a zavřela oči. V samém soustředění, jako nějaké medium začala mluvit hrubým hlasem.

„Budete se muset spojit a pomocí sil, které do sebe navzájem propojíte otevřete průchod.“ „Hmm, pěkné.“ Poznamenal zřejmě pobavený hobit, elfka ho ovšem ihned zpražila pohledem. Jemně pokynula popuzené víle ať pokračuje.

„Každý z vás najde svou stranu skály směřující právě jeho směrem. Poté se budete muset dotknout skály a všechny své myšlenky soustředit jen na jediné – otevřít ji. Ve skále se ale otevře průchod pouze pro jednoho, ten bude muset uvězněný vevnitř bojovat s divokými psy, zatímco jeden z ostatních bude muset skálu hlídat před nepřítelem a ten druhý bude muset vyrobit klíč, jež bude pasovat do otvoru na vrcholu skály. Ten znovu otevře bránu, tentokrát pro všechny. Je důležité, aby ve skále jeden bojovník byl, jinak se brána neotevře. Selže-li jeden, selžou i ostatní.“

Hrubý hlas nyní utichl a víla se obrátila zpět ke svým společníkům.

„Takže si nejspíš rozdělíme role.“ Prohlásil rytíř a po krátké odmlce opět pokračoval.
„ Já budu nejspíš ten, kdo půjdu dovnitř a bude bojovat s těmi psi.“

Ostatní jen mlčky přikyvovali, nikdo se do této práce zrovna nehrnul.

„Já budu jeskyni chránit před nepřáteli, mám luk a šípy a pokud by se něco kdekoli pohnulo, uslyším to.“ Elfka poukázala na své špičaté uši.

„ Hobit vyrobí ten klíč a víla vyleze na skálu.“ Kývl rytíř hlavou směrem k víle a hobitovi.

„ A jak mám ten klíč asi vyrobit, když nevím, jak vypadá otvor?“ vysmívavě propaloval hobit rytíře pohledem.

„Půjdeš s vílou.“ Rozhodl se rytíř rychle.

„Ne, půjde sám, víla zůstane s námi dole, byla by tam nadbytečná.“ Přesvědčila elfka ihned rytíře.

„A co tedy mám udělat?“ probudila se najednou víla.

„Zůstaneš s námi, tvá schopnost promlouvat s přírodou nám bude nápomocna a my tak zjistíme situaci uvnitř skály.“

Když si tedy prošli plán, přistoupili k samotnému úkolu. „Myslím, že musíme najít stranu skály, směřující k naší osadě. To je asi naše nejbližší strana“ Ozval se přemýšlející hobit.

„Dobrá, takže Les víl je tamhle, takže vílo, ty si stoupneš zde.“ Elfka popošla trochu na západ a ukázala na vyjímající se místo ozářené paprsky slunce. Víla na něj poslušně stoupla a dál pozorovala okolní dění.

„Hobite, tvá osada směřuje na východ, stoupni se tedy na toto místo.“ Hobit se už s mírným remcáním a pár urážkami pod vousky dobelhal k místo, jež mu bylo ukázáno. Lidský rytíř už si své místo našel sám a elfka taktéž.

Všichni společně přitiskli své dlaně k chladné stěně skály a zavřeli oči. Po pár vteřinách se ozvala rána jak z děla a skála všechny čtyři odrazila na stranu.

„Poběž!“ zařvala po rytíři elfka. Rytíř se rychle zvedl a běžel k pomalu zavírajícímu se otvoru, co mu síly stačily. To už bylo pozdě, otvor se zavíral příliš rychle a teď už by ho rozmáčkl. „Co budeme dělat?“ vyjekla zoufalá víla. Ovšem najednou hobit vyskočil, rozběhl se a bleskurychle se na poslední chvíli protáhl otvorem.

„Ach můj bože.“ Vydechla elfka.

„Musíme jednat rychle, tohle jsme nečekali a teď hlavně zachováme chladnou hlavu. Ty elfko, zůstaň na místě, kde byl otvor a střež ho co nejlépe. Vílo, vyšplháš se nahoru a pokusíš se udělat klíč, máš schopnosti promlouvat s nerosty, o to snáze ti to půjde. A já zůstanu tady a přizpůsobím se podle situace.“

Všichni jen přikývli a pustili se do práce. Víla hladce šplhala po skále a za pár minut byla nahoře. Studený vítr jí omýval tvář a jemné paprsky slunce ji hladily. Nádherná podívaná ovšem v tuto chvíli nemístná. Okamžitě spatřila otvor označený lesklými smaragdy. Chvíli po něm se zavřenýma očima přejížděla prsty a poté popadla kámen odpovídající svými rozměry a začala ho opatrně opracovávat.

Najednou se zdola ozval křik. Elfka měla co dělat aby se udržela na nohou. Valilo se na ní ze všech stran spoustu hrůzu nahánějících divokých zvířat a útočili na ni. Lidský rytíř jí spěchal na pomoc a hbitě odrážel zvířata svým mečem.

„Vílo, pospěš si!!“ Víla co nejrychleji dopracovala kámen a vložila jej do otvoru. Ovšem nic se nestalo. Opatrně tedy přiložila ruce na otvor a zavřela oči a doufala přitom, že ji otvor dá nějaké znamení. Kolem skály najednou vše stihlo a víla do ticha promlouvala vysokým hlasem.

„Budete se muset spojit, jedině tak dosáhnete úspěchu.“ Ozvalo se krátké oznámení, které vytrhlo rytíře a elfku z boje.

Ti dva se na sebe jen krátce podívali a rychlostí blesku šplhali po skále.

Elfka byla nahoře ihned, ovšem rytíř mohl šplhat jen stěží,

„Musíš shodit ten meč!“zařvala na něj elfka.

„Ale to bych se neměl čím bránit!“zaúpěl zoufale snažící se rytíř.

„Nech to být! Potom se pro něj vrátíš! Hobit je v jeskyni úplně sám s bandou divokých psů!“ To rytíře přesvědčilo, shodil meč a obratně vyšplhal na skálu. Všichni tři se shromáždili kolem otvoru s klíčem a položili na něj své dlaně. Plně se soustředili na otevření brány, když se skála začala otřásat.

Všichni rychle běželi a slézali ze skály, snažíc se dostat k otvoru. Asi deset metrů nad zemí seskočili a konečně pohledli dovnitř do jeskyně. Rychle otvorem prostoupili a ten se za nimi zavřel.

Vevnitř našli hobita právě na pokraji zhroucení. Byl obklopen ze všech stran psy, kteří neustále útočili. Tři bojovníci se seběhli k hobitovi a zády k sobě v samém středu temné místnosti pomalu pobili všechny psi.

Když si zase mohli znovu oddychnou, pochodně na pochodních v jeskyni zaplápolali plameny a mřiž doteď zabraňující v průchodu dál se odsunula sama stranou.

„Tak to bychom měli.“ Poznamenal hobit a krátce na to se únavou svalil na podlahu.

POKRAČOVÁNÍ