Probudil se propocený na kost. Zahýbal unaveně očními víčky a uviděl každodenní růžovou barvu na zdi. Dokonce i obraz Vandasových kopretin visel tam, kde ho viděl naposledy večer. Zdálo se mu, že se v místnosti nic nezměnilo.
Byla jednou jedna holčička. Žila s rodičiv malém domku na kraji vesnice s naprosto nezajímavým a žádné pocity nebudícím názvem Žabokrky a chodila do školy.
Filius Orionis, Nebelvír V lokáleU Prasečí hlavy prorážely obláčky vydechovaného kouře z několika dýmek snad kdysi čistý vzduch a zanechávaly za sebou typický tabákový zápach.
Na kraji malého městečka stával od nepaměti všech místních obyvatel dům, ve kterém žila rodina drobného mužíčka, Josefa Trabanta. Nevedlo se jim zrovna nejlépe, a tak se jednoho dnes Josef rozhodl, že založí rodinnou firmu, která bude vyrábět auta. A jelikož byl celkem obstojný automechanik, ihned se s partou přátel pustil do práce.
Bylo osmnáctého září a ona si začínala přát, aby už padal sníh. Zachumlaná do šály a teplého svetru vzpomínala na všechno to, co sice bylo, ale už to nemilosrdně odvál vítr. Zbyla tu už jen ona a hrnek kakaa.
Pomalu upíjela, dívala se na zavřenou skříň s pečlivě vyrovnanými dárky k Vánocůma přemýšlela. Vlastně už ani nebylo co dělat. Nepřišel letos podzim nějak podezřele brzy?
"Stála tam mezi námi a snad se usmívala, v rukou držela to, co snad kdysi bylo dívčí tváří žijící na obraze - avšak úsměv se nesmál. Oči vyhasly, duše nedržela pohromadě. Pohled do očí té dívky skýtal trpké porozumění. Byl to obraz jí samé, který zničila."
Srdce se mi sevřelo nevýslovnou bolestí. Tak až sem jsme vše dovedli. Bolest střídal vztek. Vztek na nás, vztek na osud, vztek na mě samého. Jak jsem to jen mohl dopustit? A jaks tím budu moct žít?
"Vaša firma je na dne. Je koniec."
"Čože?" vyvalila som na Johna oči, "To nie je možné!"
"Bohužia áno, Jenny, je to absolútna realita. Už sa s tým nedá nič robiť, musíš znášať následky."
"Moje celoživotné dielo je v troskách, aké ďalšie následky sa dajú znášať?!" vykríkla som a hlas sa mi začínal lámať. Vedela som, že tá investícia je riskantná a napriek tomu som do toho išla. Na prehru som nebola zvyknutá a ani pripravená. Na prehru som, pravda, v bec nepomyslela. Vždy mi predsa všetko vychádzalo...
"Budete musiet zaplatiť všetky odškodnenia..." prehovoril adovým hlasom John a ja som v črtách jeho tváre videla škodoradosť. M j neúspech bol preňho víťazstvom. Ja jediná som mu stála v cestek úspechu. M j pád ho vynesie do výšin.
"Rodinná firma bola mojím jediným zdrojom príjmov. Ak skrachovala firma, žiadne peniaze nemám..." povedala som pevne. Nenechám sa zničiť úplne.
"Skutočne, moja milá? A čo tá luxusná vila vo Francúzsku? Myslím, že tá by na vykrytie šk d úplne stačila..." úlisne poznamenal John.
"M j domov? Ešte aj o ten mám prísť? To snáď, to snáď nemyslíš vážne? Kde mám žiť? Na ulici?"
"To už si, drahá, zariaď sama. Investíciu si podpísala ty, znášaj aj následky...Tak to vo svete businessu chodí. Raz si hore, potom padáš. Ty si spadla...prihlboko." John na mne spočinul posmešným poh adom.
"Ty sám si ma v tej investícií podporoval. Ako som mohla s tebou spolupracovať? Ako vidím, m j neúspech ti sp sobuje nevýslovné potešenie. Je tak?"
"Áno, často s prehrou prichádza aj paranoja." usmial sa John, ale vedela som, že som trafila do čierneho.
Už som sa zberala na odchod, keď tu zrazu John znovu prehovoril.
"Á, Jenny? Nespomínal som ti? Moja žena a ja by sme o tú tvoju vilu mali záujem..."
"Tebe? M j domov! Nikdy!" skríkla som.
"Myslím, že inú možnosť nemáš...ak pravdaže, nechceš mať problémy aj s políciou."
"Zajtra, zajtra mi zavolaj a...a pripravíme potrebné materiály na kúpu..." odmlčala som sa a po tvári mi stiekla slza, "pozemku..."
John sa víťazne usmial a začal si popiskovať akúsi infantilnú melódiu. Musela som odísť na čerstvý vzduch...
Když se rozhodnete utéct bohu, musíte se mít na pozoru. Je všemohoucí. Vidí každý váš krok, slyší každou myšlenku, cítí každý pohyb. Je jen na vás, jestli se takové cesty odvážíte, ale pakliže ano, všichni věřící vám budou žehnat.