Nebezpečná láska – 3. kapitola

Třetí část příběhu do Spisovatelského klání…

Upozornění: Není vhodné pro čtenáře mladší 15 let. Obsahuje násilí a vulgarismy.

*

5 dní před…

Anastazie

Ze spánku mě vytrhla pronikavá vůně. Pomalu jsem se zvedla, zamžourala očima a vydala se do koupelny. Po pohledu do zrcadla jsem zpozorovala velké kruhy pod očima, únavu v očích a celkovou nevyrovnanost. Bylo toho na mě moc. Celý život se mi obrátil vzhůru nohama – babička byla zabita a policie pořád nevěděla, kdo byl pachatelem, já a James… jsme spolu, čekáme miminko a… jak to vůbec zvládnu? Všechny tyto myšlenky mi vířily hlavou a já cítila, jak se mi podlamují kolena. Po pár minutách boje se sebou samotnou jsem se sesunula na zem a propadla v pláč.

 

James 

Dnes ráno jsem vstal dříve, abych mohl Anastazii udělat snídani. Chtěl jsem jí udělat nějakou menší radost a taková snídaně do postele vykouzlí úsměv na tváři komukoliv.

Dodělal jsem poslední lívanec, dal ho k ostatním na talíř a snídaně byla na světě. Cestou na horu jsem přemítal o tom, co mě dnes v práci čeká. Nerad tu nechávám Anastazii samotnou, ale na školu ještě rozhodně nebyla připravená. Jak jsem se blížil k pokoji, slyšel jsem pláč. Bez zaklepání jsem vešel do pokoje, položil snídani na postel a vešel do koupelny, odkud se vzlykání ozývalo. Našel jsem Anastazii na studené zemi, kde se utápěla v slzách. Chtěl jsem něco říct, ale pak jsem se zarazil. Nebylo třeba slov. Vzal jsem Anastazii do náručí a odnesl ji do postele. Vnímala mou přítomnost a mezi vzlyky špitla něco jako “dekuji”, zatímco jsem ji na postel pokládal. Bolelo to vidět ji takhle a ještě víc bolelo to, že jí nemohu nijak pomoct. Potřebovala klid, čas a někoho, kdo tu pro ní bude. Všechny tyto věci Anastazii mohu dát, ale jak dlouho bude trvat, než se z toho dostane, je otázka.

Ještě chvíli jsem tam s Anastazii zůstal, než bylo na čase, abych se vydal do práce. “Anastazie, odcházím do práce, ano? Budu se snažit přijít co nejdříve.”, políbil jsem ji na čelo a všiml si, že usla. To je dobře, pomyslel jsem si a odešel.

 

Anastazie 

Nevím, jak dlouho jsem plakala, ale přišel za mnou James. Nebyla jsem schopna se na něj podívat. Musela jsem vypadat hrozně uboze. Neřekl ani slovo, ale vzal mě do náručí a odnesl do postele, ze které jsem před nějakou dobou vylezla. Zachumlala jsem se pod peřinu a přetáhla si ji přes pusu. James celou dobu stál vedle postele a já se zmohla jen na pouhé “děkuji”. Nic jiného jsem v tuto chvíli nebyla schopna říct. Zavřela jsem oči a doufala, že všechnu tu bolest zaspím. Jamesova přítomnost mě uklidňovala a tak netrvalo dlouho, než jsem se ponořila do říše snů.

Když se mé oči otevřely, nikde nespatřily Jamese. To jsem spala tak dlouho? Koukla jsem se na hodiny, které ležely na nočním stolku a ukazovaly čas 12:48. Celá rozlámaná jsem se postavila na nohy a všimla si snídaně, která ležela na druhé polovině postele. Aha, tak to byla ta vůně, pousmála jsem se nad představou Jamese při vaření a mrzelo mě, že si s tím dal takovou práci a já to jídlo ani nesnědla. Alespoň jsem tedy tác se studeným jídlem vzala a odnesla ho dolů do kuchyně. Následovala dlouhá sprcha a protože se James ráno dělal se snídaní, rozhodla jsem se něco uvařit.

Orientace v kuchyni mi stále dělala trochu problém. Často jsem musela prohledat všechny šuplíky a skříňky, abych našla to, co jsem zrovna potřebovala. Ačkoliv jsem původně chtěla vařit rýži s masem, nakonec z toho vylezly palačinky. Jejich příprava nebyla náročná a díky receptu, který mi předala babička jsem měla jistotu, že budou chutnat dobře. Sotva se dodělala poslední palačinka, uslyšela jsem rachot v zámku. “Jamesi, jsi to ty?”, nic. Nikdo se zpoza dveří neozval a šramot přestal. Šla jsem se podívat k oknu, ale nikoho jsem nezahlédla. Jamesovo auto nebylo před domem, takže to určitě nebyl on. Strachem se mi rozbušilo srdce. Kdo, nebo co to bylo? S telefonem v ruce jsem se přemístila do obýváku na pohovku. James musí každou chvílí přijít domů, musí!

Strnule jsem seděla na gauči další hodinu, než se ono šramocení ozvalo. Přejel mi mráz po zádech, ale snažila jsem se nepanikařit. Ve chvíli, kdy jsem uslyšela cvaknutí zámku, všechny obavy ze mě opadly. James je doma. Stále trochu rozrušená jsem šla ke vchodovým dveřím, kde mě James přivítal s úsměvem na tváři:”Ahoj Anastazie, je ti líp?”, nasadil trochu ustaraný výraz a vzal mě za ruku. Beze slov jsem přikývla. Nebylo mi o tolik lépe, než ráno, ale teď, když tu James zase byl, jsem alespoň neměla takový strach. “Tak fajn, dneska musím doopravit zbytek testů a pak se můžeme podívat na nějaký film, co ty na to?”, zeptal se James,”Jo, umm.. to zní dobře. A Jamesi poslyš, myslím, že bych měla zajít k doktorovi kvůli”, sáhla jsem si na břicho a James hned pochopil, “Neboj se, zajdeme. Hned zítra ráno někam zavoláme.”, odvětil mi James. Jak to jen dělal? Každé jeho slovo pro mě bylo konejšivé, věděl co kdy říct, jakým způsobem to říct. Je zkrátka ztělesnění dokonalosti.

Když James opravoval testy, vypadal až děsivě soustředěně. Jeho oči běhaly zleva doprava a já jsem ho při celém tomto “procesu” pozorovala. Prohlížela jsem si ho od hlavy až k patě a pak mě napadlo, že by možná nebylo od věci malé odreagování jak pro mě, tak pro něj. Chtěla jsem znovu zažít ten pocit, když jsme spolu poprvé spali, a tak jsem bezmyšlenkovitě začala na Jamese dorážet.

 

James 

Opravoval jsem testy, zatímco Anastazie seděla vedle mě a pozorovala, jak pracuji. Koutkem oka jsem zahlédl, jak fascinovaně vypadala při sledování mého opravování. Už mi chybělo jen pár testů, když na mě Anastazie promluvila: “Pane profesore Frayi, myslím, že jsem nedostala moc dobrou známku, můžu vás požádat o doučování?”, najednou byla někdo úplně jiný. Pomalu se ke mně naklonila a políbila mě. Z jejího polibku byl cítit chtíč, který chtěla uspokojit. Nevypadala tak smutně, jako předtím, snažila se ze všech sil, aby působila sebevědomě. Přemohly ji emoce lásky a ve mně se začalo všechno vířit. Rukou jsem si ji přitáhl prudce k sobě, až vyjekla. “Slečno Anastazie, myslíte si, že vám doučování dostatečně pomůže?”, řekl jsem jak nejvážněji to šlo. Viděl jsem, jak se uchechtla, a tak jsem ji trochu hruběji chytil, posadil na stůl a rozepnul její košili. Neměla na sobě ani podprsenkou, takže jsem rovnou sáhl na její malá, holá ňadra. Vzdychla, zakroutila se s nadějí, že své sevření povolím, ale to jsem rozhodně neměl v plánu. “Anastazie, víte, jaké následky bude mít vaše nekorektní chování, že ano?”Jednou rukou jsem si Anastazii přidržoval a druhou si rozepl kalhoty. Mezitím mě znovu políbila a čekala, až se postarám i o její oblečení. Vyslékl jsem ji z jejich krátkých kraťásků a když kývla hlavou na znamení, že je připravená, pomalu jsem do ní pronikl. Zapřel jsem se o stůl, abych se mohl lépe pohybovat a začal jsem vyjíždět a zajíždět. Anastazie se mě držela, vzdychala mi do ucha a já po nějaké chvíli cítil, že brzy budu. Zrychlil jsem tempo a těsně před tím, než jsem se udělal, dosáhla orgasmu i Anastazie. Oba zadýchaní jsme se na sebe podívali a usmáli. “Hádám, že teď jsem si už nemusel dávat pozor.”, prohodil jsem, “ačkoliv jsem si tedy dával pozor i před tím, nějak to nevyšlo.”, nejistě jsem se uchechtl a Anastazie mi položila ruku na hruď. “Miluju tě Jamesi, strašně moc.” Vypadala, že na chvíli zapomněla na všechno kolem a užila si naší chvíli. Byl jsem rád. “A já miluju tebe Anastazie.”, sundal jsem Anastazii ze stolu a společně jsme se odebrali do sprchy. Dnešní večer nešel završit líp, a tak jsme se po sprše přemístili do postele, kde jsme během několika minut usli.

 

4 dny před …

 

Anastazie 

Když jsem se ráno probudila, James už byl fuč. Hodiny ukazovaly deset minut po deváté hodině a já si chvíli pohrávala s myšlenkou, že bych si ještě pár minut zdřímla. Spánek jsem ale rychle zavrhla. Dneska musím zavolat doktorce a objednat se na prohlídku, trochu uklidit a dát se dohromady. Nemůžu takhle nefungovat a už je na čase, abych se vzpamatovala.

Celé dopoledne jsem strávila úklidem domu. Jamesův dům byl o dost větší, než ten, kde jsem dříve bydlela s babičkou. Nebylo jednoduché to tu celé dát do pucu, ale po dvou hodinách jsem to tak nějak zvládla. Teď zbývá zavolat doktorce, upravit se a počkat, až dorazí James. Musím mu říct, že bych zase ráda začala chodit do školy, být mezi lidmi a s Janet jsme se neviděly strašně dlouho. Během přemýšlení o tom, co Janet řeknu po takové době, co přijdu do školy, jsem hledala číslo na doktorku. “Aha!”, vítězně jsem vykřikla sama pro sebe. Zavolala jsem tam a po rozhovoru s nepříjemnou sestřičkou jsem se objednala na další týden ve středu. V ten den by to mělo být v pohodě, ve škole končím poměrně brzy a tak by i James mohl jít se mnou, pokud by chtěl.

Bylo docela dost pozdě a James pořád nedorazil domů. Trochu jsem se začala strachovat, ale na druhou stranu jsem se snažila ujistit v tom, že za chvíli přijde. Každou chvílí musí dorazit domů, opakovala jsem si v hlavě. Z ničeho nic mě přepadla silná nevolnost a urychleně jsem se přemístila do koupelny, kde jsem následně i zvracela. Nedalo se říci, že by se mi ulevilo, ale když jsem se postavila na nohy a přešla k umyvadlu, v zrcadle jsem za sebou uviděla Jamese, jak se na mě se starostí v očích dívá. “Ano, jsi v pořádku?”, zeptal se. Při vyplachování pusy jsem mu přikývla, že ano, přesto ale přišel ke mně a pohladil mě po zádech. “Dneska jsi přišel domů později, děje se něco?”, nedalo mi to a zeptala jsem se. James se na chvíli odmlčel a pak odpověděl: “Vlastně ani ne. Dneska byla porada, včera jsem ti to říkal, myslím.”, zapátrala jsem v paměti, kde se žádná taková informace nenacházela. “Aha. Chvála bohu, začínala jsem se o tebe bát.”, objala jsem ho a on mě poplácal po hlavě jako malou holku, “Nemusíš se bát”, řekl, “vždycky se ti vrátím domů. A vůbec, co jsi dnes dělala? Jaktože jsi zvracela? Fakt ti nic není?”, chrlil na mě jednu otázku za druhou a přitom opět nasadil ten svůj ustaraný výraz. Přišlo mi to roztomilé a srandovní zároveň, stával se z něj dost starostlivý člověk, o kterém bych to na první pohled nikdy neřekla. “Pojďme si sednout do obýváku a já ti všechno řeknu. A neměj starosti, tyhle nevolnosti jsou v těhotenství i takto na začátku prý docela normální.”, usmála jsem se na něj, jak jsem ho za ruku vedla na pohovku.

Celý večer jsme strávili povídáním o tom, jak to bude dál, co se bude dít a na co musíme být připravení. James chápal, že chci znovu začít chodit do školy, ačkoliv měl trochu obavy, ale nebránil mi. Dohoda tedy zněla tak, že zbytek tohoto týdne ještě zůstanu doma a od příštího pondělí už do školy půjdu. Byla jsem spokojená.

 

Zbytek týdne proběhl tak nějak normálně. Každý den se dostavovaly ranní nevolnosti, tak jsem pro jistotu volala doktorce, která mi řekla, že je naprosto v pořádku mít takto v brzkém stádiu těhotenství každodenní nevolnosti, což mě relativně uklidnilo. James se stejně tak jako tak strachoval a neustále se mě ptal, jestli mi něco nechybí. Chvílemi mi přišlo, že přepl na mód super starostlivého přítele, který mě nepustí nikam samotnou.

1 den před…

Víkend jsme se rozhodli prolenošit. Užívali jsme si jeden druhého, dopřávali si lásky, sledovali filmy a smáli se. Dlouho jsem nebyla takhle uvolněná a plná energie. Bohužel i takto krásně strávený víkend musí jednou skončit, a tak jsem se ani nenadála, a už byla neděle večer.  “Jsi připravená na zítřek?”, zeptal se James, když jsme leželi v posteli. “Myslím, že ano. Rozhodně jsem po tomto víkendu zrelaxovaná, takže by mě nějaký den ve škole neměl rozhodit.”, odpověděla jsem mu s úsměvem. “Dobře, vím, že to zvládneš.”, usmál se, “ale teď už půjdeme spát, ať jsme zítra pořádně vyspalí. Dobrou noc Anastazie.”, James mě políbil na dobrou noc, otočil se a oba jsme spokojeně usnuli.

0 dní před …

Ačkoliv se nám nechtělo, oba jsme ráno vstali a připravili se do školy. James mě cestou musel vysadit trochu dříve, aby si nikdo nevšiml, že jsme přijeli spolu a tak jsem šla kousek pěšky. Cestou jsem přemýšlela, co tedy vlastně všechno Janet řeknu, zda jí to vysypu tak, jak to je, nebo si nějaké věci nechám pro sebe. Zamyšleně jsem pomalu procházela ulicemi. Nikoho jsem nikde neviděla, což bylo trochu zvláštní, ale nevěnovala jsem tomu moc velkou pozornost do chvíle, kdy jsem ucítila silnou ránu do hlavy a skácela jsem se k zemi.

O nějakou chvíli později…

Probudila jsem se v tmavé místnosti. Nikoho jsem neviděla a když jsem chtěla vstát, nemohla jsem. Mé tělo bylo připoutané k židli s popruhy a já byla naprosto bezmocná. Co se to děje? Kde to jsem? Myšlenky mi lítaly hlavou a oči mi splašeně těkaly po místnosti. Nebyla tu žádná okna, stěny byly cihlové a dost oprýskané. Jsem v nějakém sklepě? Proč tady vůbec jsem? Jak jsem se sem k dostala? Šíleně bolela hlava a celé tělo. Pak jsem si všimla dveří. Byly kovové a v malé mřížce uprostěd se mihotaly stíny. “Haló? Prosím, můžete mi někdo pomoct?”, zaúpěla jsem. Zvenku se ozýval šramot a o chvíli později cvakl zámek. Do místnosti vstoupila žena. Její blonďaté lokny sahaly po ramena a byla velice štíhlá. Změřila mě pohledem a pak promluvila: “No to se podívejme, uráčila jsi se probudit!”, sykla. “Promiňte, ale kdo jste? Proč jsem tady?”, snažila jsem se vyzjistit situaci a žena s úsměvem na tváři odpovídala: “Já jsem, má milá, Kayla. Víš, s Frayem jsme byli poměrně šťastný pár, než jsi se do toho vložila ty, ty malá mrcho! Co si o sobě myslíš? Že přijdeš a překazíš mi vztah, na kterém jsem tak usilovně pracovala? Co na tobě ten kretén vidí, hm?!”, tón Kayly se každou větou stupňoval a bylo vidět, že je opravdu rozčílená. Já za její situaci nemohla, nikdo nemohl. James sám říkal, že jejich vztah nebyl zrovna růžový a jen neměl odvahu to celé skončit. Zhluboka jsem se nadechla a klidným hlasem odpověděla: “Podívejte, Kaylo, já nemůžu za to, že se s vámi James rozešel. Pravděpodobně to udělal proto, že vás nemiloval a s tím já nemám nic společné…”, nedořekla jsem větu, protože mě Kayla přerušila: “Co to žvaníš? On mě miloval! To kvůli tobě mě opustil ty čubko! Vím o tobě všechno! Snažila jsem se ti taky vzít něco, co jsi milovala, ale ty jsi si stejně našla cestu zpátky k Frayovi!”, vykřikla na mě. Pak mi to celé secvaklo. “To vy jste zabila mou babičku!”, slzely mi oči a nebylo daleko k tomu, abych se rozbrečela, “to je vaše vina, že je teď mrtvá! Jste zrůda!”, hystericky jsem po ní štěkla. Ona se usmála a pak procedila skrze zuby: “Tak já jsem zrůda? Teprve uvidíš, jaká zrůda umím být!”, s těmito slovy se otočila, zavřela za sebou dveře a nechala mě tam samotnou. Plakala jsem. Otevřela znova rány, které se už pomalu hojily. Co budu dělat?

James

Zazvonilo na hodinu a já se odebral do třídy, kde teď měla být i Anastazie. Bylo fajn začínat ráno po víkendu právě s ní. Cestou jsem se ještě musel vracet pro test, který dnes měli studenti psát a až potom jsem se konečně dostavil do třídy. “Dobré ráno třído, děkuji, posaďte se.”, kývl jsem všem na přivítanou a očima hledal Anastazii. Zamrazilo mě. Nebyla tam. Místo, kde má sedět zelo prázdnotou a mě přepadla panika. Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu, třeba se jen zpozdila. “Jak jsem slíbil, nesu vám na dnešek testy.”, třídou se ozvalo klasické mručení a zatímco jsem testy rozdával, přemýšlel jsem, kde se zdržela Anastazie.

Po skončení hodiny jsem požádal Janet, aby zůstala. “Slečno Parkrová, nevíte, kde je Anastazie? Proč nebyla na hodině?”, zeptal jsem se. Janet se zatvářila dost zmateně a po chvíli odpověděla: “Pane Frayi, omlouvám se, ale nevím. Neozvala se mi už několik dní.”, “Ach, dobře. Můžeš jít.” Anastazie, kde jsi?

Anastazie

Uběhla poměrně dlouhá doba od chvíle, kdy Kayla opustila místnost. Snažila jsem se vymyslet nějaké řešení, jak se z téhle šlamastiky dostat, ale nedokázala jsem na nic přijít. Popruhy byly silně utažené a ačkoliv jsem se snažila s nimi lomcovat, nepovolily. Jediný východ z této místnosti byly dveře, ale jak se přes ně dostanu? Z přemýšlení mě vytrhlo cvaknutí dveří, ve kterých se objevila Kayla. Vezla sebou kovový vozík, který zaparkovala v koutě, čili jsem nebyla schopna rozpoznat, co na něm bylo položené. “Tak fajn Anastazie, zahrajeme si malou hru”, sykla Kayla. Jak to, že zná moje jméno? “Přinesla jsem si sem pár pomocníků, snad se nezlobíš”, otočila se ke stolku a něco z něj sebrala. Přejel mi mráz po zádech. V ruce teď držela skalpel a pomalým krokem se ke mně blížila. “Začneme trochu zlehka Anastazie. Snad si potom uvědomíš, kam patříš ty čúzo.”, řekla a přiblížila se ještě o kousek blíž. Skalpelem přejela tupou stranou po mé tváři a poté ho otočila. Nebyla jsem schopná slova, byla jsem v naprostém tranzu. “Taková tvářička. Určitě by byla škoda, kdyby se s ní něco stalo.”, pronesla ironicky.“Aghhh!”, vyjekla jsem, jak mi ostrou stranou skalpelu projela levou tváří. Celou mou tváří prošla šílená bolest a místo, odkud začínala téct krev šíleně štípalo. “Co to děláš?! Panebože nech mě jít, prosím! Nikomu nic neřeknu! Slibuju!”, žadonila jsem. Kayla ale vypadala spokojeně. Dělalo jí dobře, když mě viděla trpět. Znovu přistoupila blíž a stejný postup opakovala i na mé druhé tváři. Ječela jsem bolestí, ale zdálo se, že to bylo zbytečné. Nikdo mě nemohl slyšet. “Tak, takhle ti to sluší víc princezno. Teď tě nechám chvíli odpočinout, než se zase vrátím. Připrav se odpovědět na otázku, kam patříš.”, zahodila skalpel, naposledy se na mě usmála a odešla.

James

Upřeně jsem sledoval mobil. Anastazii jsem napsal už několik zpráv, ale neodpověděla ani na jednu. Kde sakra je? Dnešní vyučování trvalo snad věčnost. Každé třídě jsem rozdal písemky, abych mohl v klidu přemýšlet, kam by Anastazie šla a proč nedorazila do školy. Byli jsme přeci dohodnutí, že se nebude nikde zastavovat a půjde rovnou sem. Znova mě přepadl strach. Co když se jí něco stalo? Proč by mi ani nic nenapsala? Udělal jsem snad něco špatně? Tyhle myšlenky se mi v hlavě střídaly jedna za druhou. Nemohl jsem ale teď nic dělat, musel jsem odučit zbytek dne.

Jakmile zazvonilo na konec poslední hodiny, vystřelil jsem ze třídy jako první, zastavil se v kabinetu pro klíče od auta a jel rovnou domů. Rukama jsem svíral volant a v hloubi duše jsem doufal, že Anastazie jen zpanikařila a vrátila se domů. Cestou jsem se pro jistotu rozhlížel i kolem, zda ji někde nezahlédnu, bohužel ale bez úspěchu. Anastazie doufám, že jsi fakt doma.

Zaparkoval jsem auto u garáže a rychle vtrhl do domu. “Anastazie, zlato jsi doma?”, zakřičel jsem na celý barák. Nic. Prošel jsem celé dolní patro, ale nikde nebyla. Ani nahoře jsem ji nenašel. Teď už jsem strachy skoro šílel. Musím zavolat na policii, pomyslel jsem si. “Haló? Jak vám mohu pomoci?”, ozvalo se v telefonu. “Dobrý den, u telefonu pan Fray. Chtěl bych nahlásit zmizení dívky.”, začal jsem, “má asi 165 centimetrů, je štíhlá, má modro-šedé oči  a hnědé vlasy”, vychrlil jsem na slečnu v telefonu. “Aha. Umm a jak dlouho ji pohřešujete?”, zeptala se. “Od dnešního rána.”, v telefonu nastalo ticho. “Lituji pane Frayi, ale s tím vám momentálně nemůžeme pomoci. Aby se osoba uvedla do pátrání, musí být nezvěstná minimálně 24 hodin. Je mi líto.”, slečna zavěsila telefon a já zůstal stát jako opařený. Jak jako nemohou pomoci? Je nezvěstná teď, nemůžu přeci čekat 24 hodin! Rozzuřený jsem popadl klíče a vydal se Anastazii hledat.

Anastazie

Ztratila jsem pojem o čase. Krev na obličeji mi zaschla, ale rány pořád pálely. Mžourala jsem po místnosti s nadějí, že tentokrát najdu nějaký způsob, jak utéct. Mé myšlení ale nebylo moc jasné, ztrácela jsem se. Tělo bylo unavené, v krku jsem měla sucho a v břiše mi kručelo, jak dlouho ne. Dostala jsem opět strach, když jsem slyšela ono cvaknutí dveří.

---

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.