Kamikaze Lick – 3. část

Poučení VIII.
„Ztratíte-li něco, vydejte se to hledat.“

„Máš ho?“ Snažím se klidnit svůj hlas a neječet na takové otáčky, protože Liss je vynervovaná. Bůhví proč, že ano…
„Nemám! Doma není. V klubu není…“
„Kam se, probůh, poděl!“ Uvědomuju si, že sedět na motorce a pokoušet se rozmlátit si telefon o nádrž není zrovna nejlepší nápad a snad proto se držím.
„Netuším… Že by… Ale to je blbost…“ Slyším její přemýšlivý hlas.
„Že by co?!“
„Že ho možná unesl nějaký ten hlemýžď…“
Chvíli mlčím a vydýchávám to. To snad… „Nebuď labilní! Šneci mají jiné starosti. Někam se zašil! Ještě něco omrknu a kdyžtak ho vystopujeme přes mobil.“ Což by bylo určitě lepší, než lítat po městě, volat si a naříkat do telefonu, jak se nám nedaří najít jednu celebritu, která je obvykle k nepřehlédnutí.
„Dobrý nápad!“
„Občas je mívám,“ zahučím a zavěsím. Rozjedu se na poslední místo, kde bych ho mohla najít. A možná jsem ho tam měla hledat ihned, protože… Poté zelenině u něj doma mi to vůbec nemyslí. Který normální člověk má lednici plnou zeleniny a žádné nezdravé jídlo?!

Studium NDR je narvané až k prasknutí. Všude samá slavná hlavička s jointem v ústech a pár pěkných modelek, které se válí kdejakému v kůži oděnému muži na klíně. Tady se dělají prachy… Ne, žádná podvratná činnost, ale čisté namáhání hlasivek.
Rondala, člena kapely, do které Rest patří, najdu hned za rohem, jak se snaží z automatu získat kávu bez cukru. „Rondale,“ chytím ho za límec a prudce ho přitáhnu dolů – lépe řečeno k sobě, protože ten maník je snad dvoumetrový. „Kde je ten…“ V hlavě mi kolují různé nelichotivé názvy, ale udržím se. Jsem přeci ve službě.
„Myslíš Guise? Ve studiu číslo pět. Právě nahrává svůj…“
Neposlouchám to žvanění a běžím, pádím nebo spíš přímo letím jako střela ke dveřím, na kterých je zlatá pětka. Po otevření si oddechnu. Guis sedí na otáčivé židli, na klíně tvrdé desky s texty a v zubech propisku, jako by nad něčím přemýšlel. Kdybych nebyla tak ráda, že ho vidím, nejspíš bych se pozastavila nad tím, že On myslí.
Jakmile zvedne hlavu, uvidí mě před sebou. Rozjívenou, udýchanou a se vztekem v očích. „Ahoj Lick.“ Nevinný úsměv, do kterého bych mu nejraději šlápla.
„Co. Tu. Děláš?!“
„Nahrávám pecku, poslech…“
„Hledali jsme tě snad všude! Copak nevíš, že tě máme na starosti a bez nás se nesmíš vydat ani na onu místnost?!“
„Promiň, netušil jsem, že to berete tak vážně…“
Aniž bych se nějak déle rozmýšlela, náhle ho držím oběma rukama kolem krku a snažím se ho neškrtit, protože právě to dělám.
Rondal se opře o rám dveří a poklidně upije z kelímku.
„Moje nová přítelkyně,“ zasměje se Guis.
„Trochu od rány, ne?“ Rondal se usmívá také.
„Proto ji miluju.“
Pouštím ho. Utírám si ruce do kalhot, jako bych si je od něj ušpinila. Zadupat ho do země. Ten chlap má dar napínat mé nervy jako špagáty! Beru telefon. „Mám ho!“ vydýchávám se.
„Kde?“ Úleva v Lissině hlasu je tak silná, až mě to skoro setne znovu.
„NDR.“ To slůvko stačí, aby tu moje kolegyně byla do pár minut a pokusila se ho uškrtit také.
„Je v pořádku? Živý, zdravý?“
„Jo.“ Sedám si do otočné židle a dovoluju si vteřinu relaxovat a myslet na Buddhu a jeho názory o reinkarnaci.
„To je dobře. Zabiju ho.“
„Dobrý nápad.“ Skoro už jsem ho zrealizovala, ale to nedodávám, protože hoši se ještě pošklebují a přijde jim hrozně vtipné, že je někdo tak posedlý svou prací, že má téměř infarkt.
„Slečna Ademsová se zlobí?“ Poťouchle se usměje a posadí se naproti mně.
„Vůbec. Je jako beránek,“ odpovím mu ironicky a protáhnu se.
„Taky se na mě zlobíš?“
„Jak bych mohla, jsi naprosté zlatíčko.“ Beru si z jeho ruky kávu, kterou mu Rondal přinesl a drze upíjím.
„To je příjemný zjištění, že se na mě zlobíš…“ Úsměv alá měsíček na hnoji a já nechci připouštět, že to se mnou něco dělá. Možná trošililinku. Úplně malilinkato. Vlastně to vůbec nestojí za řeč.

Poučení IX.
„Držte si od těla vše, co by se na vás chtělo nalepit. Včetně náplastí.“

„Mám dnes rande!“ říká mi nadšeně Liss a krášlí se u zrcadla.
„S tím hlemýžděm?“ Nezvednu hlavu od televize a nevyndám ruku ze sáčku brambůrek, dokud si nebudu chtít jednu slanou dobrotu strčit do úst. Musela jsem si k Restovi nakoupit nějaké poživatiny, jinak bych zřejmě musela začít jíst zdravě a to já nehodlám trpět ani ve své práci.
„Ale ne. S Nejvyšším. Chce slyšet novinky. Ty máš rozkaz zůstat zde a hlídat!“
„Jako chůva se neosvědčím,“ zavrtím hlavou a odložím brambůrky. Kéž bych mohla jít místo ní. Prodala bych jeho duši, kdybych věděla, že mi to zajistí den v Br-Prison.
„Když se počůrá, přebalíš ho. Před jídlem vždycky bryndáček a nezapomeň ho pravidelně lechtat na bříšku.“ Směje se mi a dělá kiš kiš, protože ví, že zatímco ona bude v kanclu za policistku, já tu jsem skutečně jen jako slečna na hlídání. Úkol za trest… Pro příště si rozmyslím někoho zachraňovat!
„Tak tedy běž a užij si to.“ Ten kyselý tón je dětinský, ale nemůžu si pomoct.
„Budu na tebe a tvou rockstar myslet,“ mrkne na mě, když si nazouvá boty a začne se na celé kolo smát.
„Ty se směješ…“ zasténám.
„Směju,“ přikývne pobaveně.
„Tohle není fér!“
„Ty jedno velké dítě, postěžuj si šnekovi. Běžím!“ A zabouchne tak prudce, jako by měla strach, že jí zabráním v odchodu. Odfrknu. Život je bestie…
„Nepřišel někdo?“ Guis schází po schodech a tváří se jako superman.
„Dezertérie,“ zafuním.
„To znamená, že jsme doma sami?“ Na tváří má velký úsměv, div si neroztrhne koutky, když si sedá vedle mě. „Tak co bys ráda dělala?“ Ten tón se mi ale vůbec nelíbí.
Odtažitě se na něj zadívám. „Odjišťovala bomby.“
„Ale běž. Skvěle se tu zabavíme,“ zasměje se a obejme mě kolem ramen…

Poučení X.
„Nikdy nedávejte najevo emoce, jinak vám hrozí soucit a dítě lásky…“

„Poslouchám.“ Nejvyšší si založí ruce na hrudníku a s pohledem plným očekávání se na nás zadívá. Liss se rozpovídá, ale já mlčím. Mám v hlavě Guise a nemůžu ho z ní dostat. Je to pekelně nepříjemné. Ještě se mi nic takového nestalo. Zaujetí prací je jedna věc, ale zaujetí mužem, který mě na jednu stranu irituje tak, že bych ho vyhodila do povětří, je věc druhá.
„Takže je kolem něj bezpečno?“
„Rozhodně,“ přikyvuje Liss.
„Stále se bojí těch vašich hlemýžďů?“ Hodí po mně Nejvyšší tužku. Nejspíš jsem byla chvilku mimo a on se mě snaží rozveselit. Protože… No, sedím tu, jako splasklá bublina. Vůbec nemluvím, pokud se tedy za mluvení nepovažuje zachmuřené povzdychávání.
„Co je s tebou?“ Nahne se ke mně Liss.
Zavrtím hlavou. Nechci se svěřovat, ale ona se znovu zašklebí a natáhne se ke mně ještě víc. Stiskne mi zápěstí. „Hele, už nehul ty šneky.“ Tímto mě obvykle rozveselý… Ale teď není obvykle. Štípne mě do tváře.
„Tak už běžte,“ zvedne se šéf a zadívá se na Liss. „Ademsová?“
Zůstává v kanceláři, zatímco já se ploužím ven.
Dožene mě až příliš brzy… Posedávám u stolu a popíjím černou kávu bez cukru s mlékem.
„Nejvyšší říkal, že jsi špičková policistka,“ usměje se na mě široce.
„Zase spolknu o tabletku na depresi víc?“
„Ale no tak, co je to s tebou?“ Posadí se vedle mě a chytí mě za koleno, jako bychom byly děti.
„Ti šneci…“ povzdychnu si.
„Už zas?“
„Nedají mi pokoj…“ zasténám. „Třikrát jsem jim v noci četla o Romeovi a Julii!“
Liss mě obejme. „Ty moje chudinko. Co s tebou uděláme?“
„Odstěhujeme mě od Resta… Mám kvůli němu vyšší tlak a roztávají mi omrzliny na srdci.“
„Že by láska?“ Nelíbí se mi, jak se u toho vědoucně usmívá.
Zavrtím hlavou. „Jen příliš mnoho horké kávy!“ Vzhlédnu a zadívám se na nástěnku. Pod počítačově upravenou fotografií, na které já a Guis vypadáme jako zamilovaní novomanželé se skví pastelkami načmáraný hlemýžď.
„Hezký, viď? Toho jsem tam dala já… Je to vaše dítě lásky!“
Podrbu se ve vlasech. Tohle je blázinec. „Dítě lásky? To odpovídá. Rest je slizký a já hulím ulity.“
„Houby horká káva! Ulit se ti zachtělo!“ Cloumá mnou Ademsová a snaží se spasit mou duši před smutkem. Směju se s ní, ale jen proto, aby si o mě nedělala starosti…

Poučení XI.
„I kaktus potřebuje trochu něhy a lásky.“

„Máš to marné. Jestli chceš jít do koupelny, tak se tam momentálně nedostaneš,“ řeknu Ademsové, když cloumá klikou. Opět jsme jako chůvy u Resta doma… Už jsme se tu pomalu zdomácnily. Já nacpala jeho špajzku brambůrkami a dávám si nohy na stůl. Liss je sice trochu zdrženlivější, ale ono ji to přejde. Obávám se, že tenhle trest je doživotní… „Je tam Rest. Je indisponován…“
„Ale né,“ zaupí kolegyně. „Jak hodně?“
„Jako kdyby vypil dvě láhve rumu a vykouřil dva jointy.“
„To udělal?!“ zasténá.
„Teoreticky ano. Prakticky těch jointů bylo více…“
„Měly bychom ho zatknout!“ zatváří se zasmušile a probodává dveře pohledem.
„Ano, zamezit vstupu na toaletu je trestné…“ zamumlám zpod novin, které si čtu.
„Myslím kvůli kouření marihuany!“
Pokrčím rameny. „Je to rocková hvězda… Staví si na tom svou image a my ho máme hlídat, takže bychom měly ještě průšvih, protože chceme zavřít konzumenta a nikoliv dealera. Víš, co říkal Nejvyšší? Žádné drogy! My nesmíme drogy, on může,“ šklebím se.
Ademsová zůstává chvíli zticha. Užívám si to, než zas otevře ústa a prskne: „Hloupá image. Guisi, budeš tam ještě dlouho?“
„Pár minut!“ ozve se rachotivě.
„Co tam tak dlouho může dělat?“ Obrátí se na mě, jako bych byla vševědoucí a snad ho pozorovala nějakým slídivým kukátkem.
„Opravdu to chceš vědět?“ Pozvednu obočí.
„Máš šnečí otázky!“ vyčte mi už s dobrou náladou. Jakmile začne o svých milovaných hlemýždích, vím, že je vše v suchu, ačkoliv byla třeba před chvílí historická povodeň.
„Asi že pocházím ze Šneklandu…“ Otočím noviny na stránku nekrologů.
„Tím se to všechno vysvětluje…“ mručí, když Guis konečně otevře dveře a pustí ji na toaletu. Oddechnu si za ni.
„Jménem našeho dítěte lásky tě zatýkám!“ pronesu vážně.
„My máme dítě lásky?“ vykulí na mě své dvě krásné oči.
Zamračím se a schovám se za noviny. Muži. Ani nevědí, kde všude mají děti…

„Guis se ti líbí, že?“ doráží na mě Liss.
„Proč myslíš? Vždyť s těmi bodcovými náramky a obojkem kolem krku vypadá jako kaktus,“ pronesu hlučně, aby nepojala podezření.
„Máš ráda pichlavé kaktusy…“
Semknu rty. „Já už svou sbírku kaktusů doma mám.“
„Tak do ní Guise přidej, ne?“
„To v žádném případě!“ Protestuju možná až příliš hlasitě.
„Proč ne?“ Ji to bohužel neodradilo. Ta ženská je prokletí!
„On se zalévá vodkou a rumem, mým kaktusům stačí jen obyčejná voda.“
„Je to celebrita… Může být náročný,“ domlouvá mi jemně Liss.
„To může, ale ne jako můj kaktus!“ Zadívám se na ni vážně. Co po mně chce? Abych si opravdu našla muže, který… mi vůbec, ale vůbec neimponuje?!
„Je to sobecké. Chudák Guis zůstane na ocet!“
Když nepočítáme ty miliony fanynek, dodám v duchu skepticky. Na rozdíl od ní to vidím realisticky.
„Ademsová,“ zvedá telefon a dívá se před sebe. Dlouhou chvíli mluví o našem novém nudném případu a nakonec se zeptá: „Pane, máte rád kaktusy?“
Dá odposlech nahlas, abych si taky užila. Nakloním se a očekávám, co na to Šéf, očividně dobře naladěn, když se tak vypovídával, řekne: „Proč ne… Nevadí mi.“
„A nechcete Guise? Je čistotný!“ nabízí moje šílená kolegyně. Zavrtím nad ní hlavou.
„Ademsová, to mi o mém jorkšírském teriérovi říkali taky! Na takovéhle žvásty už nenaletím! Něco nového u Lick?“
„Ano, pane, ruším svou sbírku kaktusů!“

Poučení XII.
„Máte-li radost, nedávejte ji najevo… Mohlo by to udělat radost i jiným.“

„Dnes mě celou cestu z NDR sledovali nějací chlápci v autě!“ Guis je vyklepaný. Nalívá si už třetího panáka vodky a hnědý má až za ušima.
„Jen hledač talentů,“ zamumlá Liss bez zájmu.
„Já to myslím vážně! Přestaňte si dělat legraci! Co když se mi něco stane?“
„Tak nedostaneme prémie,“ semknu rty a pozoruju nezúčastněně televizi.
„Má tu o mě vůbec někdo zájem?“ Jeho hlas zní tak zdrceně. Nemůžu se ani podívat, jak se tváří. Určitě by mi ho bylo líto…
„Kdyby ti stačila jen voda, tak já. Ale jelikož jsi náročný, pořídím si křečka.“ Pokrčím rameny.
„Ti chlapci mě sledovali! Copak to nikdo nechápe?! Chtěj na mě udělat atentát!“
Obě mlčíme a on se kupodivu asi po deseti minutách naší nečinnosti zvedne se slovy „Tohle nemá cenu.“ a zapluje do ložnice.

„Už jsem nechala prověřit tu spz auta, cos mi dala…“ dívá se na mě Liss.
„Ještě se neozvali?“
Jen zavrtí hlavou a já se podívám ke schodům, kde zmizel. „Má opravdu strach.“
„No, no, no… Tak velký mužský a bojí se… Vždyť on má strach i ze všežravých slimáků.“ Zvedám se, abych mohla poklidně zavolat na oddělení, jestli pro mě nemají nějaké informace ohledně toho sledování.

„Víš, co je zvláštní? Ta spz je stejná jako u auta, které tě srazilo…“
„A odjelo s našima drogama…“ zamumlám přemýšlivě.
„Našima?“
„Víš, jak to myslím,“ mávnu rukou. „Že by po něm šli celou dobu…?“
Liss krčí rameny. „Tomu drogovému gangu vůdcuje muž, který si nechává říkat Jocker… Možná ho naše celebrita zná…“
„Nebo zná jeho zboží,“ dodám pro sebe a vůbec se mi to nelíbí…
Obě znovu umlkneme, když Guis sejde schody a je vyvoněný. Vyfešákovaný. „Jdu do klubu…“ Dívá se na nás a očekává reakci.
„Dobře, tak tam pozdravuj,“ usměje se na něj Liss.
„Vy mě necháte jít samotného?!“
Ukážu na televizi. „Od tohohle nemůžu odejít. Je to klasika a navíc mě zajímá, kdo je vrah…“ zvednu k němu omluvně oči.
„Nějaký černobílý film je víc než já?“ Nevychází z údivu.
„Je to moc velká rána pro tvé sebevědomí?“ optá se nevinně Liss.
„Vůbec ne. Koneckonců já se o sebe dokážu postarat sám, když jsem si najal flákače!“ Třískne dveřmi tak, až mám chvíli strach, jestli se sklo náhodou nevysype dodatečně z rámu.
„S těmi flákači pomlč, Guisi,“ špitne Liss pro sebe, zatímco já vypínám tv.
„Bereš auto, já motorku.“ Plánuju celkem zbytečně. Každá už svíráme klíče a letíme ven za zvukem motoru.
„A pozor na šneky! Jsou zákeřní!“ varuje mě Liss plná adrenalinu.
„Já vím. Včera mě jeden kousnul do nosu.“ Taky mám radost, že se konečně něco děje a na něco jsme přišly… Sedám na motorku a velkou rychlostí jedu za svým kaktusem…

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová