DM 38 – Cerridwen

Hlučností ticha.

Všude bylo ticho – i když, ne tak docela.
Počítač tiše vrněl a hučel stejně jako vždycky. Lžička od jogurtu bouchala o vnitřek hrnku s čajem, jak se do něj snažila vmíchat cukr.
Kručelo jí v žaludku, jen tak mírně, aby to celou tu idylku nerušilo. Klapání klávesnice, tak trochu zbytečné, ale žádný svědek nebyl na obzoru.
A pláč. Pronikavý, žalostný a lítostivý pláč. Zároveň zadržovaný, protože ji učili, že brečet se nemá, že je to nedůstojné a nesprávné.
Občas kolem projel vlak, v jednu chvíli vždy nesnesitelně hlasitý.
Ale jinak – jinak bylo ticho. Jako vždycky. Ty zvuky beztak nikdo neslyšel.