1. kapitola – Angels

Annie, čtrnáctiletá dívka, má zvláštní sen. Zdá se jí, že jí vzduch pomůže – pokud mu bude naslouchat. Vzápětí se dozví, že něco podobného se stalo i jejím kamarádkám…

Rychle jsem dokončila tah tužkou na oči. Ještě trochu řasenky… Táák. A nakonec lesk na rty. S pudrem jsem se už nezdržovala. Stěží jsem stihla pročísnout si nové krátké mikádo. Doteď jsem vždy měla dlouhé vlasy, skoro po pas. Před… No, v pátek, jsem šla ke kadeřnici. Nevím, co mě to popadlo, že jsem si řekla o mikádo. Vlasy k bradě. K bradě. To jsem ještě netušila, že mi to udělá helmu kolem hlavy. Naštěstí jsem si včera večer zapletla do mokrých vlasů copánky. Teď mám na hlavě afro vylepšené čelenkou. Ale lepší než helma.

Popadla jsem tašku a bez bundy vyběhla z domu. Okamžitě se do mě pustil mráz. Naštěstí bydlím od školy jen kousek. Rychle jsem dobíhala. Zazvonilo. Ještě jsem zrychlila. To jsem neměla dělat. Vzápětí už jsem jenom vnímala bolest a náraz.

„Au!“ vyjekla jsem. Trošinku opožděně, asi o půl minuty. Prsty jsem si přejela po lebce. Krev mi nejspíš netekla. A řekla bych, že jsem si nic nezlomila. Otřes mozku jsem taky nejspíš neměla. Ale věděla jsem jistě, že budu špinavá. Ostatně, na téhle cestě není nic než jen špína a odpadky.

„Sakra,“ zamumlala jsem, když jsem se pokusila vstát. Nemohla jsem pohnout s nohou. Mohla jsem jen doufat, že nebude zlomená. Sedla jsem si zpátky na zem a vyhrabala mobil.

„Mám zavolat rodičům nebo záchranku?“ přemýšlela jsem nahlas, jak bylo mým dobrým zvykem. Nakonec jsem se rozhodla, že zavolám mamce.

,,Éeee… Mami? Jo, to jsem já. Ne, nejsem ve škole. Proč? No. Běžela jsem do školy a spadla a… Ne, to není všechno. Asi mám něco s nohou. Nemůžu s ní pohnout. Haha. To nebylo vtipný. To byl ironický smích. No. Ale co mám s tou nohou dělat? Ne, záchranku jsem nezavolala. Jo, jasně… Zatím.“ A takhle probíhaly všechny hovory – ať už telefonní či ne – s mojí „milovanou“ matičkou. Ne že bych ji neměla ráda. Jen je asi moc mladá. Vytočila jsem číslo záchranky a vysvětlila svůj menší problém. Asi po pěti minutách se uráčili dojet. Naložili mě na nosítka. No super, teď ještě budu v nemocnici. A kdo ocení můj nový účes? Sestřičky? Těžko. Cítila jsem každý výmol. A že jich bylo!

LILY, JEDU DO NEMOCNICE, MAM NECO S NOHOU, napsala jsem své sousedce v lavici a jedné ze dvou nejlepších kamarádek.

NESIMULUJ :P, odpověděla po chvíli.

NESIMULUJU, SPADLA JSEM, KDYZ JSEM BEZELA DO SKOLY, odepsala jsem obratem.

„Přestaň si hrát s tím mobilem,“ napomenul mě jeden z těch, co jezdí na ty výjezdy. Kdo ví, jak se mu říká. Obrátila jsem oči v sloup, ale strčila mobil do kapsy riflí. Teď jsem se pokoušela zabavit tím, že jsem si prohlížela nehty. Pak auto zastavilo. Vynesli mě na nosítkách, přes recepci do jednoho pokoje. Byl bílý – jak jinak. Bílou jsem nikdy moc nemusela, spíš jsem táhla k černé. Za několik minut přišel doktor. Chvíli mi prohmatával nohu.

„Máš štěstí, jen sis vyvrkla kotník,“ řekl nakonec.

„A co to znamená?“ zeptala jsem se v naději, že nebudu muset cvičit. Tělák jsem nesnášela.

„Dostaneš dlahu a dva dny si tě tu pro jistotu necháme. Budeš osvobozená od tělesné námahy,“ odpověděl, zatímco něco zapisoval na papír. Pak odešel. Pořádně jsem se uvelebila. Až teď jsem si uvědomila, že mě ta noha dost bolí. Jo, mám vážně opožděné reakce. Znovu jsem vytáhla mobil.

MAM VYVRKTNUTY KOTNIK, DVA DNY BUDU V NEMOCNICI, napsala jsem Lily. Věděla jsem, že k Is se to dostane. Is byla moje další nejlepší kamarádka. Společně jsme si všechny tři říkaly Devil Angels. Já vím, mít teď takhle pojmenovanou partu je divné. Ale my se rády lišíme.

TE NAVSTIVIME :D, odepsala ihned. Věděla jsem, že to udělá. Nerada lhala – nanejvýš rodičům nebo učitelům. Teď už mi nezbývalo než čekat. A tiše snášet bolest.

Chvíli jsem jen tak bloumala očima po stěnách, ale nešlo to vydržet. Pustila jsem si písničky a hlasitě prozpěvovala. Sice jsem moc hezky nezpívala, ale proč se omezovat. Pak – bez zaklepání – vešel dovnitř doktor. Byl to ten samý jako předtím.

„Tak tě převezeme na tu dlahu… Vypni to, prosím. Na těch pokojích, kolem kterých pojedeme, odpočívají lidé,“ usmál se na mě. S nechutí jsem vypnula hudbu a nechala se odvézt. Za nějakou dobu jsem dostala dlahu. Bolest ustávala – nebo jsem si na ni spíš zvykla. Pak mě odvezli zpět do pokoje. Znovu jsem si pustila hudbu, ale teď už jsem nezpívala. Byla jsem děsně unavená. Zavřela jsem oči, neudržela jsem oční víčka nahoře.

Dívka. Stála uprostřed obrovské místnosti. Viděla jen mraky a mlhu. Lehce sebou trhla, když zaslechla hlas, ale nikoho neviděla.

„Jsi velmi zvláštní, Annie. Hluboko ve své duši cítíš, že nejsi jen obyčejná dívka, ale něco víc. Naslouchej větru a vzduchu. Oni ti řeknou, co máš dělat…“

Cítila jsem, jak se mé tělo vymrštilo. Teď už jsem seděla. Byla jsem zpocená. Ten sen mě vyděsil. Tušila jsem, že je pravdivý… A zároveň jsem doufala, že ne. Vždy jsem byla jiná než ostatní. A chtěla jsem být jako oni. Nechtěla jsem být jiná. Písnička uprostřed skončila. Místo toho začala hrát jiná melodie. Natáhla jsem se pro mobil.

TOMU NEBUDES VERIT!! S IS JSME USNULY – PRI VYUCOVANI. VAZNE!!! Zpráva byla od Lily. Ucítila jsem, jak mi přejel mráz po zádech.

JA TAKY PRED CHVILI USNULA. CO SE VAM ZDALO?, nadatlila jsem rychle odpověď. Nemusela jsem čekat dlouho na další sms.

BYLA JSEM V NEJAKE MISTNOSTI. VSUDE BYLY ROSTLINY. NEJAKY HLAS RIKAL, ZE MAM POSLOUCHAT ZEMI A ONA MI REKNE, CO MAM DELAT. IS SE ZDALO NĚCO PODOBNEHO, AKORAT BYLA POD VODOU A MA POSLOUCHAT VODU. Tak tohle mě vyděsilo.

MNE SE ZDALO TO SAME – SE VZDUCHEM A VETREM…, napsala jsem rychle.

TO JE DIVNY…, přišlo mi vzápětí. Jen jsem přikývla. Už jsem neodepisovala, měla jsem moc malý kredit.

„Ahoj!“ Zaslechla jsem výkřik ještě dřív, než se otevřely dveře. Mamka.

„Ahoj, mami,“ pousmála jsem se.

„Jak dlouho tady budeš?“ zajímala se.

„Dva dny.“

„A copak ti je?“ vyptávala se dál.

„Mám vyvrknutý kotník,“ pokrčila jsem rameny, jako by se mě to netýkalo. Ten kotník mě teď moc nezajímal. Zato ten sen… Mamka dál něco povídala, ale už jsem ji ani pořádně neposlouchala. Jen jsem občas přikývla, udělala “Hmmm“ nebo “Jasně“. To jí úplně stačilo. Pak odešla.
Ticho. To mě provázelo po několik hodin, než…

„Chceme ji okamžitě vidět!“ To byla Lily. Její hlas nejde přeslechnout.

„Ale to nepřichází v úvahu, návštěvní hodiny jsou až ve tři …“ bránila se chabě sestřička.

„My si na tu třetí počkáme u ní v pokoji,“ navrhla Lily a vklouzla dovnitř. Rozesmátá Is šla za ní.

„Ahoj,“ pozdravily jsme všechny tři naráz a rozesmály se.

„Bolí to?“ zeptala se Is a ukázala mi na nohu.

„Ani ne,“ odpověděla jsem. Normálně jsem na bolest dost citlivá, ale tentokrát ne. Zázrak?

„Pěknej účes,“ zazubila se Lily.

„Vypadáš jak nějaká princezna,“ zašklebila se Is. Nejspíš měla na mysli čelenku, která vypadala jako diadém.

„Díky,“ usmála jsem se na obě. Hluboko uvnitř jsem ucítila, že s nimi zvládnu všechno.