„Miláčku, vstávej, už je skoro čas na oběd.“
Hrouda vedle mě jen něco nesrozumitelného zabručí. Ztlumím televizi a posadím se na posteli.
„Ale no tak, za chvíli nejspíš dostanu hlad,“ šťouchnu do peřiny tam, kde si myslím, že to nejvíc zabolí.
„Pět minut,“ ozve se rozespale zpod polštáře.
„To určitě,“ protočím oči a natáhnu se pro ovladač. Přepínám mezi pěti dostupnými kanály, až se nakonec rozhodnu pro starý film s Oldřichem Novým a natáhnu se.
A proč by ne, zaháním rychle provinilé myšlenky. To že jsme v lázních přeci neznamená, že mezi snídaní a večeří musíme opustit hotelový pokoj, ne?
Komentáře
Zatím tu žádný komentář není. Buďte první, kdo autorovi napíše!