Život s koňmi - 4. kapitola

Poslední část příběhu do Spisovatelského klání...

*

Nevěděla jsem, co dělat, ale jedno bylo jasné. Nemohli jsme zůstat v letadle. Táta nakonec zase otevřel obrovské letadlové dveře a začal se s protivníky obyčejně rvát. *Bum*

 

Ještě kousek! Ještě chvíli musí vydržet!

Jak jsem mohla být tak slepá, honilo se mi hlavou. Myšlenky běžely jen o málo rychleji než ona. Pokud bude jen trochu pomalejší, stane se ji to osudným!

Cítila, co ji to sledovalo? Nebo to snad bylo jen v její hlavě?

Ještě jednou! A ještě druhé oko!

Jak jsem to mohla dopustit, pomyslela si. Únava a bolest svalů ji zalézala až do morku kostí.

A vtom ji to udeřilo. Jako rána do hlavy, pokud nebyla opravdová. Nezáleželo na tom.

Je pozdě, rezignovala, a bylo to to poslední, co si kdy pomyslela.

 

Nakonec se ji však povedlo otevřít obě oči. Posadila se a rozhlédla. Naštěstí první co uviděla, byl Dante. Její dech se malinko zpomalil. Rozhlížela se dále a a spatřila na zemi ležící Lizu a jejího otce nedaleko od ní. Na židli v druhém rohu seděla její matka, která měla svázané ruce a zalepená ústa. Prostor kolem její rodiny doplňovali lidé všeho druhu. Vedli o něčem divokou debatu, ale já ještě nebyla schopná pořádně rozeznat zvuk. Velmi mi zvonilo v uších a hlava mě bolela jako střep.

 

Než jsem se snažila vzpamatovat, lidé si všimli, že jsem vzhůru a utichli. “Ale, kdopak se nám to probudil? Mladá talentovaná čtenářka koňských myšlenek? Vypadáš jako bych chtěla něco říct”, řekla jízlivě jeden z mužů. Vypadal jako jejich vůdce a nikdo jiný se neopovážil cokoliv říct.

Snažila jsem si utřídit myšlenky, ale vypadlo ze mě jen: “Co po nás chcete? Pusťte nás ven. Stejně vám to nevyjde!”.

 

 

Muž se pousmál a odlepil pásku z matčiných úst. Usmála se na mě a řekla: “Zlatíčko moje, říkala jsem ti, ať mě nehledáte. Ublíží vám.”

“Nikdo nebude nikomu ubližovat!”, pronesla jsem. Pomyslela jsem velmi intenzivně a silně na Danteho a spojila se s ním. Poprosila jsem ho, ať mámě nenápadně rozhryže pouta. Ihned pochopil a snažil se pomalu posunout k mamce a tiše splnit mé přání.

 

Naštěstí si všichni všímali mě a táta pochopil, co jsem udělala. Snažil se na sebe upoutat pozornost. Poznala jsem, že se cítí po útoku trochu lépe. Začal si s hlavním nepřítelem povídat. Vyptával se ho, co po nás vlastně chtějí. “Ubližujete zvířatům. Zneužíváte je pro vlastní účely a děláte si z nich otroky. Ale tomu je teď konec. Když se zbavíme vás, ostatní se leknou a stáhnou. Už nikdy víc v našem světě nebudou vaše přihlouplá kouzla.”

 

Zamyslela jsem se. Líza mi předala přes svou telepatii informaci, že zavolala pomoc a jsou na cestě. Další lidé našeho druhu. A chtějí nás zachránit. Musíme získat čas. “My ale nic takového neděláme. Koně jsou u nás naprosto svobodní a mohou se rozhodovat podle sebe. My s nimi žijeme jako se sobě rovnými.”

 

“Lžete! To není pravda! Jste krutí a nutíte je dělat, co chcete vy! Těmi svými čáry máry!”, vykřikl vůdce. “Jak to vůbec víte? Jak můžete vědět, co mezi námi je, když jste to nikdy neprožili?”, oponovala jsem. V tu chvíli Dante dokončil svůj úkol a nenápadně se stál do pozadí. Máma na mě kývla a táta si také zvládl sundat provazy. Seděla jsem a čekala, co se stane.

 

Máma prudce vstala a praštila vůdce do obličeje. V tu chvíli vstal táta a začal také bojovat. Snažila jsem se vymanit z pout, ale nešlo to. Líza na tom nebyla o moc lépe. Naštěstí to Dante vycítil a pomohl nám oběma. Rozkousal provaz a rychle do mě šťouchl hlavou. Nevěděla jsem, co dělat. Najednou se ozvala rána. Někdo vystřelil. Prudce jsem se otočila za zvukem a v tu chvíli uviděla mámu ležící na zemi. Okamžitě jsem se k ní rozeběhla, podepřela ji hlavu a chytila za ruku. “To bude dobré, mami, budeš v pořádku.”, utěšovala jsem ji se slzami na tvářích.

 

Za malou chvilku dovnitř vtrhly posily a všechny zneškodnili. Máma hrozně krvácela a mě nenapadlo nic jiného než ji odvézt do nemocnice. Sanitka by to nemusela stihnout, bylo už moc pozdě. Táta mi ji pomohl naložit na Danteho a já naskočila hned za ni. “V klidu, broučku, teď mě poslouchej, musíš se uklidnit, aby jsi s mámou příliš neházel. Jde ji o život a my ji musíme zachránit. Zvládneš to?”, mluvila jsem na něj klidně a hladila ho. V okamžiku pochopil a my se vydali na cestu. Utíkali jsme po asfaltu, “Ještě, že máš ty podkovy, broučku”, pomyslela jsem si.

 

Najednou jsem cítila, že už neběžíme po cestě. Najednou jsme vzlétli a rychle se blížili k nemocnici. Za pár minut jsme byli tam, kousek od místa jsme se vrátili zpátky na zem a k nemocnici doběhli. Hned k nám přispěchali lékaři a vzali mámu na sál. Najednou jsem se složila vedle Danteho.

 

Probrala jsem na nemocničním lůžku, kde vedle mě seděl jak táta, tak i Líza. “Ahoj, maličká, jak se cítíš?”, zeptal se táta. “Kde je máma a co tady dělám já?”, zrychlil se mi dech.

 

“Uklidni se. Máma je po operaci. Kulku vyndali a bude v pořádku. Sice to potrvá, ale dostane se z toho. A ti maniaci jsou všichni před naším nejvyšším soudem. Určitě jim to jen tak neprojde. Ty jsi omdlela, když jste s Dantem doběhli.”, vyprávěl mi.

 

“No, vlastně jsme..”, zaváhala jsem, “ doletěli.” Připadala jsem si jako cvok. Táta se jen usmál. “Dosáhla jsi největšího spojení mezi koněm a člověkem, jaké může být. Teď už vás nikdy nic nerozdělí. Dante ti naprosto věří a tímto ti svěřil svůj život.”

 

Teď už bude vše jiné, pomyslela jsem si. Postarám se o to, aby se pouto dostalo mezi všechny milovníky koňů. Abychom se nemuseli bát o své životy a koně, aby byly už navždy v bezpečí. Udělám proto cokoliv. Založím školu pro mladé a společnost pro dospělé.

---

Vydáno v původním znění bez úprav.
Autor bude zveřejněn po ukončení Spisovatelského klání.