Nejčernější můra

Vodní báseň do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

Uléhám k spánku, noc přebírá vládu,
neklidnými sny se tápavě kradu,
cosi divného budí mě k ránu,
jako by lil vodu ze džbánu.

Vyhlédnu z okna a jímá mě hrůza,
zahradu venku pokryla divá blůza,
masa vody vystoupila z blízké řeky
a vydává bublavé a hlasité skřeky.

Právě chopila kůlnu do svých pracek,
před sebou tlačí kdejaký klacek,
kterým zapře se a bere vše,
za oknem dělá se mi mdle.

Utíkám vstříc té hrozné síle,
která urazí v mžiku celé míle,
otvírám dveře a náhle ztuhnu,
tak tak že před tou divoženkou uhnu.

Valí se dovnitř, do rohů se vleje,
bublá a skučí a nepěkně kleje,
tlačí mě k schodům na půdu,
lidičky, co je to za zrůdu?

Stojím na střeše, kol voda je všude,
co se mnou probůh jenom bude?
Zběsilého živlu jsou tu tuny…
A v dálce – záchranářské čluny.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.