Půlnoční kámen – díl první

Všechno začíná, když si mladičká Lora kreslí do svého skicáku. Dostává nápad nakreslit vílu temnoty, ale když vílu dokreslí, náhle se obrázek pohne. Víla temnoty obživla. Lora se jí nejprve bojí, ale pak se spřátelí a víla temnoty jménem Chlöe ji požádá, aby jí pomohla najít půlnoční kámen, který jí pomůže odhalit svou pravou identitu a kam patří.

A tak se mladičká Lora a víla temnoty Chlöe vydávají na dalekou cestu plnou nástrah a nebezpečí, za Půlnočním kamenem, který odhaluje pravou identitu.

Vzala jsem si tužku a pohlédla na skicák. Co jen tak nakreslit? Mohla bych třeba nakreslit tygra… nebo lasičku. Anebo prostě jen tak civět a dívat se na čistý papír. To mi asi jde nejlíp. Jen zírat, civět, koukat. Najednou jsem ale dostala nápad. Co třeba nakreslit něco nového? Něco neočekávaného? Něco zvláštního. Něco, co bude vždycky budit dojem. Něco, na co budou zírat stovky lidí. Něco, co bude každý obdivovat! A to něco je… a to něco je… je… ach jo! Chci nakreslit věc, kterou bude každý obdivovat a zatím ani nevím, co.

„Vílu temnoty!“ zakřičela jsem. „To je ono!“ Alespoň, aby byla zvláštní, nemusí se mi povést. A začala jsem kreslit. Tužkou jsem se snažila vyladit každý detail, aby vypadal co nejvíc přesvědčivě. Udělala jsem jí i jiskru v oku, kterou jsem vždycky chtěla mít. Udělala jsem jí černý korzet vyšívaný bílými květinami, masku, která zakrývala její jiskřivé oči a křídla, která byla tak krásná, že bych je chtěla i já. Kreslila jsem a kreslila a udělala jsem jí všechny stíny světa, jen aby se mi povedla. Najednou se ale obrázek pohl. Něco se zvrtlo.

Zírala jsem na obrázek, neschopná slova. Od strachu mě dělila jen malá čárečka odvahy. Co se to děje? Je to podivné. Možné je, že jsem jen prochladla. Nebo se mi točí hlava a vidím nesmysly. Ale taky to mohla být pravda! Co když se ten obrázek opravdu pohl? To by mi tak ještě scházelo. Živá víla temnoty. Ale co si to vymýšlím! Nemůže být živá! To by znamenalo, že… že… to by znamenalo, že JE ŽIVÁ! Začala jsem zrychleně dýchat. Až teď jsem si uvědomila, co se stalo. Najednou jsem před sebou měla černo.

„Ahoj… vzhůru? Čekala jsem, až se vzbudíš…“ pronesla víla temnoty a mrkla. „Nebo se mě bojíš? Za to se nemusíš stydět… lidé se mě bojí. To je pro vílu temnoty normální!“ Sedla si na kámen a rozhlédla se. Já na ni jen nechápavě zírala:
„Ale… to přeci… to přeci… není možné!“ vykřikla jsem. „Vždyť jsi vymyšlená! Já tě nakreslila!“ křičela jsem dál, protože mi nic nelezlo do hlavy.

„Ano, ty jsi mě stvořila. Ale to neznamená, že nemůžu žít!“ řekla a udělala malý pohyb prsty – a najednou BUM! Na kameni se objevila miska a na ní plno jídla! „Dej si. Neboj… není otrávené.“ Jen aby! Ale stejně jsem to zkusila. Bylo to vynikající. Po jídle mi hned začala vyprávět jakýsi příběh:

„V dávných dobách lidé věřili, že víly temnoty nepřinášejí jen smutek, ale taky temnotu. Ale jak jistě nevíš, nebyla to pravda. My přinášely jen smutek. Žádná temnota pro nás neexistovala. Až onen den. Kdysi jsme se totiž jmenovaly jen víly smutku. Až přišel Khános, který nás všechny do jedné zaklel. Zaklel do nás temnotu, žal, smutek a smůlu. Od té doby se nás lidé báli stále více. Utíkali před námi. Upalovali nás. A zabíjeli. Tehdy mnoho víl smutku zemřelo. Až na pár, které se vydaly na cestu časem a prostorem.“

Pochopila jsem. Ty víly temnoty… ona je určitě jedna z nich.

„A ty jsi jedna z nich, že ano?“ otázala jsem se a přisedla si k ní blíž. Cítila jsem její chlad, smutek, žal… Byla v ní temnota, která nechtěla ustoupit. Vyzvala jsem ji, aby pokračovala.

„My jsme se vydaly na cestu časem. Bylo to ale hodně nebezpečné. Mohly jsme se zaplést do kličky času. Tedy, zapletly jsme se. Já jediná, jsem unikla.“

„Takže ty jsi jediná svého druhu? Hustý!“ představila jsem si. Myslela jsem na to, jak by to bylo skvělé, kdybych byla poslední svého druhu. Ale zase bych musela znovu celou planetu osidlovat. To by byla hrůza, protože kdybych byla poslední svého druhu, nemohla bych mít ani potomka. Hm… zajímavé.

„Haló, posloucháš mě?“ zavolala na mě víla temnoty a zatřepala rukou před mým obličejem. „Ty mě vůbec neposloucháš!“ zakřičela na mě. Vypadala dost naštvaně. Radši jsem se stáhla. Bylo by nemoudré na sebe poštvat vílu temnoty. Zvlášť když vám může přinést smutek a smůlu. To by nikdo neriskoval. Tak jsem se s ní dala do řeči:

„A jak se vlastně jmenuješ… e-ee…“ zakoktala jsem se. Víla temnoty se na mě podezíravě podívala, jako bych nechtěla říct, ty dvě slova – víla temnoty. A tak mi odpověděla:

„Já jsem Chlöe. A tobě říkají?“ otázala se mě. Byla jsem ráda, že jsme se znovu daly takhle do řeči. Radši s ní mluvit, než aby mi přinesla smutek.

„Ehm… Já jsem Lora. Ahoj.“ Zamávala jsem jí na pozdrav. Ona se zasmála a opakovala to po mně. Pak jsme si povídali o různých věcech, jako co máš ráda, co nemáš ráda apod.

Pak mě to už přestalo bavit a tak jsem ji pobídla, aby mi vyprávěla zase nějaký příběh. Usmála se a dala se do vyprávění.

„Jestli chceš, abych pokračovala v minulém příběhu, tak ti ho klidně dopovím,“ oznámila vážně. Já jen řekla:

„Ano, ano!“

Tak začala vyprávět: „Prošla jsem lesy i louky, hory i řeky, až jsem se objevila v nějakém městě. Bylo celkem ponuré. Byli tam lidé smutní a žalostní. A to kvůli mně. Tak jsem ihned odešla. Jenže kam mám jít, když přináším takový smutek? Kam?“ začala brečet. Slzy jí stékaly po tváři jako hrách, ale rozdíl byl v tom, že ona měla černé slzy.

Byly tak smutné a žalostné. A když jsem viděla Chlöe, jak brečí, rozbrečela jsem se taky. Podala jsem jí ruku, ale nakonec jsem ji stejně objala. Bylo mi šum a fuk, jestli mi přinese smůlu. Teď jsme kamarádky a já nechci, aby byla moje kamarádka smutná. Po takové čtvrt hodince jsem se zmohla na jednu větu.

„Mohla bys zůstat tady.“

Ona se na mě udiveně podívala a zamrkala. „To myslíš vážně?“ zeptala se a rukou si otřela oči. Pak se jemně usmála, ale úsměv jí zase zmizel za smutkem.

„No jasně, že to myslím vážně!“ ujistila jsem ji a zavrtěla hlavou, abych jí dodala sebevědomí. Ve skutečnosti jsem ale nemohla spoléhat na to, že by tu mohla zůstat. Doma ji nechat nemůžu.

„Ale já ti budu určitě překážet! Ledaže…“ zapřemýšlela a přivřela oči. Já na ni vyjela:
„Ledaže, co?“

„Ledaže bys mi pomohla najít půlnoční kámen,“ řekla záhadně a přikyvovala hlavou. Já na ni koukala, jako bych spadla z višně.

„Půlnoční kámen? A co to je a jak to vůbec vypadá?“ rozkřikla jsem se a máchala rukama všelijak ve vzduchu. Ona vytáhla obočí a řekla znalecky:

„Půlnoční kámen je hornina, která ti pomůže najít tvé pravé já a kam patříš. Bohužel je v kouzelné říši. V říši bazilišků. Je to tam hodně nebezpečné. Kámen hlídají zbrojnoši a lučištníci. Nebylo by snadné ho ukrást.“ Vykulila jsem oči.

„My bychom ho kradly? A nemohly bychom si ho vypůjčit?“ žadonila jsem. Ona pokračovala:

„Ne, půlnoční kámen je jen na jedno použití. A jeden takový se najde jednou 1000 let. Už chápeš to riziko? Taky se to nemusí povést. Taky mi nemusí ukázat mé pravé já. Proto se musíme hodně snažit. Budeme mít jen jeden pokus.“

Zírala jsem na ni, neschopná ani jedné slabiky.

Redakční úpravy provedla Janel Weil.