Jak na narkomana III.
Vešla jsem do svého pokoje. Připadalo mi, jako bych ho neviděla věky. Tedy – spíš to asi bylo tím, že jsem si přesně tohle přála. Zmizet odsud byl můj sen už od dětství. Zdálo se mi, jako by se ty stěny přibližovaly a pod postelí jsem měla jakýsi hmyz, který vyletěl vždycky ráno a večer. Nikdy jindy. Tedy ano, ale ne v tak velkém množství. Stejně tak jsem ráno a večer měla největší tiky, takže se mi opravdu špatně usínalo a fakt, že otec zase zašel tak daleko, mi s usínáním také moc nepomáhal. Celou noc jsem se převalovala zprava doleva. Zdálo se mi o těch hadech, které tak dobře znám. Pokaždé vylezli odnikud, a přesto jich tu bylo tolik. Obmotávali se mi kolem kotníků a já nemohla utéct a jen jsem stála na místě a zírala na to šílenství kolem. Viděla jsem...
Z paláce Šalamounova: Symbol dekadence
Poprvé se na restaurátorských pracích podílel muž. Tímto mužem je Nebelbrach Mechacha. „Marie, myslím, že bys neměla opovrhovat tak výhodnou partií,“ promluvil konečně otec. „V Praze není snadné najít ženicha, který by byl zabezpečený, mladý a kultivovaný.“ „Rozumím vám, otče. Také chápu, že pan Koutný je hoden stát se členem rodiny Rothů. Avšak srdce mě k němu neváže, mám jiných tužeb, nežli být jeho ženou.“ „To ti plete hlavu ten poštovní úředník, co si hraje na šlechtice.“ „On je potomkem starého šlechtického rodu. Jako vše je dnes v úpadku, i šlechta je úpadková, však stále vznešená.“ „To jistě. Poslední zdegenerovaný potomek starého šlechtického rodu. Tím by dnes chtěli být všichni, kdo nic pořádného neumí. Naše vlast ale potřebuje pozitivní práci. Kdybys...
Vzpomínka na mě V.
Když jsem na to přišla, ležela jsem doma v posteli. Nejdřív jsem se neptala, co tam dělám. Protože jsem bývala tvrdý spáč, stávalo se mi při probuzení, že jsem si ani nedokázala uvědomit, na které planetě se nacházím Popravdě řečeno, cítila jsem se ale i dost neobvykle. Byla jsem trochu překvapená, když jsem se posadila a neměla závrať. Nevím proč, ale očekávala jsem, že se mi zatočí hlava. Vzpomněla jsem si na večírek, ale nedokázala jsem si upamatovat, jak skončil. Samozřejmě jsem si vůbec nepamatovala průběh své smrti. Postavila jsem se na nohy, přešla k otevřeným dveřím a vykoukla ven. V hale nesvítila světla, takže jsem toho moc neviděla. Ale i přesto se mi zdálo, že mám kolem sebe nějakou mlhu. Nejspíš mám rozmazané vidění ještě od spánku, vyřešila jsem...
Jiskra slunce – 6.kapitola – Nové důvody, proč žít
V mužském oblečení a v mužské roli vsedala na koně, aby jela zabíjet a zase zabíjet. Chvěla se téměř dětským vzrušením, mělo to být její první tažení. Muži se nad ní usmívali, ženy nechápavě vrtěly hlavou. V tu chvíli nebyla Zářivá, ale obyčejná dívka, natěšená na první velké dobrodružství.„Lavinie, i kdyby se mi něco stalo, ty musíš jít dál. I kdyby všechno selhalo, ty musíš žít,“ loučil se s ní Erlis. „Budu žít, slibuju.“ Pověsila mu na krk malou bílou hvězdičku, která ho měla chránit před zoufalstvím. „Budeš ji potřebovat víc než já.“ Erlis jí dal nový důvod k životu. Stala se jeho ženou, ale vztah, který se mezi nimi teprve začal rozvíjet, měl k manželství ještě daleko. Také se jí otevřely oči a zjistila, že Velvrika brala...
Vzpomínka na mě IV.
Vylíčím vám, jak jsem zemřela. Jak se z mé roztříštěné lebky vyřinula krev. Všechny krvavé detaily. Umírající lidé nikdy nezavírají oči, když se z nich stávají nehmotné duše, ale zřídkakdy tu proměnu sledují. Alespoň já určitě ne. Zatímco Jo a Jeff seděli v obývacím pokoji, zašla jsem do Janeiny ložnice a natáhla se tam na postel. Když si ona může jít zaplavat s mým přítelem, proč bych jí já nemohla zválet lůžko? Bolela mě hlava a byla jsem unavená. Lehla jsem si s úmyslem, že si jenom odpočinu, jenže jsem usnula. Probudila mě Amanda. Když jsem otevřela oči, seděla u mě na posteli. Dlouhé černé vlasy už měla po koupání upravené. „Kolik je hodin?“ zamumlala jsem. Bolest hlavy byla ještě horší než před usnutím. Za to mi to spaní fakt nestálo....
Starý pán
Stál jsem na tom otevřeném prostranství, klepajíce se, křečovitě držíce zvláštní kvádr. Na jeho stranách byla spousta barev rudých odstínů a tučný nápis Víno. Kolem lidi pili punč, spokojeně objímali polystyrenové kelímky plné horkého moku prsty obalenými v rukavicích. Dlaněmi svírajícími rukojeť moderního kočárku matka pohupovala svoje dvojčata. První řada, první třída, to nebylo stejné. Ne pro mě. Já byl ta první řada, první třídy si hladily své peněženky, vystresovaně, se strachem ze ztráty… Pohupoval jsem se ve víru melodie. Rty se mi míhaly po chladném kovu, který se lesknul, blyštil se a odrážel duhu, kterou tvořily čtyři různobarevné reflektory. Blik sem blik tam. Duha. Na pódiu stál on, můj dětský vzor. V ruce kytara, napojená na velkou bednu, jež...
Z paláce Šalamounova: Naděje
Tentokrát byly restaurátorky dvě – jeden svitek zrestaurovala Cerridwen Lowra Antares. Dřív bývala Nadějí. Lidé na ni spoléhali, když bylo všechno ostatní ztraceno. Někdy pro ně byla tou poslední možnou variantou, jak nezemřít, jak zvládnout důležitou věc, jak najít osudovou lásku nebo třeba i jak prostě jen přežívat. Někteří se na ni stali zcela závislými. Jen tak seděli a čekali a říkali si, že dokud ona nezemře, bude vždycky šance, možnost. Pojmenovali ji Naděje a dávala všem radost, sílu, odhodlání nebo impuls k tomu, aby všechno v okamžení nezahodili. Někteří jí záviděli. Jiní jí opovrhovali. Byli i tací, kteří v ní nevěřili. Ale zdaleka nejhorší byli ti, které někdy, nedopatřením, zklamala. Chodila po světě a plnými hrstmi rozdávala svou moc. Dělala...
Denní věštec
Chcete vědět, co se děje za hradními zdmi?
Čtěte Denního věštce!
Ocenění
2022 – Projekt roku
2021 – Projekt roku
2021 – Šéfredaktor roku
2020 – Projekt roku
2019 – Projekt roku
2018
2015 – Projekt roku
