Ironie hvězd

Nejkrásnější příběhy píše život sám. Bobřík velkých citů byl doslova unesen příběhem, který mu vyprávěl Cinex Star. Přečtěte si i vy, jak nalezl svoji lásku a zavzpomínejte na vaše první setkání s milovanou osobou.

-*-

Na obloze září miliardy hvězd, které protíná mléčná dráha, která vypadá jak závodní okruh. Měsíc prosvěcuje ten jediný malý mráček ve středu té tmy. Odražené sluneční paprsky dopadají na povrch měsíce a odráží se směrem přímo do mých očí. Kolem mě jsou jen temné stromy, které nedostaly tu možnost napít se měsíční záře. Sluchátka v uších, jediná opuštěná lavička ve středu hlubokého lesa a hlava plná jen a jen jí. V hlavě tolik otázek jako hvězd na obloze jen na to jediný téma. My, já a ona, nikdo jiný. Jak jen tak sedím a vnímám tu dojemnou písničku při pohledu na ten nádherný měsíc, tak si uvědomuju, že to co cítím, je asi láska. To chvění v nohou a vlastně asi v celém těle. Myšlenky jen na ní. Žaludek na vodě a skleněný oči. “Je tohle vážně láska?” ptám se sám sebe nahlas téhle nádherný noci.

Kdo je vlastně ta druhá půlka mojí hlavy? Vždyť jsme se viděli jen párkrát a nemohlo nás takhle spojit to hrozně silný pouto. Vždyť jsme spolu prohodili jen pár vět a nemohla v mých očích zůstat tak hluboká jiskra, která jen každý den čeká, že jí zase spatří. Píšeme si přece jen pár dní. Já to vážně nechápu. Všichni mají zapotřebí říkat, jak je ta láska krásná, ale vážně je? Moc mi to teda zatím nepřijde. Je mi akorát špatně, bojím se a nevím, co si počít se všema těma myšlenkami.

Uběhlo pár dní a já si uvědomil, že to nemůže být nic jiného než samotná láska.

Šli jsme spolu poprvé ven a to byl asi ten osudný den, který změnil můj život. Když jsem ji už v dálce uviděl, tak v první vteřině se mi rozbušilo srdce, nevěděl jsem, co mám dělat, ale věděl jsem v hloubi svojí duše, že jsem asi v životě nebyl šťastnější. Ta zapomenutá jiskra v oku musela být vidět na kilometry daleko. Rozzářily se mi oči, pozdravil jsem ji a se strnulým úsměvem na tváři jsem viděl, že nejsem jediný, kdo je tak moc nervózní. Nikdy bych tenkrát neuvěřil, že tímhle okamžikem začíná tak dlouhá lovestory. Den co den jsem měl od téhle chvíle čím dál tím větší strach, že nikdy nebude moje a já zůstanu sám, opuštěný tady na tom světe a jediný, co mi po ní zbude, budou jen myšlenky a krásný představy o tom, jak jsme tady jen my dva pro sebe.

Skoro každý den jsme spolu byli venku, povídali si, popíjeli a byli jsme schopný sedět venku do rána a řešit ty největší zbytečnosti, a to jen proto, abychom mohli být spolu. A víte, kde jsme seděli? Přesně na tom místě, kde jsem si to uvědomil, že ona je pro mne ta pravá. Na tom místě, odkud byl vidět nejlépe měsíc a celá hvězdná obloha, která se teď neodrážela jen v mých očích, ale i v jejích zářivě modrých. Ten den jsem ještě netušil, že i v kouzelnickém světě má hvězdné jméno a ta hvězdná obloha nad námi, je neskutečná ironie téhle situace. Při jakékoliv větě jsem z ní nedokázal spustit oči a musel si jí pořád prohlížet. Přece nemůže být na světě nikdo, kdo je dokonalejší, říkal jsem si každou chvíli. Netrvalo to dlouho a byli jsme spolu venku skoro pořád, bavili se čím dál tím víc a já stále doufal, že nejsem sám, jehož oči jsou jen a jen pro toho druhého. Strach už nezaplnil jen mou hlavu, ale celé moje tělo, byl jsem stále čím dál tím víc nervózní a jen tiše doufal, že vše dopadne tak, jak si přemítám každou noc před spaním. Tyhle nádherný chvíle trvaly dlouho a bylo to to nejkrásnější, co jsem zažil. Ale pak to přišlo. Každý příběh má nějaký konec. Úplně každý.

Na to datum nezapomenu do konce života. Byl pátý květnový den. Seděli jsme spolu uvnitř malé chatky na okraji vesničky. V uších nám znělo jen praskání kamen. Před námi dvě skleničky plné šampaňského a my si užívali tu nádhernou noc a doufali, že nikdy neskončí. Nikdy jsme si nepovídali víc, už ne jen o zbytečnostech jako předtím, ale o nás. O tom všem, co se dělo a stále děje. Měl jsem neuvěřitelný strach a bál se, co mi chce říct. Nevydržel jsem to, a když odbyla pátá hodina ráno, tak jsem ze sebe vydal jen jednu jedinou větu: „Budeš se mnou?”

A přesně v tento moment skončil celý tenhle úžasný příběh. A víte proč? Protože odpověděla “Ano”.

Jeden úžasný příběh skončil a začal další, lepší a konečně ve dvou.

A navíc, kdo má tak dokonalý výročí jako pátého pátý v pět hodin ráno, že?

Odeslat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *