Zeď

Jak dlouho trvá postavit si zeď
z posměšků, nedůvěry a tvrdých slov?
Snad celý život, či několik let?
A je to útěk, anebo lov?

Schovat se za maskou lhostejnosti,
odstoupit do stínu veškerého dění.
Vyvěsit transparent:
„Sem nechoďte, tady nikdo není.“

Tak bych se chtěla ztratit v temnotách
a nemít tělo, nemít strach.
Vězení z drátu s ostny, co hluboko v srdci zaryté
rozbíjí na střepy touhy a sny ukryté.

Mít tak odvahu do ruky ostrý vzít meč
a vyzvat vše, co protiví se, na zteč
a sekat a bodat až stříká krev
a rudou tmu před očima mít
a vědět, že zemřu.
Ta trhlina ve zdi, že neměla být.

Jak dlouho trvá postavit si zeď?
A jak málo stačí, aby se rozbila…
Nezvyklé slůvko, hřejivý dotek
a hradba dřív mohutná
jak nikdy by nebyla.

A najednou zase je tu meč
a ostrý hrot a krev a slzy.
Dopustila jsem rozboření zdi
a teď mě to neskonale mrzí.