V zajetí času – 8. kapitola

Noční můra Oba Jeepy zastavily jen pár metrů od něj. Z obou vystoupili čtyři agenti. Všichni oblečeni stejně jako před tím. To už u něho byli oba vojáci i skupinka policistů. „Na zem! Dělej! Na zem!“ zařval na něj voják a bolestivě ho dloubl pažbou pod žebra. „A ruce za hlavu!“ James neměl na výběr. Zásah pod žebra ho poslal k zemi a o ruce se mu vlastně postarali vojáci sami. Jeden z nich s ním tvrdě narazil na kapotu auta a hrubě mu odhrnul bundu, aby viděl na krk. „Je to on,“ zahlásil potom. „My už si ho převezmeme.“ Ať už to promluvil kdokoliv, Jamesovi naskočila husí kůže. Hlas tohoto muže byl chladný jako ocel a pevný jako skála. „Zavažte mu oči,“ zaburácel hlas a o minutku později už měl přes oči černou pásku, a byl tak zcela odkázán pouze na agenty. Nikdo...

V zajetí času – 7. kapitola

Změna plánu Běžel. Celý zpocený a udýchaný uháněl lesem a snažil se uniknout před dravou zvěří. Jaká to byla, netušil, jediné, co věděl, bylo, že pokud neuteče, rozsápe ho na cucky. Běžel dál a bestie ho pomalu doháněla. Už ho skoro měla, už se mu sápala na záda… Vtom se probudil. Dýchal rychle a mělce. Tep mu prudce vylétl nahoru a byl úplně celý mokrý. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Na chviličku zavřel oči, aby se uklidnil. Byla to naštěstí jen noční můra, jenže byla tak živá. „Už jdu,“ ozvalo se z vedlejší místnosti poněkud nevrle. James v tu ránu ztuhl. Téměř nedýchal. Vedle se otevřely dveře. S kým to lesník mluvil, netušil, ale nelíbilo se mu, že někdo buší na dveře takhle v noci. Doufal, že se jen přeslechl, a pokusil se hlasy nevnímat. Polštář si hodil...

V zajetí času – 6. kapitola

Zlý sen Takovou myšlenku raději rychle zažehnal. To potřeboval ze všeho nejmíň. Když dorazil na pokoj, už na to nemyslel. Šel si dát teplou sprchu, aby se zahřál, a pak si opět zalezl pod deku s notebookem na klíně. K tomu upíjel kolu a všude drobil sušenkami. Spokojeně pročítal komentáře a diskuze a sám také občas něčím přispěl. Především v oblastech, kde se lidé dožadovali po vládě uznání teorie jako pravé. Ne, že by tomu věřil, ale když proto nic neudělá, nic se nestane. U komentování vydržel, dokud neusnul. V noci se neustále převaloval a ne a ne najít tu správnou polohu. Nakonec se celý zpocený probudil. Peřina ležela odkopaná na zemi a stejně tak notebook. Ležel na zádech a rozespale koukal do stropu. Měl pocit, že strop modrá a hned zase červená. Bral to...

V zajetí času – 5. kapitola

Špatný den Zaraženě se šoural domů. Na oslavu ho přešla chuť. V ústech cítil hořkou pachuť, kterou si nedokázal vysvětlit. Utěšoval se tím, že nikdo neví, odkud je. Už to domů měl jen několik desítek metrů. Těšil se na horkou vanu a snažil se myslet na něco pozitivního. Udělal to pro lidi a za tím si stál. Spíš než horkou vanu dostal náhle ledovou sprchu. Ponořen v myšlenkách zabočil za roh. Před domem stálo policejní auto, mělo zapnuté výstražné majáčky a jedny dveře byly dokořán. Na ulici jinak nikdo nebyl. Rychle skočil zpátky za roh a jedním očkem pozoroval, co bude. Z jejich vchodu vyšli dva strážníci. Třetí vystrkoval hlavu z okýnka. „Tak co? Našli jste ho?“ „Nikdo tu není,“ zakroutili hlavou oba naráz. „Třeba o tom ví?“...

V zajetí času – 4. kapitola

Vyzrazení Ležel ve své posteli, půlkou těla na zemi a půlkou na matraci. Divoké sny se postaraly o takovouto divnou polohu. Zdálo se mu, že si to šéfredaktor rozmyslel a naprášil ho. Když mu někdo zabušil na dveře, s leknutím se probudil a zbytek těla se také sesunul na podlahu. Nepříjemně studila, a tak rychle vyskočil a sáhl po kraťasech a nějakém tričku. Ulevilo se mu, když zjistil, že to byl jen sen a nikdo na dveře nebuší. Venku se ženili všichni čerti. Obloha byla úplně šedivá a na okno dopadaly velké sněhové vločky. James stál nějakou dobu u okna a se škodolibým úsměvem na tváři pozoroval chodce, kterým to na namrzlém chodníku klouzalo. Někteří si drželi čepice, aby jim je vítr neodvál, a někteří se snažili natáhnout bundy tak vysoko, jak to šlo, aby jim...

V zajetí času – 3. kapitola

Pravda Nečekal, že se otevřou tak snadno. Jaké to pak bylo překvapení, když se ocitl pod zataženou oblohou na druhém konci budovy. Vydechl úlevou. Vyčerpaně nasával studený noční vzduch. Plíce ho pálily už od toho zběsilého úprku a teď už to ani nevnímal. Na chviličku si myslel, že jim unikl, kdepak. Tak jednoduché to být nemělo. Ruce měl vražené v bok a v malém předklonu odcházel jakoby nic pryč. Ušel necelých deset metrů, když za sebou uslyšel zrychlující se kroky. Zastavil se. Kroky najednou ustaly. Znovu se dal do pohybu a opět to uslyšel. Pro jistotu se ohlédl. Hrůzou mu málem vstaly vlasy na hlavě. Za ním se pomalu loudali dva strážníci. Hned jak se otočil, rozeběhli se za ním. Tryskem se dal také do běhu. V uších mu zněl zvuk píšťalky a křik obou...