Osmnácté okénko: Setkání

Dnešní den si žádá něco speciálního. Příběh v osmnáctém adventním okénku nás zahrne vskutku mrazivým sněhem i hřejivou vánoční atmosférou jak má být. Napsala ho pro Vás Belatris Nithelas Malrinová… * Dvě postavy se sunuly závějemi a kreslily tak do bílé krajiny krajkové girlandy. Pohybovaly se tak pomalu, že chvílemi vypadaly jako dva opuštěné keře. Až na to, že keře neklejí. „Zatracenej sníh!“ vyprskl Adam a začal si zuřivě třít dlaně o zmrzlý obličej. „Spíš zatracený mráz,“ namítl Ewan. „A nech si ten obličej, nebo ti sleze.“ „Aspoň bych pak nemusel přijímat všechny ty vánoční návštěvy a zdvořile konverzovat. Moh bych se zavřít v pokoji a měl klid od nekonečné přehlídky cukroví a koštování, kdo dělá lepší vaječný likér.“ „Ty jsi beznadějný,“ zavrtěl...

Vymodlené dítě

Jediný syn vzhlíží ke svému otci jako k bohu. Chce být dokonalým synem a otce vnímá jako dokonalého člověka. Ale jedna jediná škodolibá poznámka chlapcovo přesvědčení převrátí vzhůru nohama. Společnost se přesunula ze dvora do sálu s halasností rozvodněné řeky. Pánové se plácali po ramenou, někteří si uštědřili i mužné objetí, zatímco dámy nakláněly hlavy a rychle stahovaly chlupaté rukávníky, aby si mohly zlehounka potřást rukama. Etiketa svazovala i děti, takže úklony, smekání a potřásání si museli odbýt i potomci vznešených hostí. Eruinovi bylo předevčírem deset let. Otec mu dal nádhernou dýku vykládanou granáty a posadil si ho na klín, což se stávalo velmi zřídka. Eruinovo srdce zešílelo vzrušením a tlouklo tak silně, že to musel cítit i sám lord komoří, pán...

Následník

Jaké to je, když vám zcela nečekaně spadne do klína následnictví trůnu? Možná jste o tom snili, kdysi jako děti. Ale jak se dospělý člověk vyrovná s takovou zodpovědností? Co to udělá s jeho životem? 1. Telefon uprostřed noci. Telefon by neměl zvonit ve tři hodiny ráno. Chytáš myšlenky skrz mlhu rozespalosti. Zatím spíš unikají, netušíš, co se děje. Telefon stále zvoní. Přichází někdo další, někdo vešel do tvé ložnice a zvedá ten řvoucí aparát. Sedáš si a jak se zkoušíš postavit, zamotáš se do přikrývky. „Proboha…“ První slovo, které rozpoznáváš. Kontext je zatím mlhavý, ale je naprosto jasné, že do postele se už nevrátíš, dnes rozhodně ne. „Vstávej, musíš se oblíknout,“ říká silueta. Matka? Samozřejmě, kdo jiný. Než stačíš zformulovat otázku, už je pryč....

Doktor

Doktor nečekal, že ho jeho dar přivede právě sem. Vězení si ve své budoucnosti asi nepředstavuje nikdo, ani ten, kdo se tam později opravdu ocitne. Čím se to vždycky oháněli největší tyranové světa? Obecným blahem? Vyšším dobrem? Přínosem pro společnost? Ano, to přece říkal i on sám, před pár týdny. A kam ho to přivedlo? 1. „Dokážu vyléčit cokoliv, to jste mi řekl.“ Stála naproti Doktorovi jako amazonka připravená k souboji na život a na smrt. A v jejím případě přesně o to jde, o život, nebo o smrt, s níž se odmítla smířit. „Ano, říkal. Reklama je přece o tom, že se chlubíte, ne?“ Nezasmála se, šlo o příliš vážnou věc na to, aby byla ochotna žertovat. „Viděla jsem toho koně. Na závodišti. Na mrtvolu běžel skvěle.“ Začala být kousavá, musel se jí rychle zbavit....

Od matky s láskou

Můj nejdražší synu, mám ti toho tolik co říct. Ale přišel čas rozloučení, přišel čas slz. V životě potkáš mnoho proroků, mé drahé dítě. Musíš se naučit naslouchat těm správným hlasům. Nenech se však zmást! Jen málokdy najdeš správné hlasy v hrdlech správných lidí. Není těžké přežít hlad, špatné počasí nebo bití. Nejzrádnější serpentiny života vedou mezi skalami lidských poselství. Svěřila jsem ti tajemství, jak kličkovat mezi radami. Připravovala jsem tě na uhýbání balvanům rozkazů i výhrůžek. Ale není v mé moci naučit tě, kterak přežít ve vírech slibů, můj drahý. Pamatuj si jedno! Sklopené oči ti sluší, chrání tvou bezbrannou duši. Nedívej se lidem do očí jen tak nazdařbůh. Nikdy nevíš, jak silný protivník ti zkříží cestu. I kdyby proti tobě stanul tvůj vlastní...