Smrťákův těžký život 3. – Bloumání

Trvalo celou věčnost, než mě konečně propustili z té proklaté nemocnice. V sádře je sice stále obalena naprostá většina mého těla a téměř se nemohu pohnout, aniž by to ve mně bolestně nezacukalo, ale alespoň jsem doma. Ano, můžu to nic dělat doma. Jsem raněná. Vím naprosto spolehlivě, že rány na těle nejsou to jediné, co mě stahuje ke dnu. Ztráta, kterou jsem pociťovala každou minutu každého mizerného dne, byla nevyčíslitelná. Ale život plynul dál, Země se točila i beze mě. Najednou tomu byly dva roky. Dva roky, během kterých jsem s nikým o ničem nepromluvila. Zkrátka už nebylo, co říct. „Tak a dost, Lauro, mám toho tak akorát,“ to mě najednou vyrušil z nekonečného rozjímání tatínkův rozzlobený hlas. „To tvoje mlčení už trvá příliš dlouho. Teď hned půjdeš ven...