Za hranicemi I – Ohrožení

Ohnivá povídka do letní soutěže Vrba ve víru živlů.

Tak se to stalo.

Noční můra, která ji děsila už několik dnů, se změnila ve skutečnost. Zůstala sama. Přes slzy ani neviděla, jestli zarazila dřevěný kříž do čerstvě navrstvené zeminy rovně. Co bude dělat?

Elvíra se postavila, upřela rozmazaný pohled na iniciály jí tolik známé a v mysli si vybavila modlitbu, která měla ochraňovat duši zemřelé. Jediné štěstí v její nezáviděníhodné situaci bylo to, že jí minulý týden bylo patnáct. Oficiálně je dospělá, tudíž nemusí jít do sirotčince, kde by beztak nevydržela ani měsíc. Ale jak vydrží sama bez babičky? Co si jen počne?

Oříškové oči se jí opět zalily slzami. Kousla se do jazyka, aby se nerozbrečela. Musí něco vymyslet.

„Děvče, máš v sobě tolik síly!“

Otočila se. Ten hlas! Byl tak blízko. Ale nikdo za ní nestál. No paráda, ještě má halucinace. Pohodila hlavou. To jí ještě scházelo.

„Stačí ji jen objevit,“ dořekl neznámý ženský hlas a zmizel.

*

„Víc ti nedám,“ řekl starý Jim, když před něj v obchodě vyskládala pletené košíky, na kterých pracovala celý týden. Ruce měla samý puchýř a ten člověk jí nabízí jen čtyři mince.

„Ale to je málo!“ ohradila se. „Minule jsi mi dal šest.“

„Ber, nebo nech,“ vyjel na ni ostře.

„Prosím!“ Už jí zase bylo do breku.

„Nu dobrá, Elvíro, ale víc jak pět ti nedám. To víš, časy jsou zlé.“

„To teda jsou,“ odvětila a shrábla peníze do váčku, než si to prodavač rozmyslí.

Zkoumavě si ji prohlížel. Všichni už věděli, že její babička zemřela.

„Možná bys mohla jít k Samovi,“ navrhl dívce a sjel ji očima od hlavy k patě. „Postavu na to máš,“ dodal a zašklebil se.

„To bych teda nemohla,“ odvětila hlasitěji, než chtěla, a měla se k odchodu. Jít k Samovi? To teda nikdy!

„Tak příště přines nějakou zeleninu. Košíků už mám dost.“

*

Zahrada nebyla velká, ale pro jejich potřeby to stačilo. Babička své záhony milovala a dokázala na zahradě pracovat celé hodiny. Letos byla stařenka na zahradničení příliš slabá, a tak ji musela zastoupit Elvíra. Nebyla tak šikovná jako babička, ale i tak se jí podařilo něco vypěstovat. I přesto, že panovalo horké léto a všude bylo velké sucho, na jejich zahrádce se zelenině dařilo. Každé ráno našla Elvíra rostlinky na záhoncích zalité, zřejmě od nočního deště. Už si však nikdy nestačila všimnout, že půda za hranicemi jejich pozemku je vyprahlá a plná hlubokých rýh. Suché traviny se nakláněly svými hlavičkami přes plot a žadonily o vodu, které se jim žalostně nedostávalo. I stromy na louce za zahrádkou měly téměř suché listy a plané keře se skoro ztrácely.

Dívka nic z toho neviděla. Unaveně vytahovala ze země zralé brambory velké jako dlaň. V duchu se radovala. Úroda je pěkná, možná přeci jen něco našetří na dlouhou zimu. Svitla jí naděje, že to bez babičky zvládne.

*

Zřejmě usnula.

Probral ji štiplavý dým. Omámeně vstala ze země a protřela si oči. Rázem byla úplně vzhůru. Pláň za dřevěným plůtkem byla v jednom ohni. Rudé plameny olizovaly veškerou zeleň a šířily se bujaře dál. Ohlušující praskot se ozýval ze všech stran. Otočila se a ztuhla.

Celý jejich pozemek byl obklopený nenasytným požárem. Živel byl tak rozzuřený, že dívka nezahlédla žádný jeho konec. Všechno podlehlo plamenům a teď se ta pohroma valila přímo na ni. Na malou chaloupku s doškovou střechou a kousek půdy. To jediné, co jí zbylo, bylo teď v ohrožení.

S hrůzou zjistila, že nemá proti tomu žáru šanci. Nemůže nijak zabránit, aby o to málo nepřišla. Lípa za chalupou vzplála jako svíčka. Stačil okamžik a oheň přeskočil z rozžhavené koruny stromu na střechu domku.

Stála tam s očima rozšířenýma hrůzou a nebyla schopná se pohnout. Sledovala, jak požár divoce řádí na doškové střeše. Plamenům však chalupa brzy nestačila. Pokračovaly neurvale dál a uzavřely Elvíru do nepropustné pasti.

„Tak prober se přece!“ vzkřikl někdo. „Zastav to!“

Až později si uvědomila, že to byl ten samý hlas, který ji oslovil ráno u hrobu. Teď ji probral z letargie. Jako pod vlivem nějaké magie před sebe natáhla ruce a dlaně otočila přímo proti ohni. Vůbec netušila, co dělá. Jednala zcela automaticky. Ucítila žár, který se k ní blížil. Skrz dlaně a roztažené prsty pocítila neuvěřitelnou sílu, která vycházela z jejího nitra a ven vytryskla jako gejzír neviditelné energie. Ta zasáhla přicházející plameny jako vodotrysk a téměř okamžitě uhasila oheň v její blízkosti. Stačilo se pootočit, nasměrovat onu energii na jiné zasažené místo a účinek byl téměř k neuvěření. Oheň slábl a uhasínal.

*

Bylo po všem.

Spustila ruce podél těla. Dlaně ji pálily a měla je celé rudé. Byla vyčerpaná. Cítila, že každou chvílí omdlí.

Než ztratila vědomí, stačila si mezi rozestupujícím dýmem všimnout postavy muže. Stál tam nehnutě a s podivným výrazem ve tváři Elvíru sledoval.

Pokračování…

---

Redakční úpravy provedla Nerys Heliabel Ghostfieldová.