Smrťákův těžký život 2. – Probuzení

Celou noc mě pronásledoval takový zvláštní sen. Když jsme se dnes s mamkou vracely ze společných nákupů, měly jsme nehodu. Na křižovatce do nás plnou rychlostí naboural kamion a prudký náraz nás smetl až do vedlejšího příkopu. Ta bouračka byla strašlivá. Zdálo se mi o tom, jak se s námi auto několikrát přetočilo. Také si živě vybavuji kvílení brzd, děsivé skřípání, když se naše stará škodovka mačkala do kulaté krychle. Bolelo mě celé tělo.

„Ještě, že to byl jen špatný sen,“ pomyslela jsem si, když jsem se probudila. Oči jsem nechávala zavřené, ale jak jsem procitala, něco se mi nezdálo. Zhluboka jsem se nadechla a snažila jsem se rozeznat vůně kolem sebe. To, co jsem cítila, bylo silně znepokojující. Desinfekce.

Jak jsem si spojila svou noční můru a ten pach tady, prudce jsem otevřela oči, ochromena tím zjištěním. Ostrá záře bílých zářivek mě na chvíli zcela oslepila, ale když se mi podařilo zaostřit, potvrdily se mé obavy. Skutečně jsem v nemocnici.

Nevím, co se stalo. Nic si nepamatuji. Jestliže byl ten sen skutečný, kde je máma? Byla jsem paličatě rozhodnutá, že okamžitě všechno zjistím. Zuřivě jsem prohrabávala vlastní vzpomínky, snažila jsem se najít tu správnou, která by obsahovala odpověď. Odpověď na celou tuhle nepříjemnost. Ale můj mozek nespolupracoval, vzpomínky byly pohřbené pod příliš silnou vrstvou zmatku a mysl byla omámena množstvím léků proti bolesti. Myšlení mě moc unavovalo. Moc bolelo. A úplně mě vyčerpalo. Aniž bych si to uvědomovala, znovu jsem se ponořila do hlubokého spánku.

Opět se vrátit k vědomí mě přiměla až ostrá řezavá bolest v žebrech. Poznala jsem, že anestetika vyprchala a z předchozí zkušenosti jsem věděla, že brzy poznám skutečný rozsah škod. Za normálních okolností bych se zvedla a přesvědčila bych se na vlastní oči, abych věděla, jaká část mého těla je pokryta sádrou, ale teď mám hlavu uvězněnou v jednom z těch směšných nákrčníků a vidím si tak sotva na špičku nosu. „Alespoň, že ten mám zřejmě v pořádku,“ uklidňovala jsem se představou, že určitě nevypadám jak mumie, která právě utekla z hrobky.

Na další sarkastické poznámky, ve kterých bych se strefovala sama do sebe, jsem ale neměla čas. Slyšela jsem, jak se dveře po mé levé straně rychle otevřely a dovnitř vběhla sestra. „Jsi vzhůru!“ zvolala překvapeně. „Nikdo nevěřil, že se probereš.“ Hmm… Tak to vám tedy pěkně děkuji za projevenou důvěru, budu muset žalovat nemocniční personál, že nevěří ve schopnost svých pacientů uzdravit se.

Sestra se nezdržela dlouho. Po zbytečných řečech o tom, že je to vážně zázrak, že žiju, jsem z ní konečně dostala diagnózu. Tedy, alespoň částečně. Byla ochotná mi sdělit, že mám následkem nárazu do hlavy těžký otřes mozku, proto si nic nepamatuju, a taky zlomená čtyři žebra. Mimo to roztříštěné zápěstí a zlomenou stehenní kost, ale kdo by si toho všímal, když jsou to v podstatě samé drobnosti, že? Víc mi neřekla, ale prý mi zavolá mého doktora. Opravdu velmi laskavá paní. Možná bych měla nechat těch sarkasmů, co když mi to ještě víc poškozuje mozek?

Mé myšlenky stále nepřehledně vířily kolem a vzpomínky splývaly, ale přetrvávající bolest mi umožnila konečně rozlousknout tvrdou skořápku mého mozku, jež ukrývala tolik důležité odpovědi.

Najednou jsem si vzpomněla. V hlavě se mi začalo chronologicky promítat vše, co se stalo. Naše společné nákupy s mamkou, jak jsem si koupila úžasné červené šaty na nastávající ples, průtrž mračen, když jsme se vracely domů a nakonec i tu osudovou křižovatku, která ukončila naši cestu. Po nárazu kamionu už si toho zdaleka tolik nepamatuju… Jen vím, jak jsme se točily a pak už nic.

Byla jsem zoufalá. Stále jsem se nedozvěděla, co se stalo s mojí mámou a nevědomost mě sžírala za živa. Dlouhé hodiny jsem jen nehybně ležela a upírala zrak před sebe. Nenudila jsem se, můj zjev, celý obalený v bílé sádře, zcela jistě připomínal tělo bez duše. A vlastně jsem se přesně tak i cítila. Má duše nebyla v této místnosti, místo toho bloumala na tom místě, které vše rozhodlo a hledala nějaké rozumné vysvětlení. Nezdálo se to možné, ale přece uspěla a přinesla mi odpověď.

Má matka zemřela, dozvěděla jsem se od své duše, která se vrátila z výzvědů. Ledová ruka sevřela mé srdce, když jsem si uvědomila, že už jí nikdy neuvidím, že to už nikdy nebude ona, kdo osuší mou tvář od slaných slz. Překvapilo mě, když jsem ty samé slzy cítila stékat mi po tvářích. Všechno, co se děje v posledních hodinách, to všechno mi připadá tak nereálné, jakoby se mi to jen zdálo. Ale bohužel ne. Nic z téhle tragédie se mi nezdálo, všechno je skutečné. Sny přece tolik nebolí.

Nezmohla jsem se na nic jiného než na pláč. Nekonečné proudy slz mi stékaly po tvářích, až byl polštář pod mou hlavou úplně mokrý. Ale mně to nevadilo. Už mi bylo všechno jedno. Nic nemá smysl. Proč já vlastně žiju? Bylo by lepší, kdybych umřela hned. Alespoň bych se neprobrala a necítila tuhle nesnesitelnou bolest. Tak proč? Kdo rozhodl za mě a nechal mě dál se lopotit tímhle nespravedlivým světem, rozčilovala jsem se.

V tu ránu se mi šíleně zatočila hlava. V mé mysli se mihl obraz černého pláště, slyšela jsem vítr a nakonec se i něco kovového zablýsklo, jak se o to odrazilo světlo. Otevřela jsem oči a bylo mi hrozně špatně. Zakuckala jsem se a cítila jsem, že budu zvracet. Za nic na světě jsem nemohla přestat kašlat.

Do mého pokoje vběhla zděšená sestra: „Jsi v pořádku, miláčku?“

Další kapitolu najdete zde.

Redakční úpravy provedla Helenia Kukková.