Dívka, která se ztratila v čase

Autor: Anonymní

Příběh je o dívce, která právě nastupuje do druhého ročníku střední školy. Je to tichá a nevýrazná slečna. Moc kamarádů nemá, až na svou věrnou přítelkyni Elišku, která je její nejlepší kamarádkou tak dlouho, že už si nepamatuje, kdy se vlastně seznámily. A není právě v tom ten háček? Nechybí ani špetka romantiky. Příběh by mohl zajímat romanticky založené, ale uzavřené slečny.

I.

Moje ráno je ve stylu autopilota. Jako první opláchnu obličej, dávám si záležet na opuchlých očích, pak zamaskuji kruhy pod nimi. Rozčešu vlasy. Pak následuje oblečení, dlouhý rukáv čehokoliv, černé kalhoty. Čtyři hluboké nádechy a mířím do kuchyně. Dostanu polibek na čelo od mámy. Usměju se. Hodím do sebe snídani. Venku je chladno, přitáhnu si bundu co nejtěsněji k tělu a se sluchátky v uších mířím na autobus. Automaticky si sedám na první sedadlo. Místo vedle sebe nechávám volné.
„Dobrý večer,“ zasměje se Eliška, když po pár zastávkách samoty zaplní prázdný prostor vedle mě. Je to takový náš tradiční pozdrav. Společně se smějeme a zavádíme konverzaci na téma „První den v druhém ročníku“. Hádáme, kolik spolužáků neudělalo prázdninové reparáty a komisionální zkoušky. Stojím před vchodem do školy. Je tak pochmurný, ne, to možná není to správné slovo, jen… stačí jediný pohled a veškeré emoce, jako je radost, štěstí a spokojenost, jako by se uhnízdily v nejzazší části mysli. Sklopím oči. Ve třídě vybírám poslední lavici. Mé prsty nahmatávají prodřený povrch, několik bezduchých rytin. Vulgarismy nebo takzvané „obrázky“. Ta lavice už má svůj příběh, už má něco za sebou. Přívětivě se podívám na Elišku. Pohled mi oplatí milým úsměvem, ale nepromluví. Je to nepsané pravidlo. Ve škole spolu nikdy nemluvíme, ani nevím proč, vlastně mi to jenom připomíná, jak sama opravdu jsem, ale nechci ji uvádět do rozpaků, a tak nikdy tohle pravidlo neporuším. Spolužáci si postupně vybírají svá místa. Míhají se mi před očima známé tváře, a tak rozdávám jeden úsměv za druhým. Mou pozornost si získává kluk. Hlavou mi proběhne myšlenka, že si spletl třídu. Ale jeho tvář tomu neodpovídá. Modré oči plné odhodlání a sebejistoty. Ne, on sem patří.
Všimne si mého pohledu a zamíří k mé lavici: „Máš tady volno?“ Upřímně se usměje a trpělivě čeká na odpověď.
Zamračím se. Co si o sobě myslí? Sedím s Eliškou! Vrhnu na ni tázavý pohled, ale ona jen pokrčí rameny a přesune se do jiné lavice. Proč mě tady nechává samotnou? Sedíme spolu už tak dlouho, že si ani nepamatuju, kdy jsem se posadila vedle Elišky poprvé. Stočím pohled k němu a nezbývá mi nic jiného než přikývnout: „Já jsem Tereza.“

II.

Má tmavě černé vlasy. Jako když v létě zůstanete dlouho vzhůru a naskytne se vám možnost dívat se na temnou oblohu plnou třpytivých hvězd. Ty temné pramínky měly silnou tendenci kontrastovat s jeho pronikavě modrýma očima. Pozorovala jsem je pouze ze strany, ale i tak jsem se v nich utápěla. Stačil pouze pohled na jeho profil a byla jsem ztracená. Jako padající mince uvnitř studny. Představil se jako Oliver. Myslím, že to jméno k němu opravdu sedí. Je neobvyklé, jako jeho majitel. Neobvyklý. Zmateně se na mě otočil. Ucukla jsem pohledem a předstírala obrovský zájem o poletující listí za oknem. Cítila jsem na temeni jeho pohled. Jenom jsem lehce pootočila hlavou, abych se přesvědčila o svém úsudku. Odměnou mi byl široký úsměv. On se mi smál… Udělala jsem něco špatně? Nervózně jsem se zavrtěla na židli a odtáhla se co nejdál od něj. Nevím, proč si sem vůbec sedl. Copak nikdy neslyšel o osobním prostoru? Nikdy neslyšel o tom, že i dívky potřebují čas od času dýchat? Sklopila jsem hlavu. Každá lavice má svůj příběh, soudě podle téhle ji obývalo několik nevyrovnaných žáků, většina z nich nevěděla, co od života čekat. Většina z nich se proto unáhlila a začala rýt a ničit dřevo. Měli by si jí víc vážit, za každou lavicí je strom a za každým stromem je člověk, který si dal tu práci… cítila jsem dotek. Vzal do prstů pramen mých vlasů. Zmateně jsem se na něj otočila. Nepřestával se usmívat.
„Nechtěla bys mě přestat ignorovat?“ prohodil jakoby mimochodem. To mě dopálilo:
„A co přesně považuješ za opak ignorace?“
Jeho rty vykouzlily ještě širší úsměv a odhalily tak řadu perfektně bílých zubů. Zřejmě bylo jeho záměrem přimět mě ke konverzaci za jakýchkoliv okolností. Jak drzé!
„Mohla bys prohodit pár slov na téma této školy, jelikož jsem nový, nebo pokud chceš, nebudu se zlobit, když mi řekneš něco o sobě.“
Teď jsem se musela začít smát i já. Tahle situace je absurdní, on vyžene mou nejlepší kamarádku a očekává vřelé přivítání. Dobře.
„Co se téhle školy týče, nemohl sis vybrat lépe. Ne všechny školy v tomto městě mohou nabídnout tak koncentrované nízké IQ na metr čtvereční. Používat naši jídelnu se rovná sebevraždě a pokud bys někdy chtěl prohodit pár moudrých slov, nejlepší variantou je obrátit se na jednu z židlí v naší třídě, poslouží stejnému účelu jako lidé okolo tebe,“ pronesla jsem s klidem v duši a mírným úsměvem. Očekávala jsem otrávený výraz, mávnutí rukou, případnou emigraci jeho osoby, ale jeho reakce byla jiná. Usmíval se. V jeho ledově modrých očích jsem viděla záblesk hravosti a pobavení.

III.

První školní den daného roku mi připadá nejhorší. Všeobecně by jej lidi považovali za jeden z nejlepších, neučí se, pouze se přivítají žáci po dlouhém páru měsíců plného nicnedělání. Pro mě je ale stále nejhorší. Nazvala bych ho prázdným a zmateným. Prázdným, protože z racionálního hlediska ten den nic nepřináší, žádné znalosti, žádné poznatky. A zmatená si připadám hlavně já, když tady teď sedím. Vedle něj. Pořád kouká. Nikdy jsem nebyla příliš dobrá v odhadování myšlenek, ale soudě dle jeho očí bych si dovolila hádat, že je zaujatý. Můžu jej zajímat já? Nebo je ten důvod pro jeho zvídavou jiskřičku v očích čistě a pouze přirozená zvídavost? Chce vědět něco o mě, protože jsem ho zaujala, nebo je ten typ, který chce vědět jenom tolik, aby si mohl udělat vlastní obrázek o daném člověku, a tím pádem nad ním převzít kontrolu? Zatřásla jsem hlavou. Tyhle myšlenky jsou zbytečné. K ničemu nevedou. Minuty ubíhaly tak strašně pomalu a on se znovu snažil upoutat moji pozornost.
„Sst, nechtěla bys mi pak ukázat město?“ zašeptal.
Otráveně jsem ho sjela pohledem a bez jediného slova pozvedla obočí. Sklopil oči a začal si čmárat na kus papíru.
Jelikož zbytek dne strávil zahleděný do toho „díla“, které tvořil na papíře, usoudila jsem, že jsem jej znechutila aspoň natolik, aby si příště rozmyslel vyhazování mé kamarádky. Zvonek oznamoval konec hodiny a profesorka se nás chystala milostivě propustit domů. Zvedla jsem se a sbírala svoje věci, jen tak mimochodem jsem hodila pohledem po okupantovi Eliščiny lavice, ale lavice byla až na list papíru prázdná. Když jsem si to jeho mistrovské dílo prohlédla, zjistila jsem, že jsem se šeredně zmýlila. Držela jsem v ruce ten papír a ptala se sama sebe, jestli mám opravdu tak obrovské oči. Hleděla jsem sama na sebe. Zatímco já jsem si myslela, že na mě bude naštvaný, že si zítra určitě přesedne, on strávil celou tu dobu tím, že kreslil můj obličej. Naštvalo mě to. Zmuchlala jsem papír a sledovala, jak letí na druhou stranu prázdné třídy. Ruce jsem zatnula v pěst. Mě nebude nikdo kreslit. Co si o sobě myslí? Že udělá rádoby „romantické“ gesto a já se přidám k davu fanynek, který už určitě má? Jenom a pouze využívá toho, že je ve škole nový. Nikdo z nás ho nezná, nevíme o něm zhola nic. Ne. Zbytečně na něj plýtvám svůj drahocenný čas, Eliška na mě určitě pořád čeká na obvyklém místě, měla bych si pospíšit. Zavrtěla jsem hlavou a zamířila ke dveřím. Vzala jsem za kliku a chystala se vložit veškerou tu zlost do pořádného prásknutí dveřmi. Pak jsem se ale otočila, sebrala zmuchlaný papír a utíkala ven před školu.