Slaboch, či rváč?

Autor: Anonymní

Tys neslyšel můj noční pláč,
myslel sis, jak statečný jsem rváč.

Se životem já se peru,
ani však nevím, kde sílu na to beru.

Myslel sis, jak člověk jsem šťastný,
se všemi že poperu se pastmi.

Já však jen prostý slaboch jsem,
říkám si: „Bože, už mi život vem!“

Přesto jsem moc slabá,
než abych si život vzala.

Já večer často pláču hořce,
že ve mně matka vidí pouze sobce.

Usnout a už se neprobudit,
budoucnost v dál zahodit,
to je moje přání,
splňte ho, má paní.

Mou paní je teď Smrtka,
milosrdná stará tetka.

Ta sekne svou kosou,
můj život už nebude jen pózou.

Vzduch se mi zasekne v hrdle,
do temnot pak padnu hnedle.

Ty měl bys být z toho celý pryč,
ale vezmeš jen svůj ostrý rýč.

V zemi díru vykopeš,
bez okolků mě tam zahrabeš.

Povzdechneš si jen,
že den jsem ti zkazila
tím, že dnes jsem se zabila.